První prosincový den loňského roku proběhlo v brněnském Muzeu romské kultury
dlouho očekávané slavnostní otevření nových tří sálů (s řadou nenápadných
zákoutí), které tak dotvářejí stálou expozici muzea. Ta byla jako nedokončený
Příběh Romů otevřena v roce 2005. Podařilo se zaměstnancům muzea expozici
realizovat podle původních plánů a co nám vlastně o Romech řekne?
„Počkejte si tady chvilku, já to tam skočím nahodit,“ volá na zájemce o
prohlídku mladá recepční a průvodkyně v jedné osobě, zatímco odbíhá do výtahu,
aby nový elektronický systém zprovoznila. Po chvíli je už vše připraveno, a tak
se návštěvníci mohou do Příběhu Romů ponořit naplno.
Zmatený obraz Indie
Hned po vstupu zraky návštěvníků upoutá nápaditá instalace černobílých a
barevných portrétů různorodých indických „nízkých“ kast. Tvoří je zejména
fotografie dómů, nejbližších příbuzných Romů v Indii, potom ale také portréty
dříve kočovných skupin sapera nebo kalbelya. Mezi tím vším vysvítá podobenka
bývalé indické ministerské předsedkyně Indiry Gandhiové doplněná o její proslov
vítající Romy ve „své vlasti“ pronesený roku 1983 v rámci 2. Mezinárodního
festivalu Romů v Čandígarhu.
Již v této předsíni má ale divák možnost vnímat „zmatek“ vycházející z hlavního
sálu věnovaného indickému původu Romů. Jeho stěny včetně podlahy jsou obloženy
zrcadly, jež značně ztěžují návštěvníkovu orientaci v prostoru. Do změti zrcadel
jsou potom umístěny autentické předměty dovezené některými výzkumníky z Indie.
Ty zde plní funkci spíše dekorativní, jelikož se ne vždy jedná o exponáty
skupin, které bychom mohli za příbuzné skupinám romským označovat. Roztomilá je
potom imitace domečku (ta je ale opravdu velmi iluzorní), před kterou je
vybudovaná improvizovaná venkovní kuchyňka.
Přestože jde o velice efektní provedení, které ještě umocňuje široká škála
pestrých barev vystavených exponátů, může se po celou dobu návštěvník v prostoru
ztrácet, cítit se nesvůj a nepříjemně, a v té vší směsici pocitů přehlédnout
zmateně umisťované texty lepené přímo na zrcadla. Ty nás seznamují s vybranými
informacemi ať už o životě dómů, bádání po původu romštiny nebo shrnutí
základních rysů kastovního systému. Zdá se ale, že na sebe přímo nenavazují a
jsou vybírány nahodile tak, aby velice stručně pokryly nejrůznější aspekty
indického historického a sociokulturního zázemí Romů.
Rozpačitá, a z mého pohledu zbytečná, je potom cesta úzkým tunelem, jehož
stěny zdobí podobizny hinduistické bohyně Kálí, na jeho konci najdeme koláž ze
skulptury zobrazující nepojmenovanou guptovskou bohyni, fotografie sochy romské
svaté patronky Kali Sáry a dále jednoho ze symbolů islámu. Koláž má tímto
způsobem údajně poukazovat na synkrezi různých náboženství, která se odráží v
dnešní religiozitě Romů.
Jedná se však o interpretační konstrukt architekta nových sálů expozice,
který se tím velmi odchyluje (stejně jako v dalších případech) od scénáře z
dílny odborníků jako např. Milena Hübschmannová, Michael Beníšek, Helena
Sadílková, Jana Kramářová atd.
Předností sálu je potom bezesporu náznak studny, na jejímž zábradlí najdeme
dotykový display s vypsanými romskými slovy, jež jsou opatřené českým i
anglickým překladem, a jejich hindským ekvivalentem v dévanágarí. Interaktivní
tabule tak po dotyku předčítá romská a hindská slova, čímž poukazuje na jejich
vysokou míru podobnosti a velice hravě tím připomíná souvislost romštiny s
indickými jazyky.
Ani studna ale nevyvažuje celkový zmatený dojem, se kterým bude návštěvník z
prvního sálu odcházet za doprovodu nepojmenovaného videa na jeho samém konci.
Video tím pádem nemá pro expozici téměř žádné opodstatnění, krom toho, že se
odehrává v Indii.
Z první části expozice je tak nakonec cítit bezradnost a ztracenost jejího
realizačního týmu právě v tomto tématu. Tu se zřejmě snažili kompenzovat
velkolepou výpravou. Současně se zdá, že měl při přípravě podoby této části
architekt poměrně volné ruce. Jeho práce zde ale bohužel dle mého soudu přichází
tak trochu vniveč.
Říší Konstantina Monomacha
V císařském parku panovníka Konstantina Monomacha se roku 1050 přemnožily
nebezpečné divoké šelmy, jež postupně hubily lovnou zvěř. Povolal proto za
účelem jejich spacifikace potomky Šimona Kouzelníka, samaritánský lid zvaný
Adsincani, známé kouzelníky a šarlatány. Historka má sice dlouhé pokračování,
pro nás je ale v tuto chvíli spíše důležité, že byla zaznamenána kolem roku 1068
v klášteře na hoře Athos a stala se tak zřejmě první dochovanou zmínkou o
přítomnosti Romů na území Byzantské říše. Právě toto období také otevírá druhá
část nové stálé expozice.
Sálu, vytvořenému na základě scénáře historičky Jany Horváthové, dominuje
kočovný vůz společně s imitací romského tábořiště. To nastiňuje jeden z výjevů z
každodenního života kočovných Romů – přípravu společné večeře otce se synem a
matky, jenž v zajdě nese nemluvně. Prostor se potom co do informací a
vystavených vedlejších exponátů zaměřuje především na středověk a seznamuje
návštěvníky s různými druhy romských kočovných řemesel včetně ukázek daných
výrobků.
Také druhá část expozice je zpracována velmi efektně a se vším leskem. Přestože
imitace tábořiště kočovníků působí možná trochu romanticky, je celá koncepce
sálu vkusná a reprezentativní. Na rozdíl od sálu prvního přináší ucelený pohled
na situaci a život Romů ve středověku včetně množství důležitých informací.
Expozice nechává na divákovi, zda se chce do historie Romů ponořit hlouběji,
či pouze nasávat atmosféru, kterou se její architekt snažil vybudovat. I zde se
ale dle mého názoru realizátoři dopouští určitých prohřešků, když například do
cikánského kočovného vozu umísťují textil připomínající spíše než reálné výrobky
tehdejších Romů látky a gobelíny z dílen peruánských řemeslníků.
Výborným nápadem je ale naopak kupříkladu využití na první pohled nevýrazných
barevných dřevěných destiček. Ty jsou rozmístěny nahodile po obvodu místnosti a
najdeme na nich citace z různých dobových pramenů. Podobnou funkci plní růžové
dřevěné tyče v zákoutí věnovaném romské rodině, na kterých jsou uvedena romská
přísloví.
S vtipným nápadem se opět setkáme při průchodu místnosti věnované magickým
praktikám Romů, kdy zcela nečekaně přejdeme z běžné prkenné podlahy na podlahu z
černého molitanu a zaboříme se tak hlouběji do země. To návštěvníka samozřejmě
rozhodí. Aby ne! Ocitli jsme se přeci jako mávnutím proutku ve světě černé
magie.
Od usazení k plynovým komorám
Patrně prvním známým Romem, který se na našem dnešním území se svou rodinou
usadil, byl Štěpán Daniel, kterého si na své panství z Uher povolal roku 1698
šlechtic Dominik Ondřej Kounic, aby zastával funkci kováře. Právě období od
usazování Romů až do druhé světové války se věnuje třetí část výstavy.
Ta krom zajímavých modelů jednotlivých typů obydlí usazených Romů přináší
zmenšenou imitaci chalupy, ve které najdeme i několik artefaktů, jež byly
součástí některé z romských domácností. Přestože na člověka při jeho návštěvě
dýchne venkovská atmosféra, nemůže si návštěvník nevšimnout, že rozmístěné
předměty k sobě až tak časově nesedí. Najdeme zde starého houpacího koně
stojícího na rozházené slámě, sadu nádobí nebo také malý oltářík, poskládaný ze
svatých obrázků a plastových květin, oslavující Panu Marii.
Poslední z nových sálů stálé expozice krom dlouhého procesu usazování Romů na
našem území seznamuje také se sílící nacistickou protiromskou propagandou
vedenou zejména přes novinové články a nejrůznější vyhlášky, která vyvrcholila
celou plejádou represí vůči Romům, jež měly za následek vyvraždění tisíců z
nich. Návštěvník tak pod červenobílou vlajkou, jíž dominuje černý hákový kříž,
přechází z pestrobarevné a velkolepé části nové expozice do bíle vykachlíčkované
plynové komory, ve které již čtvrtým sálem otevřeným již v roce 2005 pokračuje
nechvalně proslulá část romských dějin.
Zážitková cesta
Muzeum ušlo od svého založení v roce 1991 velký kus cesty. Přestože se v nově
otevřené části stálé expozice objevuje celá řada přešlapů a pochybení (mimo výše
zmíněných například také absence prostoru pro relativizaci tvrzení a údajů
uváděných na popiscích), je svým způsobem ve světě unikátní a do velké míry má
šanci zaujmout i školní expedice, které jsou také většinovou složkou tamního
návštěvnictva.
Pokud se zaměstnancům muzea podaří zprovoznit informacemi „nabušený“ počítač
umístěný do druhého sálu, mohla by posloužit i těm hloubavějším a nabídnout
širší kontext včetně více konkrétních historických událostí. V této chvíli se
jedná spíše o zážitkovou, místy až adrenalinovou cestu, po jejímž absolvování
zejména ti romantičtěji smýšlející budou cítit estetické pohlazení po duši,
namísto jasné představy o historických událostech, které se do života Romů na
našem území vepsaly.
P. S. Otázkou také může být, jak dlouho budou jednotlivé části expozice fungovat
v celém svém objemu. Však ani většina audiovizuálních prvků (výpovědi pamětníků
holocaustu, dokumentární filmy apod.) v trojici sálů z roku 2005 již v dnešní
době nefunguje, případně není průvodci spouštěna. To je totiž velká škoda!
