Dobrá Voda žije
Když začala dnešní ředitelka občanského sdružení Český západ Jana Kosová dojíždět v roce 2002 do zapadlé vesničky Dobrá Voda u Toužimi, bylo toto místo, podobně jako mnoho dalších míst v Čechách, považováno za nepřizpůsobivou lokalitu, které je lépe se obloukem vyhnout. Dnes se zde úspěšně rodí unikátní projekt dlouhodobé sociální integrace a z Dobré Vody se pomalu a jistě stává místo milé a radostné.
Když se člověk chce dostat do Dobré Vody, nemá prakticky jinou možnost, než použít vlastní automobil, i když tomu možná brzy bude jinak, protože sdružení Český západ jedná s obcí Toužim o zhuštění jízdního řádu autobusu, který dnes jezdí pouze dvakrát denně. Po třech kilometrech úzké asfaltky mezi poli se otevírá panoráma vesnice Dobrá Voda, jejíž jedinou dominantou je dvouposchoďová bytovka. Dům byl postaven, podobně jako mnoho dalších v západočeských vesničkách, pro ubytování pracovníků okolních JZD. Po restrukturalizaci dlouhodobě ztrátových zemědělských podniků na počátku 90. let přišlo o práci až 80 % jejich zaměstnanců, mezi prvními byli pochopitelně vesměs nekvalifikovaní Romové. Tam začal koloběh sociálního vyloučení i pro dobrovodské obyvatele. Z bytovky se pomalu stěhovali bílí obyvatelé a přicházeli další bezprizorní Romové. Někteří sami, jiné sem po neplacení nájmů vystěhovaly MÚ Toužim nebo jiné obce. Nikdo z asi 80 Romů nepracoval, obyvatelé neplatili nájmy, problém byl se školní docházkou dětí, okolní obyvatelstvo si stěžovalo na nepořádek, a neutěšenou situaci nikdo neuměl nebo nechtěl řešit.
První impuls
V roce 2000 přišli do vedlejší obce Nový Dvůr bratři trapistického řádu, jež sem jejich francouzští představení vyslali zbudovat první trapistický klášter v Čechách. Bratři si ihned povšimli špatné situace dobrovodských Romů a některé z nich zaměstnali na stavebních pracích. Kvůli vzrůstající náročnosti organizace práce vzniklo roku 2001 občanské sdružení Český západ. Po zakládajících členech sdružení rychle přebrali iniciativu ženy – dnešní ředitelka sdružení Jana Kosová a Jana Zirhutová, které tu začaly aplikovat myšlenky komunitní sociální práce. Trapisté koupili objekt, který stojí v bezprostřední blízkosti „romské“ bytovky, a pronajali ho za symbolickou částku sdružení, které začalo s rekonstrukcí s cílem vybudovat komunitní centrum. Rozběhly se první projekty na zaměstnávání a zvyšování kvalifikace dobrovodských obyvatel. Vznikla školička pro předškolní děti, kroužek vaření, doučování, odpolední klub, vybudovalo se hřiště. Komunitní centrum otevírá své prostory všem, kteří o to mají zájem. V prostorách centra jsou k dispozici místnosti na doučování školních dětí, na volnočasové aktivity, tkalcovská dílna a kaple.
Unikátní projekt
Podobná nízkoprahová centra jistě fungují na mnoha další místech v republice, ovšem Český západ představuje jisté unikum, zejména díky nebývale komplexnímu a citlivému přístupu k náročné sociální práci. „Hlavním cílem našich aktivit není, aby členové komunity pouze využívali to, co my považujeme za užitečné, ale aby se postupem času stávali aktivními aktéry a my abychom nemuseli existovat. Jde nám o vnitřní sociální změnu,“ říká Jana Kosová a popisuje, jakým způsobem začali s vtahováním Romů z komunity do aktivit sdružení. „Snažili jsme se nejprve zjistit, kdo mezi lidmi má přirozenou autoritu, a postupně se nám podařilo najít jednoho muže a jednu ženu, což jsme chtěli, protože muži a ženy potřebují něco trochu jiného. Tyto lidi jsme začali vzdělávat a tím také vtahovat do dění centra. U Aničky nám šlo zejména o to, aby uměla formulovat svoje postoje a pocity, uměla je efektivně prosadit a dokázala také zároveň naslouchat lidem v komunitě. Stala se tak naší dobrou sociální pracovnicí, která si respekt a důvěru lidí získala zejména tak, že byla schopná dodržet sliby. Honza byl spíše tišší povahy, ale dokázal vždycky říci správná slova na správném místě, postupně začal pracovat na koordinaci zaměstnávání a také zajišťuje prodej našich výrobků na trzích, protože se snažíme o to, aby aktivity naší komunity byly financovány také z vlastních zdrojů. Krom toho má manuální činnost v systému komunitní práce nezastupitelné místo. V naší tkalcovně, ze které pochází většina prodávaných výrobků, jsou momentálně zaměstnány dvě ženy. Lidé, které se podařilo vtáhnout jako první a o kterých jsme věděli, že je ostatní přijímají, začali fungovat nejen jako spolehliví zaměstnanci, ale také jako pozitivní příklady směrem dovnitř komunity.“
Poté sdružení začalo nabízet vzdělávání i dalším lidem. Podle slov Jany Kosové se podařilo navázat poměrně zdařilou spolupráci s úřadem práce na veřejně prospěšných pracích. Naše sdružení nejprve vytvoří pracovní místo, které je pak obsazeno vybraným člověkem z komunity, jemuž se poskytne potřebná kvalifikace. Úřad práce ho financuje výší minimální mzdy a sdružení k tomu přidává ze zisku z prodeje výrobků a dalších zdrojů. „Lidé, kteří nesou následky dlouhodobé nezaměstnanosti, nejprve získávají pracovní uplatnění u nás, kde se zároveň snažíme nabídnout jim určitou kvalifikaci (kursy vaření, kursy práce na PC, kursy efektivní komunikace apod.) a zacházíme s nimi ohleduplně a bez tlaků. Naším cílem ovšem je, aby lidé byli zaměstnáni na volném trhu práce. Máme koordinátora zaměstnávání, který se snaží domluvit s firmami, aby zaměstnali skupinu našich Romů. Ve skupině funguje právě vyškolený Honza, který ručí za to, že práce bude kvalitní,“ doplňuje Jana Kosová. Tento způsob zvyšování zaměstnanosti se zdá efektivní. Český západ v procesu figuruje jako pomocník při vstupu na volný trh práce. V současnosti je přímo ve sdružení zaměstnáno 10 lidí z komunity, další lidé pracují na faře v Toužimi a na volném trhu práce je už zaměstnáno dalších 11 lidí – 4 s pomocí sdružení (jako lesní dělníci). Jedna žena pracuje v luxusní restauraci v nedaleké Teplé. Na všech místech si Romy velmi pochvalují. Za čtyři roky této práce se tak podařilo ze všech 39 dospělých zaměstnat 21, jedenáct jich pracuje bez asistence sdružení a zbylých osmnáct je zatím v evidenci úřadu práce.
Nastartování změny
Cílem komunitní sociální práce je nastartování psychologické a sociální změny, která vede k aktivnímu občanskému životu. Lidé, kteří jsou léta zvyklí na život na periferii společnosti, jsou pasivní a sami sebe si přestávají vážit, s životem v koloběhu chudoby se ztotožňují. Kořen procesu změny tkví podle Jany Kosové zejména v poznání své vlastní ceny a krásy. „Proto máme s ženami z komunity zvláštní aktivity – tvořivé dílny, jejichž cílem je posilovat smysl pro krásu a tvořivost. Snažíme se v ženách probouzet vědomí, že ony jako matky jsou tvůrkyněmi tepla domova i jeho ozdobou. Jednou z možností, jak tomuto úkolu ženy porozumět, je tvořit něco krásného.“
S předškolními dětmi v tzv. školičce se zase každé dopoledne pracuje pedagogickou metodou italské lékařky Marie Montessori. Podstatou je, řečeno ve zkratce, využívání senzitivních období dítěte. Pracuje se pomocí pomůcek, protože děti podobně jako dospělí chtějí spíše pracovat s reálnými věcmi. Jelikož je tato práce velice náročná pro asistenta, posílá sdružení každého, který tuto práci dělá, na velmi náročné školení, aby metodu perfektně zvládl. Ve školičce mají děti volný přístup ke všem pomůckám. Asistent pozoruje, které dítě zajímá konkrétní věc (např. se snaží něco rozšroubovat), a v tu chvíli mu nabídne pomůcku, která jeho potřebu nejlépe rozvine. Dítě tak využije své momentální maximální zaujetí k efektivnímu učení, protože může dělat to, co zrovna potřebuje, a velmi rychle se tak zdokonaluje. Tohoto zaujetí se dá využít v mnoha dalších krocích. Asistent např. před dětmi zvedá tác, ale bere ho pouze třemi prsty. Děti ho pozorují, pohyb napodobují a tím, že ho také berou třemi prsty, si vytvářejí motorické předpoklady pro psaní. V této každodenní školičce je 4-5 dětí, což jsou všechny děti tohoto věku v komunitě které nenavštěvují mateřskou školu v Toužimi.
Děti ve školním věku navštěvují školu v devět kilometrů vzdálené Toužimi. Každý den ráno je odváží autobus, který je ve čtyři hodiny veze zpět. V čase mezi koncem vyučování a odjezdem autobusu děti navštěvují obdobu školní družiny na toužimské faře, kde mají volnočasové aktivity a doučování. Dalším velikým úspěchem činnosti sdružení je, že dva mladí lidé začali dálkově studovat evangelickou akademii v Praze a dva Střední školu sociálně právní v Sokolově. Jana Kosová k tomu říká: „Je samozřejmě důležité, s jakým úspěchem ti lidé školu dodělají, ale ještě daleko podstatnější je to, že se vůbec ocitají v jiném prostředí a rozšiřují si obzory.“
Řešení bytové problematiky
Problémem sdružení je momentálně havarijní stav domu, ve kterém členové komunity žijí. I proto se Město Toužim již několikrát snažilo domu zbavit. Jana Kosová popisuje důležité detaily problému. Město totiž přišlo v době, kdy sdružení Český západ ještě neexistovalo, s návrhem, že obyvatelé si mohou byty odkoupit, ovšem musí přijít všichni naráz a složit peníze. Na to tehdy obyvatelé domu neměli, a k odkupu nedošlo. Obec si od té chvíle mohla s domem dělat cokoliv bez vědomí nájemníků. Po příchodu sdružení a zahájení jeho aktivit se objevily zprávy, že dům se bude pravděpodobně prodávat soukromému majiteli. Po zkušenostech ze Sokolova a mnoha dalších lokalit, kde soukromí podnikatelé (např. pan Kondík), mnohde ve spolupráci s úřady, žijí z lidské bídy, mobilizovalo sdružení obyvatele, aby sepsali žádosti o opakovaný pokus o odprodej a vytvoření společenství vlastníků domu.
Město přistoupilo na dohodu, že jednotky budou prodány za celkovou sumu 54 tisíc korun.
Vzhledem k tomu, že někteří lidé neměli momentálně na odkup peníze a neměli by také hlavně na nutnou rekonstrukci objektu, požádala komunita jako celek sdružení, aby odkoupilo dům do svého vlastnictví a uzavřelo s nájemníky dohodu, že jim byty budou postupně odprodány (maximální cena bytu 5 tisíc korun). Současně byli obyvatelé domu vyzváni, aby za oba vchody domu zvolili zástupce, kteří by měli zodpovídat za společnou péči o dům a vedle Českého západu se postupně učili, co znamená spravovat dům. Uskutečnily se volby a byl ustanoven 6ti členný výbor, který se schází třikrát měsíčně a komunikuje s nájemníky, zajímá se o problémy domu a zodpovídá za dodržování domovního řádu. Nájemné se platí do fondu sdružení ve výši, v které se platilo městu (cca 500 – 1500 Kč za měsíc) a podle slov Jany Kosové platí všichni, někteří s menšími těžkostmi. Když byl dům v majetku města, byl problém v tom, že když nájemník několikrát nezaplatil nájem, řešilo se to třeba až po roce, kdy udělal úřad vyúčtování. Na rodinu pak padl najednou velký dluh, který nemohla splatit. Dnes když někdo nepřinese nájem včas, stačí za ním zajít a není s tím větší problém. Podobně se dnes spolupracuje i s městem, které si od nájemníků vymáhá staré dluhy. Byly dohodnuty citlivě nastavené splátkové kalendáře, a když se stane, že se nájemníci s platbou dluhu opozdí, zavolá úřednice do Českého západu, že ta a ta rodina zapomněla zaplatit, a někdo ze sdružení věc domluvou velice rychle vyřídí. Funguje zde i jistá míra veřejné sociální kontroly, protože být dlužníkem už tu není normou a lidé si to začali hlídat sami. V současnosti již městu nedluží téměř nikdo. V září tohoto roku se sdružení podařilo získat dotaci z Rady vlády pro záležitosti romské komunity na rekonstrukci objektu.“
Dobré PR mění atmosféru
Novinkou sdružení je nová PR pracovnice, která pravidelně informuje o životě komunity a činnosti sdružení v místních Toužimských listech a dalších médiích. Díky této pozitivní mediální kampani se pomalu začíná měnit i nálada majority, která donedávna považovala dobrovodské Romy za odepsané. Jana Kosová je zejména potěšena, že se velmi změnil přístup starosty Toužimi, se kterým velice často jedná. I díky tomu se např. pravděpodobně zvýší počet spojů do Dobré Vody. „Momentálně bychom se chtěli zaměřit hlavně na vztahy s místními obyvateli. V minulosti se stávalo, že lidé v okolí trpěli krádežemi lidí z komunity. Dnes se ukazuje, že už to téměř není problém, což nám potvrdili i místní policisté. Bohužel jsou vztahy takové, že když si někdo z okolí chce s někým z komunity něco vyřídit, tak jde za námi, abychom to vyřešili. Chceme usilovat o to, aby se ostatní obyvatelé Dobré Vody nebáli s Romy komunikovat sami. Proto chceme připravit akce, do kterých bychom vtáhli všechny obyvatele“.
Rybářský lístek
Jak již bylo řečeno, cílem komunitní sociální práce je nastartování procesu sociální změny. Teorie uvádějí, že tato změna se začíná projevovat po 2 až 3 letech intenzivní práce. Nakonec musí vzejít zevnitř komunity. „Krásným příkladem naplnění této zásady je např. volba domovního výboru,“ říká Jana Kosová, „kdy byl do čela zvolen 23letý muž, který se projevuje jako nesmírně schopný organizátor, takže jsme ho už zaměstnali také jako asistenta pro práci s dětmi. Ovšem bez voleb bychom pravděpodobně o jeho kvalitách ani nevěděli. Chodil načerno chytat ryby, ale jednoho dne za námi přišel, že by potřeboval volno, že se musí učit na rybářský lístek. Dnes chodí chytat legálně a bere s sebou i další kluky z komunity, kteří už dnes také vědí, že se smějí chytat jenom určité ryby a v omezeném množství apod. Získávají smysl pro spravedlnost a zákony a řídí se tím, i když by pravděpodobně nikdo nepoznal, kdyby ty ryby kradli.“ „Naším konečným cílem je, aby sdružení Český západ nemuselo v Dobré Vodě existovat, aby zdejší lidé převzali úplnou odpovědnost za vše, co se jich týká, a stali se aktivními členy občanské společnosti,“ říká Jana Kosová závěrem. V Dobré Vodě je vidět, že sdružení úspěšně spěje k svému cíli. Přejme si, aby podobně sofistikované aktivity začaly ožívat na více místech, které to potřebují. Kdo hledá inspiraci, bude jistě v Dobré Vodě všemi vřele přivítán.
