Aktuálně.cz: Z politiků jako Okamura je mi úzko, říká Fedor Gál
Platforma evropské paměti a svědomí přinesla jedinečný soubor třiceti příběhů, v
nichž představuje hrdiny, kteří se vzepřeli násilí a teroru. V souboru s názvem
Abychom nezapomněli, který bude oficiálně představen tuto středu, jsou mezi
hrdiny ze 16 evropských zemí i dva Češi: komunisty utýraný stíhač RAF Josef
Bryks a popravená politička Milada Horáková.
Zástupce má i Slovensko, vedle Jozefa Remži je to sociolog Fedor Gál, muž,
který se za druhé světové války narodil v koncentračním táboře v Terezíně a po
rozpadu Československa přesídlil do Prahy.
Ve sborníku vystupuje Fedor Gál ve dvojí roli – jako jeden ze třicítky hrdinů
a zároveň autor jednoho z publikovaných textů. Píše o svém otci, který zemřel na
pochodu smrti. "Do role hrdiny se ze zásady nemontuju, toho jsem opravdu
dalek," vysvětluje
v
rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Obáváte se snad sílícího extremismu?
Upřímně řečeno – obávám. Z lidí je mi čím dál tím více úzko. V životě jsem
byl několikrát tvrdě konfrontován s velmi zlými lidmi, antisemity, rasisty. V
Česku i na Slovensku jsou silné resentimenty, které mi připomínají události z
dvacátých či třicátých let minulého století. Je mi úzko z toho, že například v
krajských volbách zvítězil na Slovensku s obrovskou podporou neonacista Kotleba.
Nad nacionalistickými žvásty Tomia Okamury je mi vyloženě na nic. A to nemluvím
o Kláře Samkové, která se o post v europarlamentu uchází rasistickými postoji k
migrantům. Přičemž neopomene zdůraznit, že není Cikánka, že Cikánem byl jenom
shodou okolností její manžel…
Kým jste byl tvrdě konfrontován?
Pětadevadesát procent mojí rodiny zahynulo při holocaustu. Nečekal jsem, že
když vstoupím po pádu komunistického režimu do politiky, tak budu tak masivně
konfrontován s antisemitismem. Dostával jsem velmi zlé anonymní výhrůžky a
vzkazy. A pokud ještě dnes vystoupím ve slovenských médiích, napíši do nich
článek či poskytnu rozhovor… rozpoutá se vždy až neuvěřitelná diskuse. V
posledních letech točím časosběrný dokument o popálené Natálce z Vítkova. Jde o
integrovanou, slušnou a čistotnou romskou rodinu… holky se navíc skvěle učí…
a přesto jsou až neuvěřitelně atakovány okolím jen proto, že jsou Romové. V
obdobné situaci jsou i některé další menšiny, které obklopuje nenávist, nedůvěra
či averze.
Máte jako slovenský Žid špatnou osobní zkušenost s Čechy?
V Česku žiji od rozpadu Československa. A za celou tu dobu jsem se nesetkal s
otevřeným antisemitismem. Na rozdíl od Slovenska. Smutno je mi například i z
toho, že jeden z nejúspěšnějších filmů o Slovensku Obchod na Korze, který získal
Oskara, se na Slovensku vůbec nepromítal. Za několik dnů si připomeneme
sedmdesátileté výročí útěku slovenských Židů Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z
Osvětimi, díky němuž se svět dozvěděl, co se v tomto největším vyhlazovacím
táboře děje. Avšak na Slovensku se o jejich neskutečném hrdinském činu mlčí. Ani
Vrbova kniha o útěku z Osvětimi tam nevyšla, zatímco v Česku už dvakrát.
Občas si říkám, že hrdinové, kteří zahynuli v boji proti totalitám,
vypadají možná v očích leckterých současníků jako naivní idealisté, kteří
položili život pro nic…
Hrdinové, o nichž spolu hovoříme, žádnými hrdiny být nechtěli. Oni chtěli jen
normálně žít. Netoužili zemřít v koncentráku, při pochodu smrti… natož aby se
nechali v politickém procesu pověsit. Když už se ale ocitli v situacích, ve
kterých jim šlo při povstání ve varšavském ghettu či ve vyhlazovacích táborech
Osvětim, Treblinka či Sobibor o holý život, anebo o život blízkých či "jen" o
charakter či čest… tak se tomu zlu postavili, protože nemohli jinak. Pokud
byste se ostatně na ulici zeptal stovky kolemjdoucích, zda chtějí být hrdiny,
kteří by obětovali život pro jiné či pro ideu… tak by vás určitě všichni
poslali někam.
