"Pravda" o romském psaní

V poslední době se mezi romisty a novináři rozhořela debata o kvalitě
romských literárních děl. Romisté je vesměs oslavují, publicisté nezřídka
zatracují. Tuto při není možné rozsoudit, aniž by obě strany měly stejný přístup
k informacím o východiskách romské literární činnosti. Zde další příspěvek do
sporu, proč Horváth není – a nemůže být – Havlíček.

„Když jde tlustý do tenkejch“
O dživipen pharo le Romenge, zpívalo nedávno pěvecké duo Gipsy „R“ u
příležitosti vernisáže fotografií Lukáše Houdka v Rokycanech. Nelze než
souhlasit; život se s Romy nemazlí ani v lepších časech, bývá to boj od nástupu
na základní školu přes první zaměstnání až po soužití se sousedy. Profil jim v
očích většiny vylepšují věci od pradávna asociované s volnomyšlenkářskou
cikánskou duší – tanec plný espritu, kočování, životní filosofie Carpe diem –
tedy rysy životního stylu, které jsou stejně neužitečné, jako vybájené. A
vizuální média nám na tento oblíbený obraz nedávají zapomenout, vždyť co by to
bylo za pohádku, kdyby v ní nevystupoval Cikán s kroužkem v uchu, fajfkou v puse
a šátkem na hlavě a kdyby snad „nejajkal“.

Není divu, že v horších časech, kdy ztráta zaměstnání a životních jistot
ohrožuje i český stůl, ztrácí jinak celkem bohorovný středostavovský Čech na
romantického Cikána náladu. Nejen že dělá děti, aby žil z přídavků, které pak
stejně nahází do automatů; ještě ke všemu jako cikánský baron vůbec nevypadá.
Ten pružný snědý mladík v teplákách Adidas, který teď v českých snech obchází
centrum města s mačetou, se daleko více podobá svému pákistánskému bratrovi v
nedávných britských nepokojích. A Čech mu má tu diskrepanci mezi pohádkou a
realitou za zlé.

Jako relativně nový, ryze intelektuální nástroj vylepšování profilu romských
komunit se rýsuje literatura. Na jedné straně vítaná a oslavovaná, na straně
druhé nemilosrdně kritizovaná publicisty, kteří si myslí, že slouží dobré věci,
když v rámci rovných příležitostí hodnotí romskou literaturu podle stejných
měřítek jako neromskou. Kdyby tito arbitři tušili, jakou cestu text romského
autora urazí od rukopisu po časopiseckou či knižní podobu, teprve by jim spadla
brada – a zase by se na Romy zlobili, že mezi tím, co si v duchu maluje redaktor
(=romský autor usedá k počítači a perfektní češtinou s dokonalým pravopisem
zapisuje příběh s pečlivě rozmyšlenou synopsí) a nepřikrášlenou realitou panuje
nepoměr.

Může se zdát, že následující poznámky na okraj romské literatury, tentokrát
především z pohledu její geneze, pozitivnímu vnímání českých Romů nepomohou.
Jsou však vedeny přesvědčením, že v jádru veškerých interetnických konfliktů
stojí nedorozumění, a tomu je možné předcházet. Doposud Romům získával většinové
sympatie jejich romantický – a vesměs falešný – obraz, za jehož vylhanost byli
nakonec stejně biti. Má-li stejnou roli v budoucnosti plnit literatura, ať se
tak děje v její pravdivé podobě a z těch správných důvodů.

(Ne)přítel editor
Znají to všichni redaktoři romských textů – občasnou mírnou beznaděj při pohledu
na wordovou nebo rukopisnou stránku, od kraje ke kraji zaplněnou idiosynkraticky
zapsanou romštinou bez interpunkce, odstavců, malých a velkých písmen či
uvozovek. Ne každý romský autor má totiž to štěstí jako Andrej Giňa, kterého
„koučovala“ sama Milena Hübschmannová. Andrej Giňa je v tomto směru opravdu
výjimečný. Jeho úhledné strojopisné stránky trpí, jestli vůbec něčím, maximálně
hyperkorekcí, tedy snahou za každou cenu dostát pravopisné normě, a to i na
místech, kde to z různých důvodů není potřeba.

Na druhou stranu takovému autorovi, který s psaním v romštině začíná sám, bez
možnosti konzultace a především srovnání s texty svých předchůdců, je zapotřebí
velké dávky odvahy, aby v sobě zlomil prvotní nedůvěru k psanému romskému slovu.
I potom ovšem čelí obrovskému množství problémů, které se mu coby mluvčímu
romštiny v řeči nemanifestují: Kde jsou hranice jednotlivých slov? Které koncové
hlásky zapsat jako znělé, které jako neznělé? Co je člen a co předpona? Tvrdé či
měkké „i“? Přídech nebo bez přídechu? Vyznačit či nevyznačit přízvuky?

Tímto způsobem si mluvčí romštiny otázky pochopitelně neklade. Občas na
nějakém místě zaváhá, intuitivně cítí, že jeho zápis možná není ideální, ale
protože ve škole se romský pravopis neprobírá, nezbývá mu, než improvizovat.
Takto to například v nedávném emailu reflektovala Irena Eliášová, autorka Naší
osady (Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008): „Píši román, ale v romštině, a
bohužel moc v tom pravopise nevynikám. Jde o to, že sice mluvím romsky, ale po
svém nářečí, a tudíž mám obavy, jestli píši správně (určitě ne).“

Který český spisovatel by se chtěl před světem prezentovat dílem, o jehož
pravopisné správnosti by nebyl stoprocentně přesvědčený? Opět je třeba ocenit
kuráž, ale také pokoru, s jakou se romští psavci obracejí na převážně neromské
editory a své psaní jim vydávají na milost a nemilost. A bylo by s podivem,
kdyby je nepíchlo u srdce při vědomí, že jsou nucení hledat pomoc u „gádžů“,
kteří se romsky učili ve škole, byť vysoké.
Takto například vypadá začátek pohádky „Trin pheňa“ (zapsáno „Trin peňa“) od
Agnesy Horváthové, opsaný z rukopisu na listech z linkovaného sešitu:

„Bud oleske sopes kada ačiľa ňiko nadžanel keci oleské berš. Kodžanel
čihin čačipen čina aľe me tumenge les penavá. Dživelas baro Kraľis nekbareder
pro svetos. Sako leske penelas baro šero. Le Šerales haz igen šukar romňi la
vičinenas Šira, ulile lenge trin čajora peršonake dine nav Parňori avrake Ľoľori
a tritonake Kaľori. Očajora baronas igen šukar sas paledaj a goďave palodat.“

První krok, ke kterému přistoupí redaktor, je pravopisná úprava spojená s
vložením interpunkce, aby byl text patřičně segmentovaný a tudíž srozumitelný. V
tomto úryvku se shodou okolností objevuje většina nejčastějších úskalí zápisu
romštiny pro rodilého mluvčího. Změny jsou vyznačeny:

„But oleske, so pes kada ačhiľa; ňiko na džanel, keci oleske berš. Ko
džanel, či hin čačipen, či na, aľe me tumenge les phenavá. Dživelas baro kraľis,
nekbareder pro svetos. Sako leske phenelas Baro Šero. Le Šerales has igen šukar
romňi. Vičinenas la Šira. Uľile lenge trin čhajora. Peršonake dine nav Parňori,
avrake Loľori a tritonake Kaľori. O čhajora baronas. Igen šukar sas pal e daj a
goďaver pal o dad.“

Kdyby Agnesa Horváthová svou pohádku vyprávěla, případně předčítala, nikdo by
její projev jako nedovzdělaný nehodnotil, naopak, cenil by přirozenost projevu,
atraktivně rozehrané intro nebo nádech komedie obsažený v pojmenování dcerušek
(Běloučká, Červeňoučká a Čerňoučká). Její zápis totiž kopíruje rytmus, přízvuk a
způsob vázání slov v romštině. Jakmile je však to samé zapsáno, špatně
informovaný jedinec by mohl mít tendenci soudit autorčinu inteligenci podle
jejího romského pravopisu.

Editorské zásahy ale pochopitelně nejsou sebespasitelné, a pokud by text
neměl vnitřní koherenci a nesledoval jasnou dějovou linku, sebelepší úpravy by z
něj kvalitní vyprávění nevykřesaly. Občas je ovšem původní zápis do té míry
chaotický a nejednoznačný, zvlášť u nezkušených začínajících autorů, že editor
může váhat, co přesně chtěl autor říci. V takových případech hrozí potencionální
nebezpečí, že editor bude příliš agilní a text si upraví podle svého. Dobrý a
poctivý editor k takovému kroku nepřistoupí a vždy bude konzultovat původce
textu.

Věrný nebo hezký?
Samostatnou kapitolou přípravy romských textů k vydání je překlad, respektive
převod. Převážná většina periodik či nakladatelství totiž z ekonomických důvodů
nepřistoupí na čistě romské vydání. Ačkoli je třeba přitakat Aleně Scheinostové,
která ve své nedávné eseji Je romská literatura dost dobrá? (RV červen 2011)
podotýká, že krása romského idiomu se pro většinové čtenářstvo bohužel nemůže
stát kritériem kvality, je také pravda, že doslovný překlad z romštiny do
češtiny často působí chudě a ve srovnání s epitety obtěžkanou původní českou
literaturou až neliterárně. Už Milena Hübschmannová v rozhovoru pro MF Dnes z
12. května 2001 odpověděla na otázku ,Je těžké překládat z romského jazyka?‘
slovy ‚Některé vazby či konstrukce je strašně těžké přeložit‘. A pokračovala: „S
překladem je to jako se ženou. Když je žena věrná, tak není hezká. Když je
hezká, tak není věrná.“

Přístupy jednotlivých redaktorů se mohou lišit a je v podstatě nemožné
rozsoudit, který tábor – věrných nebo hezkých – má pravdu. Příkladem z literární
historie budiž slavný překlad Puškinova „Evžena Oněgina“, ruského románu ve
verších. Vladimir Nabokov, naturalizovaný Američan, ale původem Rus, ho do
angličtiny přeložil prózou. Kritika ho za překladatelskou vraždu tzv. oněginské
strofy rozcupovala, jedním dechem ale dodávala, že je to bezesporu nejpřesnější
překlad „Oněgina“ do angličtiny.

Doslovný překlad romského originálu do češtiny může mezivětně vykazovat i
drobné logické lapsy. To je způsobeno především zámlkami, které romský čtenář –
respektive posluchač, protože větší část romského psaní je stále ještě
koncipována jako vyprávění a motivována momentem přednesu – zpracovává
podvědomě, tedy nevnímá. Dobře je to vidět na romských literárních čteních, kde
se občas stane, že neromské posluchačstvo nějakou scénu v povídce nepovažuje za
směšnou nebo jí nerozumí, protože ztratí nit; romské publikum je naopak vždy
perfektně zorientované a z neverbální komunikace mezi romským autorem a
přítomnými Romy je zjevné, že také reaguje na správných místech. Můžeme se
dohadovat, že je to dáno donedávna orálním charakterem společenství, které je
daleko více uvyklé mluvenému slovu, jinak ho vnímá a zpracovává než představitel
typografického společenství (společenství tisku), který je zvyklý informace
vstřebávat z písma.

Vrátíme-li se k úryvku z pohádky Agnesy Horváthové „Trin pheňa“, doslovný
překlad by mohl vypadat například takto:

„Je to dávno, co se to stalo. Nikdo neví, kolik je to let. Kdo ví, jestli
je to pravda nebo ne. Ale já vám to povím. Žil velký král, největší na světě.
Každý mu říkal Velká hlava. Velká hlava měl moc krásnou ženu. Říkali jí Šira.
Narodily se jim tři dcery. První dali jméno Běloučká, druhé Červeňoučká a třetí
Čerňoučká. Děvčata rostla. Krásné byly po matce a chytré po otci.“

A pro srovnání uvádím trochu nadsazený volný překlad téhož, který se snaží
vystihnout ducha pohádky, jak je na něj uvyklé většinové čtenářstvo:

„Stalo se to před dávnými časy. Nikdo už dnes neví, kolik je tomu let, ani
jestli se to skutečně odehrálo. Ale já vám to přesto povím. Žil byl mocný král,
nejmocnější na světě. Pro jeho moudrost se mu přezdívalo Mudrc. Mudrc měl
překrásnou ženu zvanou Šira. Narodily se jim tři dcerušky. První pojmenovali
Parňori, druhou Loľori a třetí Kaľori. Děvčata rostla jako z vody. Krásu zdědila
po matce a moudrost po otci.“

Nejen že český čtenář očekává přívlastky typu „dávný“, „mocný“ a „moudrý“ a
mnohé další, daleko pohádkovější; rovněž se těžko srovnává s krátkými větami,
které pro žánr nejsou charakteristické. Chtěl by košatá květnatá souvětí a o
krátké „pahýly“ romských vět jako by zakopával.

Problém tkví v očekáváních. Český čtenář by měl k překladům romských textů
přistupovat pokud možno nezatížený představami a otevřít se jinému vypravěčskému
tempu a jiným světům, tak jako se ochotně otevírá vyprávěním amerických Indiánů
nebo severských Inuitů. Ale překladatel by mu k tomu měl umést chodníček.