Matéo Maximoff: Sudba ursitorů
Konečně jsme se dočkali českého vydání knihy jednoho z nejvýznamnějších
romských autorů Matéa Maximoffa. Jeho napínavá prvotina Sudba ursitorů již byla
přeložena do 15 jazyků. Přijměte pozvání do bezčasí legendy o neohroženém
Arnikovi i vy.
Matéo Maximoff se narodil v Barceloně roku 1917. Rodina otce patřila ke
kočovným kalderašským Romům, matka byla Manuška. Dlouhá historie jeho rodu se
stala námětem většiny jeho děl. Předkové Maximoffa odešli roku 1855 z Rumunska
do Ruska, po roce 1910 přesídlili přes Německo a Francii do Španělska, po první
světové válce se přesunuli zpět do Francie. Živili se kotlářstvím, čištěním a
spravováním věcí a strojů z mědi, železa a hliníku, rodina z matčiny strany
provozovala úspěšný cirkus. Když ve třinácti letech úplně osiřel a zároveň se
musel postarat o čtyři mladší sourozence, Maximoff se přidal k živnosti svých
strýců, pocínovával, čistil kotle, přes noc v pekárnách kyselinou čistil
hnětače. V roce 1937 se připletl do velké mezirodové rvačky, která se neobešla
bez ztrát na životech. Všichni zúčastnění se dostali do vazby, mezi nimi i
Maximoff. Z podnětu jeho advokáta Isorniho, kterého zaujala vitalita a
barvitost, s jakou líčil celou událost, sepsal průběh celé výtržnosti. Byl jsem
ve vězení, měl jsem papír na psaní a popis celé události jsem napsal během
jednoho dne. Protože to bylo poprvé v mém životě, kdy jsem nebyl někde na cestě,
řekl jsem si: „Nebudu se tu nudit, co kdybych napsal knihu, když mi ten advokát
řekl, že umím hezky psát?“ Vzal jsem si příběh, který mi několikrát vyprávěli
moje babička a můj otec, a trochu jsem si ho upravil podle sebe. Pamatuji se na
to moc dobře, to je věc, na kterou člověk nemůže zapomenout. Psát jsem začal 1.
října 1938 a skončil jsem 31. října, tedy přesně za měsíc. (Maximoff v rozhovoru
pro Hermaphrodite, 2006, dle předmluvy Sudby ursitorů, 2007). Výjimečné bylo
také to, že uměl, na rozdíl od svých soukmenovců, číst a psát (Maximoff byl
samouk, nikdy nechodil do školy). Druhou světovou válku strávil v těžkých
podmínkách internačního tábora Lannemezan. Hned po válce (1946) byl román Sudba
Ursitorů vydán. Následovaly romány: Cena za svobodu (1955), Savina (1957), Sedmá
dcera (1969), Odsouzeni k přežití (1984), Panenka Mameligy (1986), Vingerka
(1987), Řekněte to slzami (1990), To není můj svět – cesty a vozy (1993), Cesty
bez vozů (1993), Lidé cest (1995). Psal ve francouzštině, neboť možnost psát v
romštině byla tehdy téměř nepředstavitelná. Později publikoval několik krátkých
povídek v časopise Les Études Tsiganes. Úctyhodným dílem psaným v kalderašském
dialektu romštiny je Maximoffův překlad celého Nového Zákona (E nevi vastia,
1995). V roce 1961 se stal evangelickým knězem. Za přínos literatuře byl oceněn
v roce 1985 ministerstvem kultury – Chevalier des Arts des Lettres (Rytíř umění
a beletrie) a roku 1987 Prix des Neuf Muses (Cenou devíti múz). Zemřel roku 1999
v Paříži.
| „A teď mě namísto poděkování vyhazujete. Tuhle námahu si můžete ušetřit. Půjdu sám.“ Arniko se chystal k odchodu. Vtom mu zastoupila cestu krásná Parni. „Nikam nechoď, řekla měkce. „A proč ne?“ „Protože ti něco dlužím a chci ti dluh splatit podle zákona Romů.“ „A zákon Romů praví,“ pokračoval Arniko, „že kdokoli zachrání někoho z tvé rodiny, může vyslovit tři přání a ty mu je musíš splnit, i kdyby to byl tvůj nejhorší nepřítel.“ Arniko se na ta slova obrátil k Ferovi a zeptal se: „Je to tak?“ „Přesně tak.“ „Jenže, krásná mladá Parni, ještě než jsem mohl o cokoli požádat, tvůj otec mi to odmítl!“ „Nežádej nic po něm, ale po mně.“ „Po tobě? Nevím, jestli bys to mohla splnit.“ „Stejně to zkus.“ „Tak tedy, první věc: chci tu přenocovat.“ „Souhlasím.“ „Ne,“ opáčil Fero. „Ale ano.“ To promluvila Savija, matka Parni. Fero zmlkl a Prasniko matčinu odpověď potvrdil svým souhlasem. „Dobrá, takže já už nejsem pánem ani u sebe doma,“ uhodil na ně Fero. „Otče, zákony Romů jsou svaté, řekla mu na to jeho dcera. Arniko se obrátil k dívce a poděkoval jí. |
Sudba ursitorů vypráví příběh Arnika, vnuka vědmy Duniši, jenž při svém narození
(kdesi kdysi v Rumunsku), dostane do vínku nebezpečnou předpověď, jejíž
strážkyní je do konce života jeho matka Terejna. Hlavní hrdina díky této sudbě
vyniká neohrožeností, jež mu přináší přátelství rumunského šlechtice, lásku jeho
dcery Heleny i lásku romské dívky Parňi ze znepřáteleného rodu Mineštiů.
Arniko je vychovaný v neromské společnosti, ale díky matce ovládá znalost
romských zvyků a zákonů, díky níž uspěje i mezi Romy. Ve chvíli, kdy chce tyto
tradice porušit a projevit svou svobodnou vůli, dojde k vyvrcholení předurčeného
tragického osudu.
Les Ursitory je typické mytologizující romské vyprávění, kde nadpřirozené
bytosti a síly jsou součástí komplexní, vícerozměrné reality, o některé z
jejíchž dimenzí jsou racionální představitelé „západní civilizace“ ochuzeni…
prezentace komplexní „romské skutečnosti“, k níž neodlučitelně patří i to, co
Neromové považují za „neskutečné“ nebo „nadskutečené-nadpřirozené“. Osud, sny,
přízraky či duše mrtvých (mulo), bytosti z „jiného světa“ jsou nedílnou součástí
každodennosti. Nade vším ovšem stojí svrchovaná síla – ztělesnění dobra, „paťiv“
(cti), řádu – Bůh. (Hübschmannová, RD 2005) Čtenáře jistě zaujme spontaneita,
spád vyprávění, živost, se kterou autor líčí souboje i dialogy aktérů příběhu.
Skrze líčení průběhu krisu (mezirodového soudu) či popisu denních kulturních
zvyklostí, které Maximoff nenásilně vsunuje do děje, se čtenář dozvídá mnoho o „romství“,
romském způsobu života, kultuře, smýšlení.
Kniha Sudba ursitorů byla vydána roku 2007 nakladatelstvím Argo ve spolupráci s
Romano džaniben a Next Page Foundation. Z francouzštiny přeložila Pavla
Machalíková, ilustroval Alfred Ullrich, předmluvu napsala Helena Sadílková. Více
informací o MM viz Romano džaniben ňilaj 2005.
