E15: „Dítěti z Anglie by kvůli neznalosti jazyka nehrozila diagnóza mentálního postižení. Romovi ano,“ říká Jitka Votavová z organizace ROMEA
Jitka Votavová z organizace ROMEA je projektovou manažerkou programu Romská stipendia, který poskytuje finanční pomoc aspirujícím romským studentům středních, vyšších odborných a vysokých škol v celé České republice, a zároveň studentům pomáhá dosahovat svých cílů skrze poskytovaný mentoring či doučování. Server E15 přinesl rozhovor s ní o postavení Romů v české společnosti, o historických křivdách, o inkluzi, a především o jejím vlivu na přístup Romů ke vzdělání.
V ROMEA se staráte konkrétně o projekty romských stipendií. Na vašem webu jsem se dočetla, že žadatelé o stipendium se musí otevřeně hlásit k romské národnosti a podepisovat i zvláštní prohlášení. Proč je to pro vás tak důležité?
My se specificky zaměřujeme na romské studenty, protože existuje mnoho silných argumentů pro to, že kromě toho, že se mnoho romských rodin potýká s finančními problémy a žijí v sociálně vyloučených lokalitách, tak zároveň je na nich ještě nálož prokazatelné diskriminace a nerovného přístupu ke vzdělání. Narážím tím na rozsudek D.H. vs. Česká republika z roku 2007, kde soud jednoznačně konstatoval, že dochází k diskriminaci romských dětí v přístupu k běžnému vzdělání. Tento poznatek je absolutně klíčový pro pochopení toho, proč musí existovat programy na podporu specificky romských studentů.
Myslím si, že je ostuda, že i třináct let po tom rozsudku různá šetření potvrzují jen malé změny v počtech diskriminovaných žáků a studentů v přístupu ke vzdělání.
Dokáže studenty namotivovat „pouhá“ finanční pomoc k tomu, aby pokračovali ve studiu, pokud neustále musí překonávat systémovou diskriminaci ve vzdělávacím systému?
Ta finanční část je motivující ze začátku, když nás student nezná a pochází z chudé rodiny či z prostředí sociálně vyloučené lokality, kde nejsou úplně nejlepší podmínky pro vstup na střední školu a sociální vyloučení ohrožuje jeho studium. Ale co zpětně zjišťujeme od studentů, tak co jim ten program přinesl úplně nejvíc, jsou právě kontakty na další studenty skrze setkání, která organizujeme, a posílené zdravé sebevědomí. Romská historie je bohatá a snažíme se se studenty na setkáních diskutovat o tématech, která se často na středních školách vůbec neobjeví — romská historie, romská literatura, přínos Romů české společnosti. Najednou studenti vidí, že se na sebe a na romskou kulturu dá pohlížet velmi pozitivně. Vidí, že je to stejně rovnocenná kultura jako kterákoliv jiná. Byť ty zkušenosti, které z české společnosti získávají a co vidí v televizi, jsou opačné a musí s tím hodně vnitřně bojovat.
Mluvili jste například s českými školami o výuce romské historie v rámci stávajícího kurikula nebo o tom mluvíte pouze s romskými studenty?
Myslím, že by opravdu hodně mohlo přispět k nějakému vzájemnému porozumění ve společnosti, kdyby se tato témata přirozeně a nenásilně objevovala v hodinách na základních školách. Ale ne ve formě nějakých exotických projektových dnů například na téma romská kuchyně, ale jako běžná součást výuky dějepisu. Kdyby se například probírala Marie Terezie, tak by se zároveň mělo zmínit to, že v té době vznikaly zákony, které zásadně postihly romskou populaci na území českého státu.
Samozřejmě předpokládáme, že by to vzbudilo velkou diskuzi a asi i velkou nevoli ze strany neromských rodičů. Podobné pokusy už v minulosti byly, například že by se na školách vyučovala dobrovolně romština. Nakonec to ztroskotalo na nevoli neromských rodičů a i mnohých škol. Ale je to individuální. Některé školy by měly vůli takový předmět zavést, ale vzhledem k tomu, jak je v současné době česká společnost nastavená, tak není úplně ten správný čas. Doufáme, že do budoucna je to jedna z hlavních cest, kudy jít, protože dokud majoritní populace nemá informace, tak to vede k dezinformacím a ke zkreslenému vnímání Romů v České republice a dostat kvalitní informace o tom, co vedlo k tomu současnému stavu, může pomoct k pochopení.
Do jaké míry spolupracujete se státem, aby to nemusely být neziskové organizace, které Romům zpřístupní vyšší vzdělání a odčiní tak křivdy, které byly zaviněny seshora?
Teď třeba vzniká Strategie romské integrace pro další období 2021–2030. Tam doufáme, že se ze strany státu projeví nejen vůle řešit otázku vzdělávání, ale vůbec postoj, že je důležité to řešit. Součástí strategie jsou definované cíle, tedy co je potřeba změnit. Reflektuje se v ní i současný stav, který není dobrý a vypovídá jednoznačně o tom, že segregace ve školství nadále existuje, ať už to jsou segregované školy nebo segregované třídy v rámci běžných škol a má to likvidační důsledky nejen pro Romy samotné, ale i pro fungování státu. Stát a společnost přichází o budoucí kvalitní pracovníky, přichází o lidi, kteří budou do státní kasy vkládat peníze přes daně.
Spolupráce se státem je ale komplikovaná. Věřím tomu, že ministerstvo školství ví, že jejich program na podporu znevýhodněných romských žáků není nastavený dobře — vůbec není sledovatelný jeho dopad. Velký háček je také v tom, že se do jejich programu mohou hlásit jen školy. O finanční pomoc si nesmí žádat přímo žák nebo jeho rodina, musí to jít přes ředitele škol, a to už je první bariéra — některé školy s tím nechtějí mít administrativní zátěž, tak to vůbec žákům nenabízejí.
Už jste před chvílí zmiňovala rozsudek D.H. vs. Česká republika, který se týkal diskriminace romských žáků tím, že byli diagnostikováni s mentální poruchou a dáni do speciální školy, čímž jim byl upřen přístup ke kvalitnímu vzdělání. Z dostupných dat víme, že podíl takových romských žáků se za poslední čtyři roky snížil z 30,6 na 29,1 procenta. To je opravdu malá změna, ale přesto je zde klesající trend. Čím to bylo způsobeno?
Ten postup je opravdu minimální. Spíš to ukazuje to, že inkluzivní opatření nejsou naplňována tak, jak by mohla být. Pedagogická obec taky není úplně připravená na přijetí všech opatření. Ono to na papíře vypadá velmi dobře a smysluplně, ale nakonec je to o konkrétních pedagozích, školách, o klimatu na dané škole, jak se daří komunikovat s romskými rodiči a jak je nastavený vztah škola-rodič, škola-žák. Není to ale tím, že by inkluze byla nevhodným nástrojem. Naopak.
Jak z tohoto ven?
Je to opět komplexní věc. Když se vyřeší jedna část problematiky, tak narazíme na to, že existuje plošná diskriminace romských rodin, když si například hledají bydlení nebo zaměstnání. Když člověk nemá bydlení, ocitne se se svou rodinou na ubytovně, protože romskou rodinu jinde do nájemního bydlení nevezmou. To pak určuje to, že student nemá soukromí, nemůže se pořádně připravovat do školy. Vidíme ale jisté cesty ve spolupráci s ministerstvem školství, pokud by se podařilo domluvit to, že by se v jejich stipendijních programech inspirovali programy, které jsou funkční, a ty by se pak daly rozšířit na celou republiku. Tím, že by to byl program samotného ministerstva, by stát aspoň otevřeně deklaroval, že byť jsme v jednadvacátém století, tak zde pořád dochází k systémové diskriminaci. Diskriminaci, která se týká specificky romských žáků, protože chudé rodiny se potýkají s mnoha problémy, ale na romských žácích leží ještě tíha rasismu.
