Daniela Cincibusová: Ohlédnutí za návštěvou v továrně na smrt
Osvětim, městečko na jihu Polska, je neblaze proslulé tím, že zde byl vybudován největší koncentrační vyhlazovací tábor nejenom pro Židy, ale i pro Romy a jiné nacistům nepohodlné osoby. Zemřelo zde mnoho nevinných lidí. Nacisté začali realizovat „konečné řešení“, což je postupné vyhlazování lidí, které dle rasové teorie považovali za méněcenné. Především se zaměřili na Židy, Romy, homosexuály a posléze i na příslušníky slovanských národů.
každoročně se zde koná pietní akt, který letos navštívili i Romové z České
republiky.
V Osvětimi
Vám, drahé sestry a bratři, chci jen říct:
Zanechali jste svůj život, vaše romství za nás, za naši cestu ke slunci.
V noci ve spánku jste snili o krásném životě svých dětí. Jednou na okno bouchá
ďábel: Vstávejte Romové, jdete do práce, jíst a pít vám dáme.
Černé oči pláčou, matky své vlasy rvou, jaká bude naše cesta? Osvětim, kde ani
ptáček nezapěje, lísteček nezachvěje, Bože, líbám tvou dušičku, co si počnu bez
dětí?
Ďáblové svou hostinu strojí, pijí, oslavují, Romy do plynu posílají.
Mé černé srdce pláče, mámo, maminko, nervi své vlasy ebenové i Bůh vidí to Zlo
Satanovo.
V Osvětimi bylo veliké vězení, tam zůstalo děvče, chlapec romský.
Nezapomeň!
Aušvicate
Tumenge, Amare pheňa the phrala kamav te phenel: Mukľan tumare dživipen,
tumaro romipen vaš amenge, vaš amaro drom kijo kham.
Rati sovenas, šukar sune denas, jak o kham labol amare čhavorenge. Jekhvar pre
blačkica o beng durkunel. Uětěn upre Romale, aven, džas pre buti, tec hal, te
pijel.
Kale jakha roven , o daja o bala čhingeren. Savo drom amen užarel, Aušvic – e
balvaj na phurdel, čirikle na giľaven? Devla amaro somnakuno, čarav tiro baro
jilo. So te kerav Devla, mire čhave odoj mukav.
O benga pijen, mulatinen, le Romen murdaren. Miro kalo jilo rovel – mamo, mamo,
mačhinger tire kale bala. O Devloro dikhel so amenca o benga keren.
Aušvicate sas kher baro, odoj muľas čhaj, čhavo Romano.
Mabister!
(Báseň Jana Horvátha Dome, kterou napsal v roce 1996 při své první
návštěvě Osvětimi)
Likvidaci méněcenných dotáhli nacisté k „dokonalosti“. Za den dokázali usmrtit až 4 600 lidí. Nejdříve přivedli lidi do plynových komor a namluvili jim, že je musí dezinfikovat. Poté, co jim ostříhali vlasy, nahnali je do sprch, kde na ně místo vody ze sprch začal syčet plyn Cyklón B. Za nesmírných bolestí pak lidé umírali. Trvalo to 15 až 20 minut. Nářek lidí byl slyšet po táboře, proto pouštěli motory nákladních aut, aby nářek a pláč umírajících přehlušili. Do největší plynové komory se prý vešlo až 3 000 lidí.
Později postavili plynové komory v podzemí, bez oken, aby nebylo slyšet ven, co se uvnitř děje. Vybudovali 5 krematorií včetně několika pecí, aby stihli mrtvé lidi spálit. Lidé, kteří přežili Osvětim, si celý život vybavují zápach spáleného masa. Nacisté, když zjistili, že kapacita pecí je nedostačující, nechali vykopat jámu, do nichž házeli mrtvá těla a polévala je hořlavinou, aby co nejrychleji shořela.
Dne 2. srpna se pravidelně koná pietní akt v Osvětimi – Birkenau na uctění památky usmrcených Romů. Dlouho se o Romech, jako obětech holocaustu, nevědělo. Proč právě 2.
srpna? V noci z 2. na 3. srpna totiž nacisté zavraždili 2 898 Romů a Sintů. I když byli Romové vražděni i v ostatních táborech,
nikde jinde jich nebylo za jedinou noc zabito tolik najednou.
Zorganizovat zájezd do Osvětimi jsme se letos rozhodli až na poslední chvíli. Iniciátorkou se stala Emílie Horáčková, jejíž otec (jako 12 letý) přežil internaci v tomto hrůzném táboře. Peníze na cestu se nám podařilo sehnat od různých sponzorů, jmenovitě od hejtmana Libereckého kraje Martina Půty, od europoslance Jaromíra Štětiny a od Fedora Gála. Dospělí účastníci se také finančně podíleli, dětem byla cesta uhrazena právě ze sponzorských darů, z nichž jsme hradili i materiál na výrobu věnců a na občerstvení pro děti.
Cesta do Osvětimi byla zdlouhavá a ne moc pohodlná, utěšovali jsme se ale tím, jak asi bylo Romům, když cestovali do Osvětimi v dobytčácích. Toto uklidnilo především děti, pro které byla cesta v malém minibusu nejvíce zdlouhavá.
Do Osvětimi jsme přijeli v době, kdy slavnostní vzpomínkový akt byl již v plném proudu.
Přijeli jsme tedy s mírným zpožděním, nicméně včas, abychom nasáli tamní atmosféru a vyslechli si projevy zúčastněných osobností. Posléze jsme mohli položit k památníku smuteční věnce vlastní výroby.
Byla jsem v Osvětimi poprvé a doposud se nemohu zbavit tísně a hlubokého smutku z tamního místa smrti nevinných lidí, kteří se ničím neprovinili, pouze měli smůlu, že byli Romové. Dívám se na zachované obdélníky základů jednotlivých baráků, v nichž se tísnilo v každém bezmála 1000 lidí na čtyřposchoďových dřevěných palandách. Ty tam již samozřejmě nejsou, nedochovaly se, přesto má obrazotvornost pracuje na plné obrátky. Jak se tam mohli vejít? Prý leželi na sebe tak těsně namačkáni, že se ohřívali jeden od druhého. Na tolik lidí pouze 1 kýbl na výkaly.
Stojím u jednoho obdélníku a v duchu slyším sténání, bolest, hrůzu a do vesmíru vykřičené otázky: Proč? Proč právě my? Co jsme, Bože, udělali? Proč nás tak nenávidí? Bože, vždyť jsme tvoje děti, proč dopouštíš, aby nás zabíjeli? Ve vzduchu najednou ve své fantazii cítím pach spáleného masa z nedalekého krematoria, skrytého v březovém háječku a v hlavě mi naskakuje skandování novodobých rasistů a nácků: Cikáni do plynu, Cikáni do plynu!!
Ne, nedopustíme, aby se historie opakovala. Toto Vám, duším zemřelých Romů, kteří jste v noci ze 2. na 3. 8. 1944 museli odejít do plynových komor, i ostatním, kteří jste umírali jinde, slibujeme! Nedovolíme, aby znovu ožila zrůdná teorie nadřazenosti jedné lidské rasy nad druhou.
