Světoznámá kapela obklopená otazníky

Do brněnské haly Rondo jsme z Prahy na konci října vyjížděly se Sašou Uhlovou
zvědavé a lehce nervózní. Čekal nás rozhovor s Gipsy Kings, o kterých jsme si
původně myslely, že se s nimi domluvíme španělsky, ale ouha, dva dny před
koncertem nás produkční upozornila, že rozhovory poskytují pouze ve
francouzštině. Jaké bylo naše překvapení, když nám samotní bratři Reyesovi a
Baliardovi s úsměvem potvrdili, že jejich mateřštinou je španělština a mezi
sebou se baví katalánsky…

Při psaní článku o této kapele si člověk opravdu důkladně procvičí
rešeršování, tedy vyhledávání informací k tématu. Zdrojů existuje zvlášť na
internetu bezpočet, jednotlivé údaje se však dost často rozcházejí, případně od
sebe novináři navzájem opisují chyby, a člověk má za chvíli hlavu jak pátrací
balon. Nepomáhá ani to, když lehce protichůdné informace (možná zdánlivě)
podávají i samotní Gipsy Kings při rozhovoru. V České republice se jednalo
teprve o třetí koncert této kapely vůbec, ale kolika rozhovorům na podobná
témata už byla podrobena? Byli moc milí a odpovídali ochotně, bohužel velmi
stručně, takže místo klasické formy otázka- odpověď se jim pojďme na zoubek
podívat trošku jinak.

Katalánští gitanos aneb k jaké skupině Romů se Gipsy Kings hlásí?

Rodina Josého Reyese (otce Nicolase, lídra Gipsy Kings) uprchla během
španělské občanské války (1936- 1939) z Barcelony do jižní Francie, přesněji do
Arles. Odkud původně přišli do Barcelony, se mi nepodařilo zjistit, i když to má
velký vliv na to, jakým jazykem mluví, jak se identifikují i jakou hudbu hrají.

V Katalánsku ale nějakou dobu určitě strávili a jak sami říkají, ztotožňují se s
tzv. katalánskými gitanos.
Jedná se o skupinu Romů, která se sama považuje za „buržoazii“ mezi Romy v
Katalánsku a dá se říci, že i ostatními romskými skupinami je takto
respektována. Jsou poměrně uzavření, zakládají si na svých odlišnostech od
ostatních Romů a tzv. payos (majoritního obyvatelstva). Jejich mateřštinou je
téměř výhradně katalánština (vedle caló, které se však již vytrácí, a
kastilštiny, kterou také většinou ovládají), například v Barceloně jsou usazeni
již po mnoho generací, některé rodiny po staletí a dědí se mezi nimi určité typy
zaměstnání (prodej oblečení na trzích, hudba). Nežijí jen v Katalánsku, ale i v
dalších oblastech, kde se mluví katalánsky, tedy ve španělské provincii
Valencii, na Baleárských ostrovech a v jižní Francii.
Tyto informace jsem nasbírala při svém terénním výzkumu mezi Romy v Barceloně.
Nakolik si tuto charakteristiku uchovali právě členové Gipsy Kings, posuďte
sami.
Katalánští gitanos z Barcelony mívají úzké vztahy s katalánskými gitanos z
Francie, už jen proto, že mnoho z nich před lety odešlo do katalánské části
Francie právě ze španělského Katalánska. Tyto dvě skupiny spolu uzavírají sňatky
a dle jejich slov se spolu identifikují. Pojítkem je i pararomština caló (o té
později), stačí prý pár slov zapojených do konverzace v katalánštině a je
navázán osobnější kontakt. To nám ostatně G. K. potvrdili i v rozhovoru. Udržují
prý profesní kontakty a potkávají se na svatbách.

Z generace na generaci

Obě rodiny ještě za otců nynějších G. K. kočovaly, jak je ostatně ve Francii
zvykem až dodnes (spíše se ovšem jedná o kočování sezonní). Dědeček Nicolase
Reyese (lídra kapely) se živil jako koňský handlíř, čímž se nejdříve zaobíral i
jeho syn José, ten se později ale začal naplno věnovat hudbě. Zpíval s významným
flamencovým kytaristou Manitas de Plata (1921), mezi jehož obdivovatele prý
patřili třeba John Steinbeck, Charlie Chaplin, Pablo Picasso nebo Salvador Dalí.
Pod pseudonymem se ukrývá Ricard Baliardo, který je sice potomkem španělských
gitanos, narodil se však již ve Francii. A právě on je otcem nynějších zástupců
rodiny Baliardových v Gipsy Kings.

Hudební styl

Myslím, že hlavní devízou kapely je proměnlivost jejího hudebního stylu,
který je ale ukotven v pevných základech. Těmito pilíři jsou flamenco,
katalánská rumba a pop. K nim se přidávají další žánry jako jazz, rock, etnická
hudba, latinskoamerická hudba a další. Sami členové kapely to hodnotí tak, že
„udělali takový mix rumby s jazzem a rockem“.

Dá se říci, že flamenco je důležitým prvkem identity všech gitanos. Existuje
víc teorií o tom, jak vzniklo, kdo se na jeho vzniku podílel, a někteří gitanos
si brání autorství, „flamenco není španělské, je gitanské“. Flamenco, styl
zpěvu, hra na kytaru a tanec, to je základ, který dostávají potomci rodin Reyes
a Baliardo po generace od svých rodičů. Flamenco, to je podstata, ze které
gitanos vychází, katalánská rumba je považována za žánr lehčí, přístupný širšímu
publiku. Někteří gitanos dokonce tvrdí, že rumba je víc pro „payos“, pro
neromské posluchače. Jak nám řekli Gipsy Kings: „Flamenco, to je hluboký zpěv,
to je silnější, smutnější. Rumba, to je spíš tak na náladu, oslavy, tanec.“

Rumba – oslava, tanec, dobrá nálada

Když se řekne rumba, vybaví se vám možná pomalý romantický tanec, jehož
krokům jste se učili v tanečních, nebo jste ho viděli v televizních tanečních
soutěžích. Možná netušíte, že tento elegantní tanec má původ v Africe a velmi se
rozvinul na Kubě (a v Latinské Americe vůbec, ovšem v trochu odlišné formě), kam
se dostal díky africkým otrokům už v 16. století. A kubánská rumba, ta vypadá a
zní opravdu jinak, než ta, kterou známe od nás. Folklorní afrokubánský tanec
rumba byl odpradávna tancem plodnosti, tancem chudých venkovských lidí na
plantážích cukrové třtiny, tancem zemitým s jasnými prvky erotiky, hravého boje
mezi mužem a ženou.
Do Evropy se rumba dostala přes USA (zvláště přes New York, kde přibrala prvky
jazzu) už před druhou světovou válkou (některé zdroje uváděj už 19. století), ta
však její vývoj pozastavila. Nacisti ji pro její lascivitu zakázali. Opravdový
boom nastal až po skončení války. Evropskými velmocemi rumby té doby byly Velká
Británie a Francie, přičemž právě Francouzi byli tvůrci oné pomalé rumby, kterou
známe právě třeba z tanečních.

Katalánská rumba a rumba flamenca

Vraťme se ale k hudebním kořenům Gipsy Kings. Následkem španělské kolonizace
se navzájem ovlivňovaly afrokubánská a španělská kultura. Rumba flamenca neboli
také flamenco rumba, rumba gitana atd. je žánr, jak je patrné z názvu,
obohacující afrokubánskou rumbu o flamenco.
Katalánskou rumbu vyvinuli v 50. letech 20. století katalánští gitanos v
Barceloně v době, kdy byla v tomto městě velmi populární rumba flamenca. Z té
také vychází a dále ji hlavně rytmicky ovlivňuje kubánská rumba a dokonce rock&roll.
Texty písní jsou většinou v katalánštině. Slavnými interprety byli například
Peret, duo Los Amaya, v 70. letech pak Gato Pérez. Tento žánr je čím dál
populárnější, na letošním festivalu United Islands v Praze jste mohli zažít
vystoupení kapely La Troba Kung Fú, další důležitá jména jsou třeba Ai ai ai
nebo Sabor de Gràcia a nebo od 80. let právě Gipsy Kings. Své posluchače má i
mimo Španělsko, třeba v USA nebo v jižní Francii, kraji Manitas de Plata.

Kolik jazyků umíš…

Pokud mluvíme o kulturním podhoubí kapely Gipsy Kings, nesmíme pominout
jejich jazykové zázemí. To je přinejmenším tak rozmanité, jako jejich hudební
styl. Texty písní jsou převážně španělské, s drobnými dialektními prvky a
občasnými kratšími úseky třeba v angličtině, italštině nebo katalánštině.
Všichni členové kapely se narodili ve Francii, chodili do tamních škol,
francouzština by jim tedy měla být vlastní. Na otázku, proč nezpívají i v tomto
jazyce, nám odpověděli, že to není jejich mateřština: „Je ale pravda, že jsme
hodně mysleli na to, že bychom zpívali i francouzsky, s tou rytmikou, kterou
děláme. A určitě to ještě zkusíme,“ nastínili své plány.
Vyrůstali v rodinném prostředí, kde zněla španělština, katalánština i caló, tedy
pararomština gitanos ve Španělsku. Jestliže se Gipsy Kings sebeidentifikují jako
katalánští gitanos, měli by s největší pravděpodobností používat katalánštinu.
Tak je tomu u většiny těch, kteří žijí ve španělském Katalánsku. V jeho
francouzské části je znalost katalánštiny mezi gitanos poměrně slabší. Gipsy
Kings nám však potvrdili, že mezi sebou se baví právě katalánsky. Jinde jsem
našla, že jazyk, kterým spolu hovoří, je vlastně směs severovýchodní španělštiny
(což by mohla být katalánština) a provensálského dialektu francouzštiny. A pak
kdo se v tom má vyznat…
Ještě složitější je to s caló, které hudebníci vedle španělštiny uvedli jako
svou další mateřštinu. Caló používají zejména gitanos ve Španělsku a
Portugalsku. Jeho hlavní odnože jsou katalánská, španělská, baskická a
portugalská.
Pararomština není romštinou v pravém slova smyslu. Gramatiku a zvukovou stránku
totiž přebírá ze zdrojového majoritního jazyka (tedy ze španělštiny,
katalánštiny, baskičtiny či portugalštiny), jen ve slovní zásobě a ve velmi malé
části gramatiky se objevují přejímky z romštiny. Samotní mluvčí k ní mívají
rozporuplný vztah. Někteří ji považují za „pravou“ romštinu, jiní ji vnímají jen
jako jakýsi dialekt či hantýrku majoritního jazyka.

Saintes-Maries-de-la-Mer

V Evropě asi nejznámější poutí, které se účastní zejména Romové, je pouť do
jihofrancouzského provensálského městečka Saintes-Maries-de-la-Mer, která je
zasvěcena Kali Sáře (tj. Černé Sáře, též Sarah, Sára, svatá Sára, Sára-Cikánka,
Egyptská Sára) a svatým Mariím. Zatímco první zmínky o Mariích pocházejí z
vrcholného středověku, zmínka o svaté Sáře se dochovala teprve z roku 1521. Již
v této době existoval názor, že svatá Sára byla Romka. Romové přijali Sáru za
svou patronku. Určitou roli v tomto nejspíš hraje mimo jiné i to, že svatá Sára
má tmavou pleť. Kali Sára byla údajně služebnicí Marií, se kterými přišla do
Provensálska z Palestiny, nebo byla první, která uvěřila slovům svatých Marií po
jejich příjezdu. V historii se objevily i domněnky, že právě Sára přivedla Romy
ke křesťanské víře. Údajně je pozvala k hromadnému křtu. Pouť byla od počátků
francouzského křesťanství záležitostí provensálskou, ale Romové svou horlivou
aktivitou a úctou ke svaté Sáře docílili později toho, že je pouť považována za
charakteristicky „romskou“.
Každý rok na konci května se do městečka sjede několik tisíc Romů nejen z
Francie a Španělska, ale dá se říct, že z celé Evropy. Nejedná se o pouť pouze v
duchovním smyslu, neméně významnou roli hraje coby společenská událost.
Setkávají se zde široké rodiny, pro něž je tato akce třeba jen jedinou možností
v roce, kdy se setkat pohromadě. Přímo na místě proto probíhají svatby, křty,
seznamují se mladí, dohadují se sňatky a samozřejmě zní dnem i nocí hudba. Na
letošní pouti jsem slyšela katalánskou rumbu, flamenco, gypsy jazz i hudbu Romů
Ursárů z Východní Evropy. Dochází tak k různým fúzím, výměnám kontaktů,
domlouvání kšeftů a podobně. A právě tak se v 70. letech minulého století daly
opět dohromady rodiny Reyes a Baliardo. Na to zpěvák kapely vzpomíná s
nostalgií: „Večer jsme šli do restaurace naproti a tam hráli Baliardovi. Začali
jsme se bavit a dost jsme si padli do oka. A tak nějak se to dobře dalo
dohromady…“ Dohodli se na spolupráci, a navázali tak na tvorbu kapely Los
Reyes, uskupení rodiny Reyesových, které po příchodu členů rodiny Baliardových
dali „světovější“ jméno, Gipsy Kings.
Všichni začínali jako muzikanti na svatbách a rodinných slavnostech, s různými
večírky na objednávku jsou spojeny i počátky Gipsy Kings. Proslavili se až v
roce 1987 písní Bamboleo.
Zajímalo nás, jestli ještě dnes oni sami nebo jejich rodiny na pouť, do místa
vzniku kapely Gipsy Kings, jezdí. V současnosti prý už tolik ne: „Tehdy to
bývalo takové víc rodinné. Jezdili tam Romové ze všech koutů Francie a Evropy a
byl to projev jejich víry. Svatá Sára byla podle legendy Romka. A tehdy to bylo
takové opravdu posvátné,“ vysvětlil zpěvák kapely.

Jaký je současný hudební styl Gipsy Kings?

Základem hudebního projevu zůstává mistrná hra na španělské kytary. Do
brněnské haly Rondo přijela pětice zpívajících kytaristů podpořená klávesami a
hutnou rytmikou ve složení bicí, baskytara a perkuse.
Za více než tři desetiletí své existence prodali přes 20 milionů desek, natočili
18 alb a dva hudební filmy. V dalších filmech zazněla jejich hudba (např. v
kultovním snímku Big Lebowski). Platí za nejúspěšnější francouzskou kapelu.
Albem Roots (2004) dokázali, že se obejdou i bez syntezátorů, navázali tak na
své hudební kořeny, flamenco a rumbu. Akustickou formou se ještě více do popředí
dostaly kytary, základ jejich hudebního projevu. Mnozí recenzenti právě album
Roots hodnotí jako snad nejzdařilejší za celou jejich kariéru. Zatím poslední
deska Pasajero (2006) se nese v podobném akustičtějším duchu, je ale obohacená o
latinskoamerické rytmy a experimentuje s jihoamerickými hudebními nástroji.
Necháme se překvapit, jaký styl nás čeká na albu, které už je dotočeno a mělo by
vyjít v květnu 2012. Gipsy Kings pouze prozradili, že tam budou „emoce, radost a
slavnost, tedy rumba“. Jako vždy se na nápadech a aranžích podílejí všichni
členové kapely. Přímo na koncertě zaznělo několik ukázek z připravované desky,
písničku Samba samba najdete na internetu. Zrovna tato skladba měla u asi dvou
tisícovek návštěvníků brněnského koncertu velký úspěch.

Na závěr jsme se členů kapely zeptaly, jakou úloha má podle nich plnit hudba
Gipsy Kings a komu je vlastně určena dověděly jsme se, že svou hudbou chtějí
zejména zahřát lidi u srdce„aby byli šťastnější. Abychom rozradostňovali jejich
každodenní život. Vždycky jsme mysleli na mladé. Mladí, to je osmnáct, dvacet,
šestnáct let. Hrajeme tak, aby se to líbilo i jim. Aby tu hudbu poznali a měli
ji jednou rádi. Jednou.“