Rozmarná, světová Věra Bílá

Zpěvačka Věra Bílá a skupina Kale, to jsou dnes již oddělené
fenomény, které žijí vlastním osudem. S odstupem času se ukazuje, jak jedinečná byla jejich spolupráce. Tento názor podpoří kompilace Věra Bílá a Kale: Retrovision/The Best Of…. Zmíněné The Best Of v názvu znamená to nejlepší.

Nešlo jen o pár hitů, ostatně kolekce zabírá úctyhodných šestasedmdesát minut. Jako podklad pro ni posloužila čtyři společná alba Věry Bílé a Kale, jmenovitě Rom-pop, Kale kalore, Rovava a C´est comme ca, ze kterých dramaturgie vybírala rovnoměrně. Z hudby samozřejmě nelze
vyčíst všechny rozpory, které provázely soužití Věry Bílé
s kapelou. A je to tak v pořádku. Její barvitý, pronikavý zpěv i robustní, tělnaté charisma jakoby zakrývalo život plný paradoxů. Na jedné straně pařížské metro, polepené plakáty Věry Bílé, kontrastující s malým bytem Rokycanech a hracími automaty, ve kterých skončila spousta peněz z jejích honorářů. Věra Bílá prý necítila rozdíl mezi koncertem v newyorské Carnegie Hall a vystoupením na venkovském pohřbu. Přesto zpívala na místech jako byly prestižní
festivaly Womad nebo newyorský Central Park. Věra Bílá se těšila nejvíc domů.

Koncertování v cizině ji často moc nezajímalo. Rozhodovala výše honoráře. Spousta písní party Kale, kterým pak tleskalo publikum v Paříži
a Londýně, vzniklo v kuchyni v Rokycanech. I v téhle spontánnosti, spojené s přirozeným muzikantstvím, spočívalo kouzlo jejich hudby.

U světové kariéry Věry Bílé stáli dva důležití lidé, možná
andělé strážní. Koncem osmdesátých let si Věry Bílé všimla
Zuzana Navarová na cikánské tancovačce v náchodském závodním
klubu Tempo a pozvala zpěvačku na svůj koncert do Lucerny. Věra Bílá tam zpívala bosa, z trémy jí prý naskákaly na nohách puchýře. Zuzana Navarová, na kterou Věra Bílá nedá dodnes dopustit, pak dovedla zpěvačku a Kale k první desce Rom-pop, která se v Česku moc neprodávala. V té chvíli nastoupila na scénu druhá osoba: manažer Jiří Smetana, který vedle hudebního publicisty Petra Dorůžky napsal doprovodný text k této kolekci. Někdejší exulant Smetana žil dlouhá léta v Paříži, pořádal tam koncerty a znal poměry na francouzském hudebním trhu. Jakmile viděl Kale na pódiu, vycítil velkou šanci. Zajistil vydání desky Rom-pop ve Francii a zařídil velký rozhovor s Věrou Bílou, který vyšel v tamějším listě Libération se zpěvačkou na obálce. Na základě toho se ozvala Itálie, Španělsko, Kanada, otevřel se svět.
I prestižní britské novinové tituly jako Guardian se rozepsaly o romské královně nebo Elle Fitzgerald romské hudby.

Její lhostejnost ke slávě byla v protikladu k ohnivým koncertům, ve kterých se stále více prosazovaly výtečně sezpívané hlasy skupiny Kale. Ta se na rozdíl od romských králů Gipsy Kings, jejichž zpěvák Chico Bouchikhi hostoval na třetím albu Věry Bílé, nepouštěla do velkého experimentování. Spolehla se na rytmický a melodický zvuk kytar a písně, pro které se hodil název romský pop. Manažer Jiří Smetana byl přesvědčený, že Věra Bílá a Kale se mohli
dotáhnout na první světovou ligu. Zpěvačce prý chyběla profesionalita. Ve chvíli, kdy si je přijel do Prahy poslechnout důležitý šéf nadnárodní společnosti BMG, neměla Věra Bílá náladu a koncert odbyla. Sama toho později litovala. Firma zrušila záměr vydat její třetí desku Rovava po celé Evropě a Spojených státech. Muzikanti si stěžovali, že zpěvačka už nepodává stoprocentní výkon, ona se zase cítila nedostatečně ohodnocená.
Kale doprovázeli Věru Bílou čtrnáct let, až do konce roku 2005.
V momentu, kdy měli domluvených patnáct zahraničních koncertů
a plánovali vystoupení v Carnegie Hall v New Yorku, Věra Bílá
odešla. Odstěhovala se na Slovensko, našla si doprovodného pianistu a kapela musela všechna vystoupení zrušit. Zpěvačku už zpátky nechtěla. Zůstala hudba, která je nakonec nejdůležitější a která neztratila
nic ze svého kouzla.