Začal festival Jeden svět 2013. Přináší i filmy s romskou tematikou

Na šíření netolerance a rasismu chce upozornit letošní festival filmů o lidských právech Jeden svět, který začal dnes večer v Praze. Podle jeho pořadatelů totiž nesnášenlivosti v Česku přibývá a přiživují ji ekonomická recese i politické krize. Patnáctý ročník nabízí přes stovku snímků. V hlavním městě je mohou diváci vidět do 13. března. Poté se přehlídka přesune do dalších 40 měst. Slavnostní zahájení doprovodilo udílení ceny Homo Homini za prosazování lidských práv. Získal ji ázerbájdžánský právník Intigam Alijev.

Mottem letošního festivalu se stala otázka Bojíte se snášet? I když podle organizátorů česká společnost na rozdíl od jiných není tak pestrá, Češi si dokážou najít příležitost k vymezování. Vadí jim prý třeba jiná národnost sousedů, jiný politický názor, obyvatelé jiného města či alternativní způsob života.

"Sami jsme překvapeni, kam se situace po nepokojích na Šluknovsku vyvinula. Diskriminační zákony, jako je dočasný zákaz pobytu v novém přestupkovém zákoně, i tón předvolebních kampaní některých prezidentských kandidátů jsou jasným pokračováním Šluknova," míní ředitelka festivalu Hana Kulhánková.

Diskriminace a rasismus podle organizátorů nesílí ale jen v ČR. V hlavní sekci festival představí 13 filmů z různých koutů světa, které dokládají šíření xenofobních nálad. Z toho hned šest filmů je s romskou tematikou. Server Romea.cz vám přináší jejich přehled.

Na divokém severu

V létě roku 2011 vypukly v řadě měst Šluknovského výběžku sociální nepokoje. Jak ukazuje sociální sonda režiséra Davida Vondráčka, problematické soužití většinových obyvatel a romské menšiny tu má hluboké kořeny a významně souvisí s historickým vývojem pohraničního regionu. Po roce 1945 byli ze Sudet vyhnáni němečtí obyvatelé a v rámci obnovy poválečného Československa se pohraniční oblasti znovu osidlovaly lidmi z odlehlých koutů země.

Dnes jsou spojujícími znaky Varnsdorfu, Rumburka a dalších obcí vysoká nezaměstnanost, kriminalita a v poslední době i otevřené projevy násilí a nenávisti vůči Romům. Právě poslední fenomén sleduje Vondráčkův dokument v co možná nejširších souvislostech a ukazuje, jak ekonomický a sociální úpadek ústí ve frustraci obyvatel, kteří si svou zlost vylévají na menšinách. Konfliktní oblasti, jež jsou na periferii zájmu centrální vlády, se sice stávají živnou půdou pro populistická gesta veřejných figurek, hořkým faktem však zůstává, že radnice většiny měst neutěšenou situaci řešit nedokážou.

Cikáni jdou do voleb

Film slovenského režiséra Jaroslava Vojteka je příběhem několika vzrušujících týdnů Vlada Sendreie. Terénní pracovník a frontman populární skupiny Kokavakére Lavutáris se rozhodne naplnit své politické ambice. S pomocí svého volebního týmu a vybaven radami lidí z americké nadace rozjede živelnou a spontánní předvolební kampaň. Vladovým cílem je získat mandát krajského zastupitele a dostat tak romskou reprezentaci do krajského úřadu. Tragikomický pohled na kampaň ukazuje v duchu road movie nejen těžkosti, se kterými se musí ambiciózní kandidát vypořádat, pokud chce uspět v „gadžovském světě“, ale také pochybnosti, kterým čelí v každodenních sporech s manželkou i uvnitř svého volebního týmu. Vedle toho, že snímek vypráví o slovenských volbách v roce 2009 a o jednom velkém snu, zachycuje také hledání identity úspěšného Roma ve společnosti v 21. století.

O slušnosti

Nedodržování řádu a pravidel většinové společnosti se v dokumentu O slušnosti jeví jako jeden z hlavních důvodů strachu a nevraživosti, které panují mezi obyvateli janovského sídliště. Kamera vstupuje do útulných panelákových bytů, kde se od rozhořčených starousedlíků dovídáme o komplikovaném sousedském soužití. Přívlastky jako slušný, normální nebo přizpůsobivý zaznívají z úst rezidentů coby mravní zaklínadla pro ideál českého občana. Cejchování všech, kteří „nejsou jako my“, pak přítomné vede k radikálním názorům na vrozenou neschopnost řady Janovských přizpůsobit se životu v tzv. slušné společnosti. „Když nemůžeme žít jako slušný lidi, tak ta válka prostě bude. A hotovo,“ zaznívá v restauračním podniku, kde se někteří „přizpůsobiví“ scházejí s příslušníky Dělnické strany. Nestranný pohled režiséra Radovana Síbrta, zaměřený na detailní popis každodenních konfrontací místní majority, předkládá mrazivou sondu do úvah lidí, kteří přitom nepatří k žádnému extremistickému hnutí. Přinejmenším oficiálně.

Pod lampou je tma

Josefov je město, jakých v České republice najdeme hodně. Tak jako jinde, i tady panuje napjatá atmosféra mezi místními Romy a majoritou. K řešení nepříjemné situace se snaží přispět mladý Rom Zdeněk, který se rozhodne zřídit pro místní děti taneční kroužek. Jeho snahou je přivést mládež, která se jinak bezcílně toulá ulicemi, k něčemu smysluplnému. Zájem o kroužek je veliký, i rodiče ho podporují, a tak zbývá už jen jediné: nalézt vhodný prostor. A právě tady narazí, když rada města jeho žádost jednomyslně zamítne. Starosta chce totiž ve městě zavést „pořádek“ a nabízí jednoduché schéma: až se „srovnají“ oni („nepřizpůsobiví“), teprve potom s nimi budeme jednat my. Film Kristýny Bartošové mimo jiné ukazuje, kam až může vést přehnané lpění na řádu. Ke snížení kriminality v Josefově tyto snahy nijak nepřispěly.

Je to jen vítr

S ústředním tématem Jednoho světa 2013 úzce souvisí film Je to jen vítr maďarského režiséra Bence Fliegaufa , který bude během festivalu uveden ve dvou zvláštních projekcích.

Hraný celovečerní film zpracovává reálné události z Maďarska z roku 2008, kdy se v zemi odehrála série otřesných rasových útoků na místní romskou komunitu. Mezi šesti oběťmi na životech byly i dvě malé děti, desítky lidí byly zraněny. Útočníci zapalovali domy a stříleli brokovnicí na rodiny snažící se zachránit si život útěkem z hořících budov. Dopadení pachatelů trvalo více než rok, soud se vleče dodnes. Je to jen vítr zachycuje jeden den v životě romské rodiny kdesi na okraji malého městečka. Otec je za prací v Kanadě. Matka má dvě zaměstnání a stará se o svého nemocného otce. Dcera chodí do školy a syn se toulá po okolí. Všechny stravuje napětí způsobené množícími se útoky. Na město padá tma a nocí se nesou podivné zvuky. Je to jen vítr?

Snímek obdržel druhou nejvyšší cenu v hlavní soutěži Berlinale 2012. Pro závažnost a sílu zpracování tématu xenofobie a rasismu podpořila jeho uvedení do českých kin také společnost Člověk v tísni a festival Jeden svět.

Vojta Lavička: Nahoru a dolů

Nejnovější časosběrný dokument režisérky Heleny Třeštíkové představuje uplynulých šestnáct let v životě romského hudebníka, novináře a aktivisty Vojty Lavičky. Za tu dobu prošel mnoha vzestupy i pády v pracovním i osobním životě. Nejvíc zazářil v letech, kdy působil se skupinou Gipsy.cz, šťastnější byl ale v mnohem méně úspěšných hudebních uskupeních a možná vůbec nejraději hraje se svým synem. Jako červená nit se celým snímkem táhnou úvahy Vojty Lavičky o romské identitě. Jak skloubit hrdost na svůj romský původ s nesouhlasem s tím, jak někteří Romové žijí? Proč odcházet do zahraničí jako mnozí další, když se tady cítím doma? A jak mohu zatracovat ty, kteří odešli, když vidím, jak pohrdavě se na nás většina Čechů dívá?

Úplný program festivalu naleznete zde.