Alica Sigmund Heráková pro Seznamzprávy.cz: Rasistů ubývá, ale situace Romů stále ještě není veselá
Mezinárodní den Romů je oslava romské jednoty a kultury. U jeho příležitosti o Romech a rasismu v Čechách promluvila v rozhovoru romská aktivistka a členka Rady vlády pro záležitosti romské menšiny Alica Sigmund Heráková. Romové tvoří početně největší etnickou menšinu v České republice. Navzdory jejich dlouhodobému životu v rámci české společnosti se k nim však stále část Čechů staví s odporem. Co symbolizuje Mezinárodní den Romů? V čem tkví původ rasistických předsudků vůči Romům?
Co Mezinárodní den Romů znamená pro samotné Romy?
Mezinárodní den Romů se slaví každý rok k připomínce Londýnského světového kongresu, což byla naprosto mimořádná událost. Letos slavíme významné kulaté výročí, protože tento kongres proběhl přesně před 50 lety. Tato událost deklarovala pro Romy to, že ačkoliv třeba žijí v různých státech, jsou skutečně jeden národ. Každoročně se tak poukazuje na romskou jednotu, která se prezentuje prostřednictvím symbolů, jako jsou romská hymna nebo vlajka. Velmi důležitý je také požadavek na používání slova Rom, které vychází přímo z romštiny a nahrazuje všechna ta označení a pojmenování, která Romové dostávali v průběhu historie od majority. Ať už je to gipsy, cikán, cigán, a tak dále.
V průběhu posledních let se svátek také hodně vyvinul v oslavu a demonstraci toho, že se Romové nějakým způsobem sebeurčili, že jsou ve veřejném a mediálním prostoru a jsou součástí společnosti. Takto je ten den vnímán i většinovou společností, protože když to ještě situace umožňovala, tak se pravidelně pořádaly průvody Romů ve městech nebo třeba koncerty. Tyto oslavy pak deklarovaly potřebu sebeurčení jak směrem dovnitř, tak i směrem ke společnosti navenek.
Když už mluvíme o tom „směru ven“, v čem můžeme vnímat nějaký významný zásah romské komunity v rámci české společnosti?
Je tam určitě víc úrovní. Jednak je to kulturní propojování, ať už po hudební stránce, nebo jen z hlediska vstupování romských umělců do veřejného prostoru. Hrozně důležitá a také podceňovaná součást je způsob, kterým do společnosti Romové vstupují. S Muzeem romské kultury teď připravujeme druhý díl knihy Amendar, která poskytuje pohled do světa romských osobností z různých oblastí – třeba učitelé, lékaři, vědci a mnoho dalších. Více než polovina Romů v Česku je integrovaná a jsou součástí české společnosti. Přináší do ní to, co přináší i všichni ostatní. Toto bývá často podceňováno a marginalizováno.
S Romy se stále spojují sociální problémy, vyloučení ze společnosti, chudoba, kriminalita. To je jedna strana mince, která se týká řady Romů u nás, ale pořád je to jen jedna úroveň, která se musí řešit z hlediska zlepšení kvality života nejen pro ně, ale pro celou společnost. Nad tím stojí ta emancipační role, právo na sebeurčení a touha Romů po uznání se strany většinové společnosti.
Tím se dostáváme k dalšímu tématu. Na téma romské menšiny se v Česku vážou i časté rasistické postoje. Proč je podle vás v Česku rasismus tak zakořeněný? Z čeho pramení?
Český rasismus je poměrně specifický, ale také podobný jako v jiných postkomunistických zemích. Podle mě souvisí hodně s historickým vývojem. Když se podíváme ještě na 60. a 70. léta, tak v té době byla veškerá touha po sebeurčení nebo vztažení se k okolní společnosti potlačovaná. Tedy romské děti do zvláštních škol, žádná šance být uznán jako národnostní menšina – tyto věci to určitě velmi ovlivnily.
Myslíte, že se tahle myšlenka zachovala natolik, že v některých koutech společnosti lidé v tomto duchu vychovávají svoje děti, a vlastně je tak nabádají k rasismu?
Rozhodně to spolu souvisí. Silně to ovlivňuje i fakt, jak je český společenský prostor i kvůli komunismu segregovaný, což se samozřejmě netýká jen Romů. K potkávání mezi skupinami pak dochází velmi málo a tyto situace pak mohou být i nepříjemné a z toho pak vznikají tlaky na obou stranách. Oddělenost je velmi silně znát i přesto, že komunismus tu už dlouho nemáme a existuje řada iniciativ, které se snaží propojovat. Situaci samozřejmě nepomáhá ani covid. Myslím, že cílem nejen veřejně aktivních lidí, ale také právě rodičů v rámci výchovy by mělo být ukázat, jak je svět propojený. Jak závisíme jeden na druhém a co jsou věci, které nás spojují, spíš než věci, které nás rozdělují a tvoří nějaké další bariéry.
Co bychom měli udělat, abychom se této společenské nálady zbavili? Existuje nějaký recept na to, jak se zbavit rasistických předsudků v Česku?
Nějaký ideální jednoduchý recept by byl samozřejmě super. Je důležité o tom problému uvažovat na více úrovních v celospolečenském kontextu. Musely by se například zapojit státní instituce, a ne jen prostřednictvím nějakých deklarací, ale že tu bude skutečně nějaký cíl, který reálně lidé naplňují. To se týká třeba vedení ministerstev. Ministerstvo školství je kritizováno, protože v učebnicích o Romech často není moc informací a ty, co tam jsou, tak jsou často předsudečné. To, že se i sami Romové ve školách o sobě dozvídají tak málo, tento problém samozřejmě podporuje. Měli by tu také být politici, kteří budou aktivně řešit sociální situaci lidí a pomáhat se z problémů dostat, nikoli je do nich ještě více uvrhávat, což se u nás opravdu děje. Týká se to třeba různých návrhů Ministerstva práce a sociálních věcí, bezdoplatkových zón nebo sociálního bydlení. Jedna věc je samozřejmě tato strukturální část a pak jsou tu už jednotliví lidé, kteří si s tím ve své hlavě musí poradit sami. Tyto problémy se musí řešit v rámci společnosti jako celku.
