Carmen Russo: Útěk za lepší budoucností a boj s rasismem v českých školách

Skupinka amerických studentů, kteří absolvovali praxi u vydavatelství Přítomnost, hledala odpověď na zdánlivě obtížnou otázku: proč jsou někteří Češi tak otevřeně rasističtí? Podle neurologa a šéfredaktora Přítomnosti Martina Stránského je odpověď zcela prostá. Češi se setkávají s jedinou výraznou etnickou minoritou: českými Romy. Problém českého rasismu je zakořeněn ve vnímání chyb romské kultury. „Devadesát procent cikánů je problematických,“ řekl Stránský studentům. „Jsou to profesionální zloději a nevzdělanost je součástí jejich životního stylu. Nechci znít jako rasista, ale ono to tak prostě je,“ pokračoval.

Zvláštní školy zmizely, praxe zůstává

Přetrvávání podobných stereotypů se táhne napříč historií České republiky. Je sice pravda, že některé romské tradice zakazovaly dětem chodit do školy, mladí romští studenti ale začali brzy požadovat změnu, a v současnosti mnoho z nich touží po možnosti kvalitního vzdělání. Brání jim v tom však rasistické postoje, které i nadále převažují ve většině českých škol. Až do roku 2005 bylo mnoho romských dětí posíláno do škol pro handicapované děti zvaných “zvláštní. Poté, co byly tyto školy oficiálně zrušeny, chodí romské děti ve vysoké míře i nadále do škol s méně kvalitními školními osnovami.

V roce 2007 shledal Evropský soud pro lidská práva, že jejich počet je výsledkem diskriminace, a uvedl, že je romským dětem upíráno právo na vzdělání. Díky reformě vzdělání zaměřené na inkluzi probíhající v letošním roce mohou děti jakékoli způsobilosti navštěvovat běžné školy ve spádové oblasti svého bydliště. V současnosti je dostupnější i finanční podpora, k jejímuž čerpání přiznává reforma sociálně vyloučeným dětem, jako jsou Romové, právní způsobilost. Dost práce je ale dosud před námi.

Úprk bílých dětí z “romských” škol

„Reforma existuje zatím pouze na papíře,“ říká koordinátorka Romského vzdělávacího fondu (Roma Education Fund) Yveta Kenety. Neziskové organizace a nadace, jako je ta, pro niž Kenety pracuje, i nadále bojují s rasismem namířeným proti romským žákům a rodinám, který jim často brání uspět v akademickém světě. Bez ohledu na nové zákony je podle průzkumu provedeného Centrem pro výzkum veřejného mínění asi 30% Čechů stále přesvědčeno, že by romské děti neměly navštěvovat běžné školy. Jsou vnímány jako nedůvěryhodné a intelektuálně neschopné se učit, což často vychází ze stereotypů, kterými trpí dokonce i někteří z vysoce vzdělaných Čechů. Ti, kdo těmto stereotypům věří, se také obávají toho, že když se na školy dostane příliš mnoho romských studentů, sníží to úroveň jejich výsledků a rozmělní jejich zdroje.

Podle pozorování členky předsednictva Fondu na podporu vzdělávání Romů (REST) Gwendolyn Albert vede takové uvažování často k „útěku bílých“ ze škol, na které se přihlásilo příliš mnoho Romů. Upozorňuje také na to, že romští rodiče se cítí být pod tlakem, aby své děti poslali zpět do bývalých zvláštních škol, v nichž stále převažují romští žáci, ve snaze uchránit je před obtěžováním a šikanou. Výsledkem je, jak se uvádí ve studii Amnesty International z roku 2015, že přibližně 70% mladých dospělých Romů nikdy nedosáhne středoškolského vzdělání.

Průzkum publikovaný letos českým Ministerstvem školství uvádí také, že ačkoli se 85% romských žáků na základních školách dostane běžného vzdělání, existuje v zemi stále ještě 83 segregovaných škol, včetně 12, které jsou segregované úplně a navštěvují je pouze romští žáci. Romští rodiče podléhají tlaku posílat své děti do segregovaných škol, protože mnoho z nich se setkává s rasisticky motivovaným tlakem ještě před desátým rokem života.

Černou hubou už od ZŠ

Student prvního ročníku teologie na Jihočeské univerzitě Martin Dudi si dodnes pamatuje první měsíce základní školní docházky, kdy si vedle něj nechtěl nikdo sednout. Když vyrůstal, reagoval často na rasistické poznámky s klidem a hrdostí na svou romskou identitu, když ale došlo na jeho mladší sestru, nedokázal svůj hněv ovládnout. Když jí bylo osm let, jeden z jejích spolužáků jí říkal „černá huba“. „Je to normální, říkat něco takového malému dítěti?“ ptal se frustrovaně.

Výkonný ředitel britské Gypsy Roma Traveller Police Association (GRTPA) Peter Torák byl nucen se společně s rodinou přestěhovat do Velké Británie, aby unikli zločinům z nenávisti. Vzpomíná na spolužáky, kteří mu, když mu bylo osm let, psali na lavici nebo na tabuli vzkazy jako „Cikáni do plynu“. Minulý rok se Torák stal prvním českým Romem, který jako odměnu za svou práci u policie získal čestné uznání občana od královny Alžběty. Jeho organizace nyní usiluje o to, aby Česká republika přijala systém, který by žákům umožnil nahlásit obtěžování a týrání ve školách.

Vyřešit tento problém není pro neziskové organizace, aktivisty a romské studenty snadné. Mnoho z nich je ale odhodláno se o to pokusit. Ve městech, kde žijí velké populace Romů, jako je Ostrava a Ústí na Labem, se nadace Romský vzdělávací fond (REF) zaměřila na zavádění integračních programů pro romské děti. Romské děti navštěvují soukromé školky, kde jsou připravovány na úspěšný vstup do běžných mateřských či základních škol. V rámci projektu pracují se školami terénní pracovníci, kteří jsou také oporou romským dětem a jejich rodičům pomáhají v komunikaci se státními orgány.

Kenety také popsala aktivitu realizovanou dvěma neziskovými organizacemi v Ostravě s názvem „Tvůj příběh“, díky níž mají romské maminky možnost strávit produktivně čas, zatím co jsou jejich děti ve školce. Na pravidelných setkáních se maminky učí číst se svými dětmi dětské knihy tak, aby se mohly aktivně podílet na vzdělávání svých dětí, ale i o významu vzdělání a dalších tématech. O tuto aktivitu je mezi maminkami podle Kenety velký zájem. Projekt “Společně do školky”, jehož součástí tato aktivita je, je spolufinancován městem Ostrava, což Kenety považuje za významný krok správným směrem ohledně role města v procesu integrace. Je jí ale jasné, že nezbytné změny v přístupu budou přicházet pomalu, neboť ten je v lidech hluboce zakořeněn. „[K integraci] může dojít pouze tak, že na ní budeme pracovat,” uvedla.

Spolupráce rodičů je nezbytná

“Když pošleme děti do školy společně a ony se tak navzájem poznají, naučí se, že není třeba mít předsudky. Když je ale budeme i nadále oddělovat, nikdy ničeho nedosáhneme.” Stejně jako Kenety věří i Albert, že budoucnost vzdělávání Romů bude nutně vyžadovat, aby se aktivněji zapojili rodiče. Považuje to za opravdu důležité, neboť právě rodiče nakonec rozhodují o tom, kam jejich dítě půjde do školy, a opomíjeni byli dosud právě ti, komu se zdá jednodušší poslat své děti do „speciálních“ škol.

„Je nutné rodiče přirozeně a konstruktivně zapojit do správy škol tak, aby komunikace s nimi ze strany ředitele či ředitelky probíhala jasně a aby i oni skutečně rozuměli zákonům [týkajícím se integrace],“ říká Albert. Gwendolyn Albert se stejnou měrou jako na podporu účasti rodičů zaměřuje také na důležitost úprav v českém systému školství, které by vycházely z úspěšnějších modelů.

Například nezisková organizace REST se sídlem ve Spojeném království pracuje s českými a slovenskými romskými dětmi, které byly před emigrací ve svých zemích neprávem označeny za postižené. Nyní spokojeně chodí do škol ve Spojeném království a radují se ze získaného středoškolského vzdělání. Školy, v nichž jsou romští studenti úspěšní, jako je například Babington College v Leicesteru, posílají do České republiky poradce, aby zde vedli místní učitele. Pracovní vztah mezi poradci a učiteli trvá tři roky a program samotný je umožněn díky jedinečné infrastruktuře britského financování vzdělávání poradců a koordinaci vzájemné podpory mezi školami.

Osobnost ředitele je klíčová

Nejvíce zapojená škola do poradenského programu v Trmicích se pomalu stává školou se skutečným programem inkluze. Gwendolyn Albert doufá, že Trmice budou schopné brzy poslat své vlastní poradce do dalších českých škol. „Je možné vytvořit školu, kde si všichni váží všech ostatních a lidé mohou být pyšní na dědictví své vlastní kultury,“ tvrdí. „Ředitel ale musí být skutečnou osobností, která takovou školu aktivně utváří. Musí stanovit jasná základní pravidla pro každého, a všichni je musejí bedlivě následovat.“

Jak Yveta Kenety, tak Gwendolyn Albert souhlasí s tím, že k tomu, aby mohla Česká republika plně přijmout podobný program, musejí mít učitelé lepší výcvik a vyšší plat. Albert si všímá i toho, že ani učitelům ani ředitelům se nedostává žádného školení ohledně řízení dynamiky ve třídě tak, aby nedocházelo k násilí, ale naopak vzrostla vzájemná úcta. Zatímco změna většího rozsahu se teprve rozbíhá, někteří romští studenti se i navzdory nepřízni dokáží prosadit a stát se vzorem těm mladším.

I když je Martin Dudi zklamán rasismem, se kterým se setkával napříč svým vzděláním, škola je i tak jeho vášní. Nyní coby student university by chtěl pomáhat romským rodinám, aby si uvědomily význam vzdělání. S náročnými kurzy teologie a filosofie je spokojen, a snaží se povzbudit mladé Romy, aby i oni usilovali o splnění svých snů jako kdysi on sám. Ačkoli úspěšní Romové často váhají s veřejným přiznáním své identity, Dudi doufá, že se veřejně zviditelní i další lidé, jako to učinil policista Torák, který je jedním z jeho vlastních zdrojů inspirace. Říká, že potom budou mladí Romové vědět, že je skutečně možné uspět.

Autorka je studentka žurnalistky na univerzitě NYU

Z angličtiny přeložila Jana Kavalírová