Zatajené dopisy: Dokument o experimentu s romskými dětmi
Dokument Zatajené dopisy, který měl premiéru na letošním festivalu Jeden svět, uvedla včera, 9.4. Česká televize. Režisér Tomáš Kudrna otevírá 65 let starou historii tzv. Květušínského experimentu spočívajícího zprvu v dobrovolném pobytu dětí v internátní škole, později v soudním odebírání a úplném přerušení kontaktů mezi dětmi a rodiči. Vychází z diplomové práce romistky Báry Šebové, jež z deníků učitele Miroslava Dědiče a výpovědí pamětníků rekonstruovala období existence "Školy Míru".
Motivací hlavního strůjce experimentu Dědiče bylo dokázat tehdejší socialistické společnosti, že jsou Romové vzdělavatelní, avšak s podmínkou eliminace vlivu romské výchovy. Děti odebírané rodičům si v deníku nazval "materiálem pro naši dílnu lidskosti". V duchu hesla "vše pro myšlenku" neváhal přistoupit k psychickému i fyzickému násilí, což znamenalo zatajovat, cenzurovat a falšovat korespondenci mezi dětmi a rodiči, byrokratickou cestou bránit rodičům v návštěvách (škola se nacházela ve vojenském prostoru Boletice, do něhož musel být vstup povolován úřady), a dokonce i udeřit pěstí do tváře matku bránící děti, které od ní nechtěli odejít.
Novináři a festivaloví diváci přijali film vstřícně a představení tématu vítají. S jeho závěrečným vyzněním, tedy že bránit dětem v kontaktu s rodiči, byť z ušlechtilých důvodů, je nepřípustné, se ztotožňují. Stěžejní odpovědi, proč se nadaný učitel, který se během svého poválečného pedagogického působení v Krušných horách zastával dětí sudetských Němců, zblízka poznal tragický osud židovských spolužáků i represe komunistického režimu vůči svým přátelům, rozhodl k násilnému postupu, se však nedočkáme. Většinou se v reakcích na film konstatuje, že se otázky po zhlednutí filmu spíše množí.
Dokument není koncipován konfrontačně, i když by to vzhledem ke složitosti a závažnosti tématu bylo záhodno. Vypráví-li totiž 90letý zasloužilý pedagog příběh, který z propagandistických důvodů upravil již v 50. letech, měl by na místě být i někdo, kdo by "jeho pravdě" v té stejné chvíli oponoval. Divák nechráněn před lží, která navíc v paměti starší generace navazuje na působivé předobrazy (knižní zpracování z pera zakladatele školy Josefa Pohla "Na cikánské stezce" a film Dušana Kleina "Kdo se bojí, utíká" na stejné motivy), si lehce vytvoří mylný úsudek o tehdejších událostech.
Dědičovou
protihráčkou a divákovou průvodkyní je sotva10letá Karolína
Miesbauerová, příbuzná žáků květušínské školy, jíž
sekunduje Bára Šebová. Ta by pana učitele sice mohla konfrontovat se závěry své práce, jenže to je skrze odpovědi na zvídavé dětské dotazy téměř nemožné. Realitu musí filtrovat, přizpůsobovat dětskému chápání. Ale divák tohoto dokumentu přece není dítě.
Samotní pamětníci-žáci se nalézají ve stejné pozici jako děti v rozvodovém řízení – mají se rozhodnout, jestli chtějí "k mamince, nebo k tatínkovi". Na první pohled se může jevit, že vítězí nostalgie po časech dětského kamarádství a vděčnost k učitelům, kteří je měli rádi a připravili je pro život v české společnosti nad bolestnými a ukřivděnými vzpomínky na rodiče (celý život si mohly myslet, že o ně rodiče nestáli). Výběr pamětníků je navíc zavádějící – ty, kteří by vůči Květušínu mohli vystupovat kriticky, se kontaktovat nepodařilo.
A v neposlední řadě rodiče dětí, kteří se mohou bránit pouze prostřednictvím citací z ukradených dopisů. Přála bych Tomáši Kudrnovi neomezený rozpočet, aby si mohl dovolit natočit místo náladových pohledů do opuštěné šumavské krajiny retrospektivní hrané pasáže ztvárňující vzpomínky na život Romů za války. Ukázat divákovi, co si nedovede nebo nechce představit – obrazy utrpení, kterému byli Romové na Slovensku po více než 6 let vystaveni. Každodenní strach o život, skrývání v lesích, týrání a zabíjení ze strany Slováků a Němců, hlad ještě dlouho po skončení války.
Bez poznání dobového kontextu nemůžeme pochopit Romy, kteří po válce přišli za lepším životem do Čech, ani smýšlení 26letého Miroslava Dědiče, jehož válkou poznamenaná životní zkušenost přesto nestačila, aby pochopil tu romskou.
