Recenze sbírky povídek Romana Eröse: Z Krupky až na konec světa

Už první próza romského autora Romana Eröse Cadík (Dauphin/Družstevní práce
2008) vyvolala v kriticích příjemné rozechvění z příchodu mesiáše, který možná
vyvede romské psaní z dědictví orality a dokáže reflektovat složitou současnost.
Erös se v něm představil jako zdatný stylista a nekonvenční fabulátor a přes
drobná začátečnická klopýtnutí šlo o úspěšný debut.

Sbírka povídek A čtvrtý kůň je plavý, vyšlá nedávno péčí autora, je dlouho
očekávaným pokračováním kariéry, která s Cadíkem klidně mohla uvadnout. Byť ani
tento povídkový cyklus ještě nesetřásl některé neduhy naivního psaní, jeví se
neutuchající a seriózní zaujetí jeho autora pro lidský úděl jako slibné. Nejen
že se v osobě Romana Eröse rýsuje spisovatel s vizí, cítící potřebu pojmenovávat
jevy kolem sebe soustavně a stále novými prostředky; navíc je to v současnosti
pravděpodobně jediný romský autor, jehož jeho původ nesvazuje látkou ani
potřebou zpětného sebepotvrzení.

Smrtelně vážná sbírka

Půvabný název svazku ve skutečnosti jazykem Bible odkazuje k umírání. Jde o
známou scénu ze Zjevení Janova, v níž na posledním – plavém, někdy sivém – koni
přijíždí Smrt. Ta je vedle Aleše Faigla, hrdiny rámcové povídky, hlavním
pojidlem sbírky.

V každé povídce někdo umírá a vesměs jsou to skony násilné, bolestné a tragické.
Roman Erös je věřící člověk a jeho padlí hrdinové se dělí do dvou skupin: buď
jsou to lidé provinilí, kteří spáchali něco neodpustitelného, nebo naopak
novodobí světci – nedokonalí, ale čistého srdce, kteří nedovedou čelit zlému
světu kolem sebe a nechávají se jím semlít.

Prototypem otloukánka z přesvědčení, kterého jeho dobrota pasuje do pozice
věrozvěsta porozumění a odpuštění, je Faigl zvaný Pampam. Zkraje života i knihy
přichází v důsledku autonehody o rodinu, je nucen nechat studia a postarat se o
dvě mladší sestry. Po první ráně osudu ho stíhá jedna křivda za druhou – projde
kriminálem, rozejde se se svou církví, sestra ho zapře, švagr obere a vinou
druhé sestry se ocitne v thajském vězení, kde čeká na rozsudek za pašování drog.
Rozuzlení se čtenář dočká v kapitole „Zavři oči, přicházím“; mezitím se však
Pampam mihne každou ze sedmi dalších povídek například v roli nenápadného
spolustolovníka, tlumočníka pro neslyšící nebo dokonce cyklisty. Protagonistům i
čtenáři zůstává často nepoznaný, zanechává v nich však pocit, že se setkali s
někým výjimečným, kdo stojí rozkročený mezi tímto a dalším světem a přináší jim
nějaké důležité poselství. Pampam je zkrátka jejich nemesis, což se ostatně v
poslední kapitole, umístěné do mytologického mezisvětí, potvrzuje.

Erös má ke smolařům a břídilům všeho druhu podle všeho blízko. I Martin,
ústřední aktér Cadíka, rozvedený a životem zklamaný alkoholik a hráč, je z
herzogovského rodu. Ať už autora ke zkoumání takových postav vede osobní
zkušenost, nebo snad častý výskyt ztracenců v domovské Krupce, zaobírá se jimi
systematicky a z přesvědčení. A zaujetí pro téma je cosi, co ctí dobrého
spisovatele.

Nadbytečná exotika

Narozdíl od většiny romských autorů vystupuje Erös sám ze sebe a snaží se
postihnout realitu vně osobní zkušenosti. Jeho bezprostředním referenčním rámcem
není já/moje rodina/členové romské komunity, ale člověk ve světě. Jeho hrdinové
nejsou Romové, nepotýkají se s diskriminací a často se sami projevují jako
gaučoví rasisté, když automaticky mluví o cikánech jako o spodině.

V osobním rozhovoru autor přiznává, že ho zařazení „romský autor“ zpočátku
mrzelo, protože se považuje především za Čecha a pro etnický přídomek nevidí
důvod. Na svůj původ je ovšem hrdý a nijak se jím netají; potlačením etnicity ve
sbírce A čtvrtý kůň je plavý sleduje autorský záměr. Otevírá mu totiž cestu k
zajímavým situacím – například zkoumá osudy depresemi stiženého mistra světa v
šermu, který v zápase nešťastnou náhodou zabil nejlepšího přítele („Až přijde
čas si ustlat“). Podobnou postavou je bavič Tom, který příležitostně pomáhá
svému příteli hospodskému rozjet zábavu, ale jinak pije, aby zapomněl na ztrátu
manželky a nešťastnou smrt dětí („Patnáct procent pro Toma“). V povídce „Tichý
šelest blíženců“ se zase zajímá o předtuchy.

Někdy jsou scénáře, které Erös rozehrává, za hranicí uvěřitelného – ani
fotbalista-amatér, který spáchá harakiri na hřišti („Sedm miliard“) ani
hluchoněmá dívka a bohatá podnikatelka, které společně ztroskotají na pustém
ostrově („Za pět minut pozdě“), nepůsobí zrovna věrohodně. Podobně zbytečně
vyumělkované se zdají odskoky hrdinů do různých vzdálených krajů (Havaj,
Thajsko, Malta etc.). Erös je nejpřesvědčivější, když se drží Krupky a popisuje
mikrokosmos mezilidských vztahů v důvěrně známém prostředí.

Občas jako by autor nedokázal výstižně pojmout hloubku svého prožitku. Opakovaní
výrazů či přílišná snadnost, s jakou sáhne po otřepaných floskulích běžné
komunikace, mohou zkušeného čtenáře rušit. Naproti tomu ale umí také překvapit
původním jazykem i obrazností. Stylisticky se zkrátka ještě pohybuje po
sinusoidě, pořád je přítomná určitá spisovatelská naivita nebo lehká ukvapenost.
Kdyby psal Roman Erös romsky jako Andrej Giňa, vycházel z tradiční ústní
slovesnosti jako Gejza Demeter nebo zpracovával sousedské historky jako Ilona
Ferková, přísná měřítka majoritní literatury by se na jeho psaní nevztahovala.
Protože však už látkou i ambicemi přesahuje zmíněné insitní psavce, měl by
kultivaci svého projevu věnovat větší pozornost.

Jediná morálka beletrie

Proč lidé čtou? Čtenáři žánrové literatury se chtějí pobavit a vyvázat se z
všednodenní reality. Milovníci odborných pojednání si chtějí rozšířit obzory a
nechat se inspirovat při své vlastní intelektuální činnosti. A co čtenář románů?
Pro toho má četba účel hlavně meditativní, protože román by měl vypovídat o
světě, ve kterém žijeme, a snažit se postihnout něco obecně lidského, díky čemu
můžeme svůj život prožít plněji a vědoměji. Jak říká Milan Kundera v eseji
Zneuznané dědictví Cervantesovo: „Román, který neobjeví nějakou dosud nepoznanou
píď existence, je nemorální.“

Také Roman Erös se dotýká něčeho hlubinného, co ve čtenáři rezonuje. Selhání
jeho hrdinů je nám bez ohledu na thajské a havajské epizody lidsky blízké a
drobné stylistické a dějotvorné lapsy nepoznamenávají vážnost a naléhavost jeho
sdělení. Ani tato sbírka povídek však nepředstavuje ucelený myšlenkový systém,
jako by se autor stále ještě rozcvičoval před odrazem. Snad jeho příští kniha
bude tím grandiózním saltem, kterým se romské psaní vyhoupne z přehlíženého
okraje do hlavního literárního proudu.