Ronald Lee: Mizernej cigoš

Nedávno vydaný český překlad románu Ronalda Lee Mizernej Cigoš vybízí mimo
jiné k zamyšlení nad posunem, který udělala kanadská společnost od 60. let po
současnost.

Ronald Lee se narodil v roce 1934 v Montrealu v Kanadě. Matka pocházela z
romaničelské rodiny Lee z Anglie, otec byl kalderašský Rom z muzikantské rodiny,
která do Kanady utekla před bolševismem. Rodiče pracovali v zábavních parcích,
na jejichž štacích po celé Kanadě a USA Romové provozovali věštění budoucnosti,
pouťové atrakce, akrobacii na motocyklech, hazardní hry a další. Když bylo Leemu
pět let, odjel na prázdniny k prarodičům do Anglie. Jeho pobyt se kvůli
propuknuvší válce nechtěně protáhl na šest let (bylo zavedeno embargo na
turistiku). V Anglii navštěvoval základní školu, po návratu do Kanady absolvoval
rok střední školy, později večerní střední školu a na univerzitě kurzy
žurnalistiky a tvůrčího psaní.

Ve čtrnácti letech se osamostatnil, živil se
prací v lunaparcích, spravováním a čištěním restauračního kuchyňského zařízení,
účetnictvím, pracoval v montrealském muzeu, připravoval expozici pro kanadský
pavilon na světovou výstavu EXPO 67. Na základě svých odborných výzkumů stavěl
modely historických námořních lodí. Od 60. let vystupuje jako romský aktivista
bojující za práva menšin. Svou novinářskou prací se snaží vyvracet lživé či
zkreslené informace o Romech a seznamovat kanadskou společnost s historií,
kulturou, zvyklostmi a sociální situací Romů. V letech 1969–1971 žil s rodinou
opět v Anglii, podílel se na petici se žádostí o romské členství v OSN. Od 70.
let pomáhá romským přistěhovalcům z dnes již bývalých komunistických zemí
střední a východní Evropy. V roce 1997, po vlně romské emigrace z České
republice, inicioval vznik Romského komunitního centra v Torontu (RCC), které
příchozím poskytuje především právní pomoc, a v roce 1998 založil Západní
kanadskou romskou alianci se sídlem ve Vancouveru.

V Anglii publikoval učebnici kalderašské romštiny pro samouky Learn Romani – das duma romanes (2005), k
vydání je připraven jeho romsko-anglický slovník. Situaci romských emigrantů
popisuje v chystané knize Romská invaze: Romští uprchlíci v Kanadě 1997–2006. Od
roku 2003 vyučuje na Torontské univerzitě předmět Romská diaspora v Kanadě,
přednáší na kanadských a amerických univerzitách i pro veřejnost a školy o
romské historii, publikuje v odborných časopisech o romském právu a kultuře. S
první ženou Marií, která je indiánského původu, má pět dětí. Se svou druhou
manželkou Gianninou a synem Stephenem vystupují v kapele E živindi jag (Živoucí
oheň), která hraje směs world music a tradiční romské hudby.

Téměř autobiografi cký román Goddam Gypsy (Mizernej cigoš) vyšel poprvé v
nakladatelství Tundra books v roce 1971 a dočkal se několika reedic i vydání v
němčině a španělštině, italštině, srbštině, ruštině. Ronald Lee alias Janko se
nechce vzdát svého romství, ale zároveň se touží prosadit v zemi ovládané
konzervativní anglofonní společností. Proklamovaná multikulturalita teprve šustí
papírem, on i lidé jemu podobní, přistěhovalci z různých koutů světa, Indiáni,
nonkonformně smýšlející naráží na hradbu předsudků, nezájmu a neochoty bílých
Kanaďanů „pustit“ je mezi sebe a skutečně jim umožnit realizovat se.
Nevyhnutelně „beatnická“ cesta hlavního hrdiny nás zavádí především mezi Romy,
kteří se musí uživit v džungli kanadských velkoměst a přitom se snaží zachovat
svůj jazyk, tradice a pravidla. Kniha končí skepticky, Lee na konci 60. let
nevěřil, že jeho boj za zachování romské kultury a zlepšení sociální situace
bude úspěšný.

Knihu Mizernej Cigoš z angličtiny přeložila a slovníkem romských výrazů opatřila
Karolína Ryvolová. Vydalo nakladatelství Signeta v roce 2009.

UKÁZKA

Slečna se otočila k Demitrovi a chtěla slyšet něco o tom, jak Romové žili, když
byl mladý.

„Tenkrát bylo všechno jinak,“ začal starý pán. „Moje rodina přišla do
Ameriky ze Srbska. V té době jsme cestovali po celé Americe a já jsem se narodil
někde na Jihu. Zpočátku jsme žili postaru, jak jsme byli zvyklí z Evropy.
Obchodovali jsme s koňma a s mulama, farmářům jsme prodávali drobné zboží a
spravovali jim nářadí a kuchařkám jsme plátovali hrnce. Pak jsme se přidali k poutím a cirkusům.“

„Neměl byste pro naše čtenáře nějakou
historku z pouti?“ zaprosila slečna Percivalová. „Něco zajímavého, co by jim
přiblížilo váš tehdejší život. Měli jste například peníze?

„Jistěže jsme měli peníze, a nejen to, měli
jsme zlato!“ odpověděl jí Demitro.

„Vzpomínám si, že jednou jsme jeli vlakem šňůru po celé Kanadě. Většina
světských v tom vlaku byli gádžové, ale našlo se i několik romských rodin. U
Edmontonu nám došly finance a ředitel lunaparku chtěl celý ansámbl na místě rozpustit. Jenže já jsem
mu půjčil tolik peněz, že jsme mohli pokračovat v cestě, a ve Fort Wiliams jsme
pak měli takový sukces, že jsme si všichni namastili kapsy. Jenže nesmíte
zapomínat, že ve dvacátých letech chtěla americká vláda všechno zlato, které
bylo k mání, a platila hotově. Spousta našich lidí svoje zlato prodala a koupila si silné auťáky a karavany. Zbytek
utopili ve víně na romských sešlostech a rozházeli za frajerské oblečení, a než
ses nadál, zas neměli nic. Když zkrachovaly poutě a lunaparky, museli jsme se nastěhovat do měst, a
to byl konec starého způsobu života. Dnešní mladí Romové, kteří přicházejí na
svět ve městě, se už nemůžou živit jako kolotočáři, a když chtějí dobrou práci,
tak ji nedostanou, protože to nejsou vzdělaní gaže.“

"Já myslím, že trochu
přeháníte,“ ohradila se slečna redaktorka. „Kdyby vaše děti chodily řádně do
školy a získaly vzdělání, měly by stejné možnosti jako všichni ostatní.“

Změřil
jsem si ji pohledem: „Já i moje žena máme dost slušný vzdělání, i Demitro umí
číst a psát, a přesto nikdo z nás práci nemá. Moje milá, o vzdělání tady vůbec
nejde. Ve hře je drobnost zvaná předsudky a strach z neznámýho. Jednoho dne se i
Romové, tak jako každá etnická menšina, přizpůsobí. Cesta k asimilaci povede
přes chudinský slumy, provázet ji bude zločin a ztráta tradičních hodnot a
sebeúcty a na jejím konci už to nebudou Romové. Rom je totiž samotnou svojí
existencí trnem v oku společnosti a jejím pokryteckejm hodnotám. Nemůže zůstat sám sebou. Smí do světa bílejch
vstoupit teprve tehdy, až mu jako každýmu barevnýmu vymejou mozek.“

„Jenže svět
se mění,“ nedala se slečna Percivalová. „Dnešní mladí lidé už nejsou zatížení
předsudky, na rozdíl od generace jejich rodičů si vytvářejí vlastní žebříček
hodnot. Celou společností vane čerstvý vítr!“

Ušklíbl jsem se: „To si mysleli i
v Babylóně, Římě a dalších civilizacích na pokraji úpadku. Historie se opakuje,
věřte mi, k žádný změně nedojde. Víte, že než se rozpadl starověkej Egypt, taky
měli ve společnosti něco jako hippíky?“

„Co si o tom myslíte vy?“ zeptala se
slečna Demitra.

Mírně se usmál: „Sap bijanel sap – had zplodí zase jen hada.“