Fenomén HOAX nevznikl díky internetu. Je to novější podoba městských legend

Moderní média a komunikační technologie spojují lidi napříč globální vesnicí: umožňují šíření a sdílení informací bez někdejších překážek v času a prostoru. Požadavek na komunikační otevřenost a souběžná informační záplava ale kladou zvyšující se nároky na naši schopnost kriticky si informace ověřovat. V opačném případě bychom mohli uvěřit tomu, že Romové berou z titulu své národnosti vyšší sociální dávky než kdokoliv jiný, že se počet příslušníků romské menšiny během pouhých 14 let zdvojnásobil nebo že Jan Werich už v roce 1938 varoval před islámem. S pomocí předních odborníků proto mapujeme fenomén, který je součástí dnešní informační záplavy: jev zvaný HOAX.

Původně anglický termín znamená v překladu falešnou nebo poplašnou zprávu, podvod, výmysl, dezinformaci nebo i žert. Anglický jazykovědec Robert Nares (1753–1829) přitom odvozoval pravděpodobný význam slova ze staršího „hocus“, jež znamená trik či nějakou formu klamu. Nejedná se o jev, který by se zrodil až s vynálezem internetu nebo sociálních sítí, daleko spíš jde o novou podobu starších městských legend a pověstí, kterými čas od času žila už středověká města. Internet a sociální sítě ale poskytují falešné zprávě jako nástroji manipulace s veřejným míněním mimořádně úrodnou půdu. Na nebezpečí plynoucí z takové manipulace ukazuje příklad patnáctiletého chlapce z Břeclavi, který se snažil vlastní pád svést na napadení Romy – důsledkem byla nejen nenávistná protiromská kampaň v řadě médií, ale i třítisícový rozvášněný dav na břeclavském náměstí v roce 2012.