Nic než politika aneb spletité pozadí vzniku rozhovoru o filmu Bence Fliegaufa
Když se v únoru letošního roku na tiskové konferenci festivalu Berlinale štáb filmu „Nic než vítr“ (Csak a szél) na základě novinářského dotazu dozvěděl, že paralelně s jejich triumfálním vítězstvím došlo k soukromé iniciativě maďarské vládnoucí strany, jejímž cílem byla netradiční „osvěta“, jeho prvotní reakcí bylo autentické zděšení, nebo – eufemisticky řečeno – nemilé překvapení. V momentě, kdy zazněl dotaz reportéra z Frankfurter Allgemeine Zeitung „vnímáte reakci maďarského Ministerstva spravedlnosti spíše jako podpůrnou nebo máte pocit, že vám uškodila?“, reagoval režisér filmu, Bence Fliegauf nechápavými pohledy a spontánním „oh my god“.
Film, kolem něhož se kauza točí, je volně inspirován sérií vražedných protiromských útoků v Maďarsku, k nimž došlo v rozmezí let 2008-2009; na jejich motivy sugestivně ztvárňuje tíživé, gradující napětí, které rámuje všední den fiktivní romské rodiny kdesi na maďarském venkově. Tragédie, v níž film pozvolným tempem, o to však nezvratněji, ústí, je jedním z nejautentičtějších – protože univerzálních – svědectví o tlaku, jemuž je tato minorita nucena čelit i přes aktuální „multi-kulti“ tvářnost postkomunistického politického směřování.
Je však zcela výjimečným jevem, aby na uměleckou výpověď obecného přesahu přímo reagovaly mocenské struktury – nota bene s cílem rehabilitovat vlastní politické strategie. „Dovysvětlování“ celkového vyznění jednotlivých konceptů zvenčí je přeci jen fenomén, s nímž se v našem prostoru člověk běžně nesetkává. O berlínské akci zmocněnce pro záležitosti romské integrace Zoltána Baloga proto hojně referoval nejen maďarský či německý tisk, ale také filmová periodika a denní tisk v dalších zemích – u nás mimo jiné filmový kritik Aleš Stuchlý, jehož komentář otiskujeme v tomto vydání.
O to větším překvapením pro mě osobně byly události, které následovaly poté, co jsem, ve snaze o zprostředkování co nejucelenějšího pohledu na berlínskou filmařsko-politickou kauzu, požádala o rozhovor samotného režiséra filmu Benceho Fliegaufa. Z důvodu časové vytíženosti mi namísto něj na otázky nakonec odpověděl jeden ze dvou producentů filmu, András Muhi, který byl na berlínské tiskovce taktéž přítomen, a který tehdy jevil stejné známky zaskočenosti jako zbylí členové filmového štábu.
ČTĚTE TAKÉ:
Romská intergace je dlouhodobým dluhem maďarské společnosti-rozhovor s producentem Andrásem Muhim
„Csak a szél“ získal svého času státní dotaci ve výši 5.000 000 forintů (tedy zhruba půl milionu korun); zbytek celkového rozpočtu ve výši 150.000.000 forintů byl financován z nevládních zdrojů. O Balogově rytířském tažení se hojně psalo v maďarském tisku, a poměrně bez servítek pak ve dvou největších kulturně-společenských periodikách – HVG a Magyar Narancs:
“Akci ministerstva klasifikovalo množství zdrojů jako ´mediahack´, čímž měly zejména na mysli skutečnost, že ministerstvo dopravilo třístránkové tiskové materiály na tiskovou konferenci bez vědomí tvůrců samotných, přičemž sám režisér se o nich dozvěděl až na základě otázky jednoho ze zahraničních novinářů“, píše například HVG online v článku z 23.2.2012.
Portál Gépnarancs.hu pak danou kauzu glosuje následovně: „Zmocněnec pro otázky integrace Zoltán Balog byl přesvědčen, že státní podpora poskytnutá filmu jej k tomu /distribuci letáků, pozn.A.G./ opravňuje, a svou PR akcí, která je nejpolitováníhodnějším – a zcela zbytečným – činem posledních několika měsíců úspěšně zdiskreditoval maďarskou vládu i kulturu. Děkujeme.“
V reakci na tyto a podobné ohlasy a komentáře zveřejnil Zoltán Balog následně na vlastních webových stránkách (www.balogzoltan.fidesz.hu) článek, uvozený citátem hraběte Miklóse Esterházyho „Ačkoli nemůžeme učinit vše, bylo by šílenství neučinit nic“, v němž se praví, že tiskový materiál byl původně určen na event pořádaný nadací Hanse Seidela a maďarskou ambasádou, a na zmíněnou tiskovou konferenci pronikl vlastně jen proto, že když už byla delegace přítomná, „bylo nasnadě požádat spolupracovníky, kteří nepatří k vládnímu orgánu, aby doručili námi připravené materiály do rukou novinářů, kteří budou o filmu psát, aby jim tak poskytli odpovídající informační zázemí.“
Přesto přese všechno se producent András Muhi v rozhovoru pro Romano Voďi zčistajasna vyjadřuje k dané situaci ve více než diplomatickém tónu – a nám tak nezbývá než spekulovat, co jej k podobné ostražitosti vede. Nicméně, zrekapitulujeme-li filmy, které byly v porevolučním období na téma romsko-majoritního soužití v zemích bývalého sovětského bloku natočeny, je nesporné, že zde konečně vzniklo dílo většího přesahu, které zcela záměrně opomíjí jakýkoli sociologický či populární, líbivý „etno“ aspekt, a v obecně srozumitelném jazyce promlouvá k situaci člověka vydaného i přes každodenní snahu o nekonfliktní soužití se svým okolím napospas více či méně latentně bující xenofobii a iracionálně motivované nenávisti.