Rakouská Romka vzpomíná na holocaust

Ceija Stojka je rakouská Romka, která napsala knihu o holocaustu. Nad její prózou Žijeme ve skrytu sotva můžeme mávnout rukou, že „takových přece bylo“.
Kniha je podstatná právě tím, že nebylo: Stojka (narozená 1933 v malé vsi ve Štýrsku) je první svého etnika, a k tomu žena, která si troufla vystoupit z tradice orální kultury a své vzpomínky na roky prožité v koncentračních táborech Osvětim, Ravensbrück a Bergen-Belsen svěřila papíru.

Její próza vyšla poprvé v roce 1988, před několika týdny se objevila v českém převodu.

Kontext je sice podstatný, ovšem nikoli klíčový: text Ceiji Stojky má totiž výraznou hodnotu sám o sobě. Jednak tím, jak je psaný, jednak tím, o čem autorka píše. Stojka se drží svého někdejšího vidění: do Osvětimi ji deportovali jako desetiletou, a tak život ve vyhlazovacím táboře nahlíží mírně udivenou optikou dospívajícího dítěte.

Žánrově jde o reportáž, o velmi přesný popis každodennosti nacistické patologie. Ovšem souběžně autorce do textu proniká hlas jejího etnika, a to nejsilněji v motivu přirozeného prolínání skutečnosti se světem snu nebo nadsmyslna, kde se živí potkávají se zemřelými. Temný obraz brutální reality poseté mrtvolami, mezi nimiž si vykračují vymydlení a rozchechtaní esesáci, tak prosvětluje paprsek víry.

Ačkoli autorka knihu sepsala víc než čtyřicet let po skončení války, je patrné, že ji psala proto, aby svoji hrůznou dětskou zkušenost prožila znovu, aby ji sublimovala. Žijeme ve skrytu je ukázkou literárního art brut: prózou syrovou a neotesanou, bez zájmu o jakoukoli stylizaci výrazu. Prózou, která musela být napsána, resp. která se napsala sama.

Takový je i připojený rozhovor, v němž Stojka dává do kontrastu rodinnou harmonii předválečných časů s fašizoidním myšlením, kterého se Rakousko nebylo schopné zbavit dodnes.

Takové povahy jsou i její doprovodné výtvarné práce, v nichž je nehledanými tahy a v ostrých barvách konfrontována láska se smrtí.

Svojí knihou dává Ceija Stojka čtenáři naléhavou osobní vizitku a zároveň důkaz výjimečné síly ducha. Její próza se uzavírá prostě: „A tak šel náš život.“ (Autor je literární a výtvarný kritik.)