Světový fotograf Koudelka se nepoutá k lidem ani věcem

Jeho snímky jsou silné a bezprostřední. A na svých cyklech pracuje Josef
Koudelka, osobnost světové fotografie, desítky let. Je samouk, který umí
zachytit pouze to, pro co se sám nadchne. S vytříbenou citlivostí vše snímá na
doraz, se silnou emocionalitou. Svérázný vlk samotář původem z Moravy je
nejraději na cestách, nepoutá se k lidem ani k městům. Pozítří oslaví 70.
narozeniny.

"Dokumentace mě nezajímá," tvrdí Koudelka, "realitu využívám k vyjádření
vlastních myšlenek." Nikdy neměl auto, televizi, 15 let nikde neměl byt a 17 let
ani pas. "Není nic krásnějšího než spávat pod hvězdami. A probouzet se sám
uprostřed krajiny a vidět svítání. Tu nejkrásnější část dne většina lidí prospí
v místnostech," říká.

Jeho fotografie se nacházejí v předních světových sbírkách. Do světa se vydal
v roce 1970 na pozvání prestižní agentury Magnum, které se dostaly do rukou jeho
fotografie z cyklu Invaze.

Vznikl v prvních dnech okupace Prahy v roce 1968. Koudelka celé dny horečnatě
šplhal po tancích, pletl se před hlavněmi a mačkal spoušť. Deset tisíc záběrů za
deset dní.

Tak zachytil ulice plné kouře, tanky a záplavu praporů. Naštvané chlapy a
plačící ženy. Tváře, v jejichž výrazu se zračil hněv, zklamání, zoufalství.
Přesně o rok později uveřejnila fotografie prestižní agentura Magnum po celém
světě – léta ovšem anonymně z obav autora, aby po své emigraci nepřitížil
příbuzným doma.

Na první bakelitový fotoaparát si vydělal ve čtrnácti sběrem a prodejem
jahod: "Pekař z vedlejší vesnice jednou tatínkovi ukazoval fotografie krajiny.
To na mě tak zapůsobilo, že jsem začal mít touhu koupit si aparát." Nejdřív
fotil rodinu a okolí.

A později na studiích fakulty strojního inženýrství v Praze divadlo. S
diplomem leteckého inženýra přišla i první výstava fotografií v Divadle Semafor
s nezvyklou silou výrazu. Jeho fotografie (později i z Divadla za branou), mezi
nimi i silně abstrahované, z nichž zbyly strohé čáry a skvrny připomínající
grafiku, se v šedesátých letech objevovaly v měsíčníku Divadlo.

V té době začal Koudelka podnikat cesty za romským etnikem, nejčastěji na
východní Slovensko. V cikánských osadách mu lidé hleděli zpříma do objektivu –
děvčátko si založilo ruce v bok, malí výrostci komicky zatínali téměř
neexistující bicepsy. Do snímků se silně promítlo i prostředí. Pozadí chudých
stavení jim dávalo charakter a napětí.

Romy odjel fotografovat i do západní Evropy v roce 1970 – aby se vrátil až po
dvaceti letech. V zahraničí se rodil cyklus Exily. Fotky, do kterých se vkrádá
melancholie, sklíčenost a rozklad, vznikaly v různých zemích. Velkou roli tu
hrály stíny, ale také zvířata, ulice nebo krajina. Lidé tu byli často jen jako
siluety, tváří odvráceni nebo s pohledem upřeným daleko mimo záběr.

"Sedmnáct let jsem nevzal zakázku. Žil jsem z minima. Na rok jedny boty,
dvoje trenýrky, jedny kalhoty. Vojenská bunda a dvě košile mi stačily na tři
roky. Z peněz, které jsem měl v Magnu za fotografie z invaze, se mi podařilo žít
několik let. Hlavně jsem si chtěl udržet nezávislost. Věděl jsem, co chci
fotografovat, a nechtěl jsem ztrácet čas," vzpomínal později.

Následovaly výlety do krajin s panoramatickým přístrojem v ruce osmdesátých
letech. Započaly cyklus Chaos. Panoramatické snímky krajiny dotknuté lidskou
činností vznikaly v bývalých dolech, vápenkách či lomech. "Většina lidí považuje
zdevastovanou krajinu za strašnou, ale pro mne ta krajina strašná není. Strašná
je destrukce, ne ta krajina."

Tak vytvořil cyklus o proměnách krajiny severní Francie při výstavbě tunelu
pod Lamanšským průlivem nebo o devastované krajině na severu Čech – sugestivní
obrazy neskutečných tvarů, barev a stínů.

Předloni v září mu vyšla současně v sedmi zemích retrospektivní monografie ze
sedmi cyklů: Začátky, Divadlo, Cikáni, Invaze, Exily, Chaos a Hledání. Stejně
byla členěna i výstava ve Veletržním paláci v Praze v roce 2002, jež patřila
mezi nejnavštěvovanější v ČR po roce 1989.

"Ve fotografii platí, že z negativu se dělá pozitiv. Funguji podobným
způsobem," říká Koudelka. "Z toho, co se stalo, co jsem si nepřál, se snažím
udělat něco pozitivního. Trpět se mně nelíbí. Cítím se být sám odpovědný za své
štěstí a nechci si je dát ničím kazit." Ve světě má syna a dceru Lucii.