Devatenáctiletý Petr přichází do Domu na půl cesty V Hrochově Týnci ve velmi
špatném psychickém i fyzickém stavu. Je zanedbaný, špinavý, v letním oblečení
při venkovních teplotách okolo 0 C. Celé dětství strávil stejně tak jako jeho
sourozenci v ústavní výchově, nejprve v dětském domově, později v „pasťáku". S
rodiči neudržuje žádný kontakt.
Reportáž na toto téma připravil Chrudimský deník..cz.
Po odchodu z výchovného ústavu, kde se vyučil v oboru kuchařské práce, bydlel
u svého příbuzného. Společné soužití popisoval jako noční můru, týrání a šikanu.
Nyní je pět dní na ulici. Nemá žádné finanční prostředky, práci, jídlo, bydlení,
není v evidenci úřadu práce a neví, co má dělat. Služby nabízené v Domě na půl
cesty jsou určeny právě lidem jako je Petr, lidem, kteří prošli ústavní výchovou
a zatím se neumí postavit na vlastní nohy.
Po příchodu do domu na půl cesty, neměl osvojenu řadu návyků a dovedností.
Neuměl hospodařit s finančními prostředky, byl předlužený, neorientoval se v
systému úřadů a institucí, měl osvojeny špatné pracovní návyky atd. Na největší
problém ovšem narážel při uplatnění na trhu práce. V případě Petra nešlo ani tak
o nulovou praxi, ale především o špatně zvolený obor. Romského kluka nechtěl
nikdo ve stravovacím zařízení zaměstnat. Romského kluka, který má ale vlivem
celoživotní ústavní výchovy návyky majoritní společnosti. Právem se ptal, kam
vlastně patří.
V průběhu poskytování služby se účastnil několika výběrových řízení, kde byl
vždy neúspěšný. Často se mu stávalo, že se při poptávce na volné místo setkával
s projevy diskriminace a rasizmu. Opakovaná negativní zkušenost a neúspěch jej
demotivovali. Postupem času rezignoval na hledání pracovního místa.
