Deník Právo: Chudí trpí pocitem ztráty hlasu, říká sociolog Daniel Prokop
Rozhovor s Danielem Prokopem (1984) o bojovnících proti „blbé náladě“, o
likvidačním nastavení vymáhání dluhů či o postavení českých Romů. Ve společnosti
MEDIAN se Prokop zaměřuje na výzkum politických preferencí, mediálního chování a
metodiku kvantitativního výzkumu. Na Fakultě sociálních věd UK se pak věnuje
dynamice chudoby a sociálnímu vyloučení. Rozhovor přinesl
deník Právo (rubrika Salon).
Před několika lety jste vedl českou část mezinárodního výzkumu OSN
zaměřeného na situaci Romů v sociálně vyloučených lokalitách. Zjistili jste něco
překvapivého?
Jedno překvapení se týkalo právě zadlužení. Víc než třetina domácností
uvedla, že má peněžní půjčky. Reálně to může být i víc, protože někdo se to bojí
přiznat. To číslo je ale každopádně výrazně vyšší než v ostatních deseti zemích
střední a východní Evropy, kde výzkum běžel. Přitom lidé ve slovenských či
balkánských vyloučených lokalitách často žijí ještě nuzněji a jsou zcela bez
vzdělání.
Nelze tedy předpokládat, že by se dluhům vyhýbali díky své finanční
gramotnosti. Možných vysvětlení tohoto českého specifika je více. Romové i
Neromové z těchto oblastí si u nás častěji než v jiných zemích půjčují od
různých nebankovních společností, lokálních poskytovatelů a lichvářů. Příčinou
je i náš systém vymáhání dluhů, který udělá z tisícového dluhu 13 tisíc,
prohlubuje dluhové pasti a znesnadňuje vymanění se z nich. Náklady toho systému
jsou obrovské. Z domácností to vysává miliardy, které by jinak šly do spotřeby a
posílily tak ekonomiku.
Pro část dlouhodobě nezaměstnaných je zadlužení znásobené náklady na vymáhání
hlavním důvodem, proč si nehledají oficiální práci – o částky nad nezabavitelné
minimum pak totiž přijdou. Pro řadu lidí se navíc exekuce staly symbolem
nefunkčního a nepřátelského státu, což má důsledky v již zmíněném poklesu důvěry
v instituce i v demokracii.
Dá se tedy říct, jestli si Češi stěžují moc, nebo málo, anebo úplně
normálně? Jak je to s tou „blbou náladou“?
Že si Češi příliš stěžují na životní úroveň, je podle mě mýtus. Při srovnání
zemí EU zjistíte, že počet lidí, kteří svou domácnost označují za chudou, silně
závisí na tom, kolik jich v dané zemi skutečně trpí materiální deprivací. Česko
se v tomhle nijak neodlišuje. V letech po ekonomické krizi byl slyšet názor, že
jsme sami sebe až příliš přesvědčili, jak se máme špatně, díky čemuž klesla
poptávka, což vedlo k další stagnaci. Na tom možná něco bude. Občas to ale
přerostlo ve strategii popírání chudoby.
Typickým znakem je zjednodušené používání vybraných statistik, o kterém jsme
mluvili na začátku, a následné hledání vysvětlení v české povaze – v nostalgii
po jistotách, obecné nespokojenosti, závistivosti apod. Výsledkem je místo
omezení „blbé nálady“ spíše další rozdělení společnosti.
Člověk z úspěšné střední třídy propadne dojmu, že se pod ním nachází jakýsi
věčně si stěžující druh plebejců nechápajících dnešní dobu. Chudší zbytek
společnosti zase trpí pocitem ztráty hlasu. Jeho problémy jsou najednou
nelegitimní. Myslím, že to byl i jeden z důvodů polarizace společnosti, která
došla naplnění v prezidentském souboji Zemana a Schwarzenberga. V poslední době
se to doufám trochu mění a sociálním problémům je věnováno více pozornosti, aniž
by to vedlo k nesmiřitelným ideologickým hádkám.
