Tepe srdce romské literatury on-line?

Virtuální prostor způsobuje nakladatelům a knihkupcům nemalé problémy. V době elektronických čteček knih a pirátských serverů hledá knižní trh nástroje, jakými internet ovládnout a zastavit pokles prodejnosti tištěných publikací. Pro rozvoj romské literární tvorby může mít internet ale naopak převratný význam.

Sdružení ROMEA v roce 2010 spustilo experimentální projekt, v jehož rámci po několik měsíců publikovalo na šestatřicet povídek a básnických cyklů romských autorů na internetových stránkách romea.cz v rubrice Šukar laviben le Romendar (velmi volně přeloženo jako Romové píší). Sdružení si dalo za cíl představit romské autory, známé i neznámé, širší veřejnosti a poukázat na existenci a unikum romské literatury. Krom zajímavého projektu ale tento krok nastolil důležitou otázku: může budoucnost romské literatury spočívat v internetu?

Ono se dá v romštině psát?

Je obecně známo, že se knihy romských autorů, až na výjimky, potýkají s poměrně nízkým zájmem veřejnosti. Pro zavedené nakladatele je proto riskantní se do uvedení díla takového autora pustit. Pokud už se k takovému kroku odhodlá, vyjdou tyto knihy zpravidla v nákladu několika set kusů a pro nakladatele představují spíše srdeční záležitost. Pro velkou část české populace není existence romské literatury doposud známá, stejně jako řada jejích členů stále pochybuje o svébytnosti romského jazyka a možnosti v něm dokonce tvořit literární díla.

Každý z publikovaných textů na výše zmíněných internetových stránkách si ale během několika měsíců otevřelo v průměru 1.500 návštěvníků, což může být i několikanásobně větší počet čtenářů, než jaký si získá titul tištěný. Čtenáři měli navíc pod uvedenými díly možnost zpětné vazby, kterou často autoři bedlivě sledovali, reagovali a se čtenáři o svých textech diskutovali.

Romština jako jazyk verbální komunikace

Přestože většina romských autorů u nás tvoří v romštině i češtině, není pro ně psaný romský projev samozřejmostí. Neromská část společnosti si často nedokáže představit, jak komplikované může pro romského autora být zapsat promluvu ve své mateřštině, která byla donedávna jen jazykem verbální komunikace, a jak stejně složité může být pro romského čtenáře texty psané romsky číst a ztotožnit se s nimi.

Českému jazyku se děti (včetně Romů) systematicky učí od první třídy. Pro dospělého člověka, který českým vzdělávacím systémem prošel, je tak verbální i písemná komunikace v jeho jazyce samozřejmostí. Do dnešní doby podobná výuka romštiny do žádné z českých základních škol zavedena není, Romové si tedy nemají kde institucionálně psanou podobu svého jazyka, a všechny její domény, osvojit – situaci navíc komplikuje dialektová rozrůzněnost. A s obdobnými problémy se notabene setkávají také romští autoři.

Byla to zejména zakladatelka české romistiky Milena Hübschmannová, která autory od šedesátých let minulého století v psaní v romštině podporovala a seznamovala je s tehdy navrženými pravidly romského pravopisu. Ti potom své znalosti mohli předávat dál prostřednictvím svých textů. Otázkou ale může v dnešní době být, ke kolika česko-romským knihám nebo textům publikovaným v tištěných romských periodicích se dostane romský čtenář, který často ani v místě svého bydliště nemá šanci knihu romského autora sehnat či určitý časopis odebírat.

Romové on-line

Internetové připojení dnes často vlastní i ti ze sociálně nejslabších Romů. Tvoření sociálních sítí je zejména pro mladší ročníky velice důležité, jelikož podporuje znovuvytváření společné identity a je prostorem pro sdílení vlastních pocitů a každodenních událostí. Proto také potřeba zápisu komunikačních situací, které by se běžně vyřešily ústní formou, proniká například na sociální síť Facebook, kde se s pokusy o převedení mluveného romského projevu do písemného můžeme hojně setkávat.

Jak ukázal projekt Šukar laviben le Romendar, byla právě mezi čtenáři děl romských autorů celá řada Romů. Mnoho těchto čtenářů díla posléze sdílelo na svých facebookových profilech a tak povědomí o nich šířilo i dále. Krom vyzdvihování autorových dovedností čtenáři ve svých komentářích často oceňovali právě kvalitu písemného romského projevu toho kterého spisovatele. Tento experimentální projekt tak ukázal sílu a dosud nevyužité možnosti internetu pro šíření romsky psaných textů mezi Romy samotné, jež v důsledku vedou k upevňování jejich národního sebeuvědomění a hrdosti na vlastní jazyk a kulturu.

Současně ale svoboda projevu na internetu a jednoduchost umisťování jakýchkoliv textů přináší několik rizik. Do oběhu se tak například mohou dostávat méně kvalitní díla nebo díla ledabyle editorsky zpracovaná. To může ve finále autorovi samotnému, či romské literatuře obecně, značně uškodit a posunout ji pro neznalé čtenáře do škatulky braků.

Virtuální spisovatelský kroužek

Po smrti Mileny Hübschmannové, která byla do konce svého života mimo jiné také významnou spojkou mezi jednotlivými romskými spisovateli, odešla i platforma, na které by autoři mohli svou tvorbu vzájemně sdílet, společně o ní diskutovat, radit se o nejrůznějších problémech při zápisu v romštině apod. Autoři tak na delší dobu mezi sebou ztratili kontakt a byli často odkázáni jen na náhodná setkání při ojedinělých autorských čteních.

Právě internet, a zejména potom Facebook, se dnes stává novou platformou pro romskou literaturu v České republice (a patrně i v zahraničí). Tvoří se tak neformální skupiny autorů, kteří společně chatují, diskutují o svých profesních i osobních problémech, vzájemně si připomínkují svá díla, opravují si případné gramatické chyby, ale také si vzájemně radí, co mají například uvařit manželovi k večeři.

Krom diskutování o svých dílech a autorských problémech ale takové sdílení přináší také pozitivní formu soutěživosti mezi autory, kteří jsou kvalitou textů svých souputníků podněcováni k důslednější práci, a dodává jim notnou dávku sebereflexe, která doposud u některých z nich mohla chybět. Naopak ty, kteří si doposud ve své tvorbě dostatečně nedůvěřovali, mohou pozitivní ohlasy spisovatelských kolegů povzbudit a pomoci jim získat dostatek sebedůvěry k další tvorbě.

Článek vyšel v Česko-německém magazínu Goethe Institutu.