Miroslav Duna: Na Novém Zélandu si mě váží jako člověka, v Česku jsem byl občan druhé kategorie
Miroslav Duna, muzikant a skladatel, je mužem mnoha talentů a hlubokých rodinných pout. Pochází z devíti dětí. Jeho rodiče jsou z Prešova a Košic, tedy ze Slovenska, ale nakonec se usadili v Praze. Před rokem 1989 se živil muzikou, vystudoval lidovou školu umění, hru na klavír. Ale po roce 1989 se rozhodl emigrovat. Proč? Proč opustil svoji zemi, svoji práci? proč se rozhodl žít na Novém Zélandu? Tak se dozvíte v rozhovoru, který pro první romskou televizi ROMEA TV natočil Bohumil Havrľa.
Titulní fotografie: Bohumil Havrľa a Miroslav Duna během rozhovoru pro ROMEA TV, duben 2024 (FOTO: Bohumil Nicolas Havrľa)
“Já jsem neměl důvod emigrovat, ale postupně všichni z rodiny odešli. Švagr Vašek Lolo s Malvínou v roce 1996 emigrovali do Austrálie. Další příbuzní po roce do Belgie, Anglie, tak jsem se rozhodl taky, že emigruji,” vypráví svůj životní příběh Miroslav Duna, který se vydal na Nový Zéland.
Příjezd na Nový Zéland byl však pro Dunu na jednu stranu okouzlující, ale na druhou také šokující. Přivítán rodinou a přáteli, byl uchvácen krásou přírody, ale brzy si uvědomil, že se ocitl v místě, kde není kultura, kterou znal. “Já jsem se vrátil o nějakých 40 let zpět, tam nebylo nic, tam nebyla žádná kultura, nic a byl jeden hotel, pár obchůdků, a to bylo všechno. Tam v šest hodin nikdo nebyl na silnici,” říká v rozhovoru Duna.
Jeho žena byla připravena kdykoliv se vrátit, ale bez finančních prostředků a s prodaným majetkem, nebyla cesta zpět možná. “Moje žena měla asi rok stále zabalený kufr. Prostě si ho nevybalila a chtěla letět zpátky domů. Ale cesta zpět nebyla možná, protože jsme doma všechno prodali,” vysvětluje muzikant, který hned po týdnu na Novém Zélandě začal hrát v místním hotelu na klavír.
“Šel jsem se ženou projít a vidím hotel. Šel jsem se tam zeptat, ale neuměl jsem anglicky. Přesto jsm ese nějak rukama, nohama, domluvili a já začal hrát za asi 150 dolarů na dvě hodiny,” vypráví o svých začátcích v emigraci.
Miroslav Duna se v Česku cítil jako druhořadý občan, ale na Novém Zélandu bylo vše jinak. “Na Novém Zélandu jsem se cítil úplně nahoře, ještě víc než Zélanďan, protože si mě vážili opravdu jako člověka, jako hudebníka,” vysvětluje Miroslav Duna. “Novozélanďani nechápali, proč jsme v Česku obětí rasismu a utlačování, nedokázali to pochopit,” dodává v rozhovoru s Bohumilem Havrľou pro ROMEA TV Miroslav Duna.
