Milan „Migel“ Horvát: Z pražského Žižkova do Kennedyho centra ve Washingtonu. Příběh kapely BENGAS, která hraje srdcem už 22 let

Kapela BENGAS patří k nejvýznamnějším romským kapelám nejen v Česku. Na scéně působí již 22 let a za tu dobu rozdávali temperamentní energii na mnoha koncertech po celé Evropě, Americe, Africe i Asii.

Jak vůbec vznikl název kapely BENGAS?

Bylo nám jen 15 let. Hráli jsme rychle a divoce, jako čerti, takže nám lidé začali říkat „Terne Benga“ (Mladí čerti). Jak jsme dospívali, přišel jsem s nápadem, abychom si říkali jen „Benga“ a přidali na konec „S“, jak to měly tehdy slavné zahraniční kapely, třeba Beatles nebo Bee Gees. To „S“ navíc v angličtině označuje množné číslo. Všem se to líbilo, a tak se jmenujeme BENGAS.

Jak vznikla kapela BENGAS? Jak jste se dali dohromady?

Potkali jsme se ve 12 letech. Já, Martin Sivák a Vladimír „Žabák“ Demeter jsme spolu chodili do školy, kde jsme na jedné akci poprvé vystoupili. Oficiálně jsme ale začali hrát až kolem 15 let na učilišti, nejprve pod tím názvem Terne Benga. Později se k nám přidali Milan „Bingáč“ Demeter a jeho kamarád Miroslav Šisler, kterému jsme říkali Šíša. Byl akademický malíř a byl jediným neromem v kapele. Hrál na perkuse a měl spoustu kontaktů na různé herce, hudebníky a další malíře. Bral nás všude s sebou, ať už na různé oslavy či výstavy, kde jsme hráli. Hodně nám pomohl. Pak nás seznámil se svou přítelkyní, skvělou a známou alžírskou zpěvačkou. Měla zrovna velké turné po Francii a zařídila, abychom tam mohli vystupovat také. Právě ve Francii jsme se díky Šíšovi dali dohromady a pořádně jsme se sehráli.

Rok na to, v roce 2003, jste vydali vaše první CD „Dža“. Vaše druhé album „Amen Phiras“ pak vyšlo v roce 2005. Jak desky vznikly?

To bylo spontánní. Kromě toho, že jsme muzikanti, jsme i dobří kamarádi. Jsme jako rodina. Navštěvujeme se, chodíme spolu do restaurací, na oslavy, zkrátka všude možně. Když je třeba nějaký festival, jako například Khamoro, jdeme se tam podívat společně, i když tam zrovna nehrajeme.

Při vzniku první desky chodil Láďa (Vladimír „Žabák“ Demeter) ke mně domů a desku jsme psali spolu. Já většinou psal texty, a Láďa pak přišel s hudebními nápady, které jsme společně zpracovali. Potom se k nám přidal Martin Sivák a začal nám do toho trochu mluvit, že by bylo dobré udělat některé věci jinak. Nakonec jsme to dali dohromady a vzniklo 14 písniček. Byly o tom, co jsme zažívali. Třeba píseň „O dad mange mulas“ je o Láďově tatínkovi. První desku nám hodně pomohl vydat Šíša přes své kamarády, kteří ji i financovali. Deska měla velký úspěch a všechna CD se během chvíle vyprodala.

Kapela BENGAS má na kontě mnoho spoluprací s romskými i neromskými umělci.

Přesně tak, spolupracovali jsme například s Helenou Vondráčkovou. Nebo s Hanou Hegerovou, se kterou jsme objeli všechna kamenná divadla v Česku a na Slovensku.

Jak jste se dostali ke spolupráci s Hanou Hegerovou?

Každoročně jsme my, BENGAS, vystupovali na velkém festivalu FEBIOFEST. Bylo to skvělé. Pořadatel festivalu přišel s nápadem, že nás představí paní Hegerové, protože byli přátelé a dobře se znali. Přivedl ji na jeden z našich koncertů, který jsme měli v Železné v centru Prahy. Předtím jí dal naši první desku Dža, a ona řekla, že je to „docela dobré, ujde to“. Na té první desce jsme totiž zněli poměrně klidně a uhlazeně. Ale když přišla na náš koncert, tam jsme to pořádně rozjeli a dali do toho energii. Když nás viděla naživo, přišla za námi a řekla, že podle desky to tak nevypadalo, ale že naživo jsme opravdu skvělí, a chtěla s námi spolupracovat.

Naši manažeři se s jejím manažerem spojili a domluvili turné, během kterého jsme s ní hráli ve všech kamenných divadlech v Česku a na Slovensku. Hráli jsme v Národním divadle v Praze, v Národním divadle na Slovensku, v Plzni, Brně – zkrátka všude, kde byla kamenná divadla. Bylo to úplně skvělé a té spolupráce si moc vážíme.

Váš repertoár zahrnuje balkánskou hudbu, flamenco i tradiční romskou hudbu. Jak vznikal?

V té době byl balkánský styl všude, kam jsme se podívali. Po celé Evropě byl balkán velmi populární a moderní. My jsme ho poprvé slyšeli na festivalu Khamoro a říkali jsme si, že tahle hudba je fakt skvělá. Poté jsme měli angažmá, kde jsme každý víkend chodili hrát do jedné balkánské restaurace Gitanes v centru Prahy, kterou vlastnili Balkánci. Museli jsme se naučit hrát balkánské písničky, abychom tam mohli bavit hosty, takže jsme hráli a tím jsme si osvojili celý balkánský repertoár. Láďa měl balkánskou hudbu rád už dříve, takže on to fakt uměl.

A flamenco?

Odmala jsme obdivovali španělskou hudbu. Gipsy Kings byli našimi idoly. Když jsme slyšeli třeba Bamboléo, byli jsme úplně nadšení. Tak jsme se to se Žabákem a ostatními kluky naučili, protože jsme tu hudbu opravdu milovali. Když jsme ale byli třeba ve Francii, zjistili jsme, že tamní Romové nehrají tak, jak jsme byli zvyklí my. Tam hráli hudbu od Djanga Reinhardta a flamenco. Mysleli jsme si, že je to „gádžovská“ hudba, ale oni nám říkali, že to je jejich hudba. Že jsou Romové a že flamenco je jejich romská hudba, na kterou jsou hrdí. Byli zvyklí na to, že flamenco prostě je romská hudba. My jsme do té doby v Česku hráli spíš pop ve stylu Michala Davida a podobné velké hity, ale když jsme se vrátili, začali jsme tady ukazovat hudbu, kterou hrají Romové ve světě – tedy z velké části flamenco.

A tradiční romská hudba?

Vyrůstali jsme na cimbálové muzice. Naši rodiče měli vlastní soubory, kde jsme zpívali, hráli a tančili. Měli jsme soubor „Perumos“, Bingáč „Amare Čhave“ a Žabák „Khamoro“. Takže my jsme na tradiční romské hudbě prakticky vyrostli.

A když jste tady v Česku začali hrát flamenco, které se mezi Romy tehdy ještě nehrálo, neměli jste obavy, že se vám to mezi našimi Romy nepodaří prosadit?

Když jste tady začali hrát flamenco, které možná někteří čeští Romové v tu dobu až tak neznali, neměli jste obavy, že se neprosadíte?

Neměli, protože jsme tehdy vlastně takhle nehráli pro Romy. Když jsme začali hrát flamenco a podobné styly, chodili na nás hlavně neromové. Pro Romy jsme hrávali s klávesami na zábavách elektronickou hudbu. Bylo to sice super, ale začínat v osm večer a končit ve čtyři ráno byla pořádná dřina.

Takže na flamenco ze začátku Romové nechodili, kromě pár známých a kamarádů. Postupně se to ale rozjelo a začala na nás chodit polovina Romů a polovina neromů, což bylo skvělé. Hrát a zpívat pro plný sál bylo úžasné.

V roce 2004 jste vystoupili jako předkapela Gipsy Kings v tehdejší T-Mobile Aréně. Jak k tomu došlo?

Náš tehdejší manažer Štefan Kozderka si dopisoval s pražskou agenturou, která pozvala Gipsy Kings 1. května 2004 do Prahy při příležitosti vstupu Česka do Evropské unie, a všechno nám dohodl. Domluvil, že jim budeme společně s kapelou Gulo Čar dělat předkapelu. Jako první vystoupila kapela Gulo Čar, která tehdy byla nejlepší funky kapelou. Pak jsme přišli na řadu my, a když jsme hráli, někteří lidé si mysleli, že jsme Gipsy Kings. Po vystoupení nás tedy představili jako BENGAS, a pak už nastoupili samotní Gipsy Kings.

A díky tomu, že se o tom všude psalo, ve všech médiích, že tam vystupovali Gulo Čar, BENGAS a Gipsy Kings, nás pak začali zvát na velké festivaly, což bylo skvělé.

To muselo být něco, dělat předkapelu a potkat se se svými idoly.

To ano. Bylo to něco úžasného. Nikdy předtím jsme je naživo neviděli. Po koncertě nás pozvali k sobě do šatny, kde jsme si s nimi podali ruku, vyfotili se a povídali si. Byl to úžasný zážitek.

O tři roky později, v roce 2007, jste měli turné po USA, jehož součástí byl i koncert ve Washingtonu v Kennedyho centru. Jak se to podařilo?

Tenkrát jsme hráli na svatbě jedné kamarádky tady v Praze. Ta kamarádka nám tam začala říkat, že si nás pozve do Ameriky. Nevěřili jsme jí, samozřejmě, brali jsme to spíš jako vtip.

Jenže ona si brala za manžela cizince, se kterým pak odlétala do Ameriky, kde také pracovala – konkrétně na českém velvyslanectví ve Washingtonu, ale to jsme tehdy netušili. Ona nám to doopravdy zařídila, spojila se s naším manažerem a všechno domluvili. My jsme tomu stále nevěřili a říkali jsme manažerovi sarkasticky, „Jo, jasně, jedeme do Ameriky!“ a dělali jsme si z toho legraci.

A najednou vytáhl letenky – a bylo jasné, že jedeme! Když jsme přiletěli do Washingtonu, šli jsme na zkoušku do Kennedyho centra a viděli jsme plakáty s nápisem „BENGAS, Gipsy Kings from Prague“. Říkali jsme si, že je to super, ale pořád jsme měli pocit, že na nás asi nikdo nepřijde. Pak jsem se podíval do hlediště, a bylo úplně narvané, plno lidí! Byla tam dokonce i Česká televize, která se mnou dělala živý vstup do vysílání.

Bylo to něco úžasného. Být kluci ze Žižkova a dostat se až do Kennedyho centra, takového „národního divadla“ v Americe, to byl neskutečný zážitek. Ptali jsme se pak, jestli tam už někdy hrála nějaká romská kapela, a oni nám řekli, že ne, že jsme první romská kapela, která tam kdy vystoupila.

Kapela BENGAS je na scéně už 22 let. Co je podle vás klíčem k úspěchu?

Hudba musí být upřímná, od srdce. Nesmí to být k publiku falešné, protože by to poznalo. Je to také o zpěvu a rytmu. My, kapela Bengas, hrajeme pro radost. Jsme Romové, nemáme noty, hrajeme srdcem. Naše hraní a zpěv vycházejí ze srdce, a proto vše musí být skutečně od srdce.