… i ty, jediná Pravdo, beru vás za svědky …Touto stylistickou formulí začíná
Gejza Demeter devět pohádek i úvodní mýtus o stvoření světa Ráj na zemi, který
dal celé knize název. Devatenáct let od vydání knížky povídek s duchařskou
tematikou O mule maškar amende (Mrtví mezi námi) si splnil dávný sen – světu
literatury představuje pohádky, které vyprávěl jeho dědeček, a opět dokazuje,
jak jsou kořeny lidového vypravěčství pro romskou literární tvorbu životodárné.
Snahou Gejzy Demetera bylo zaznamenat příběhy, které slýchával před více než
padesáti lety. V rozhovoru s Kateřinou Andršovou
(pro Romea.cz) vysvětluje, že například z celého příběhu O Raklorovi si
pamatoval jen to, „že jeden gádžo zavraždil svého syna, a že když se pak po něm
narodil malý synáček, vyučil se čarodějem, ochránil princeznu a vzal si ji za
ženu“. Kde hledat hranici mezi původním folklorním zdrojem a novým, autorským
vkladem?
Nedá se říci, že by pouze takováto kostra, vlastně stručný námět příběhu, a
třeba ještě několik snadno rozpoznatelných folklorních motivů, představovaly ono
lidové, a vše ostatní již byla inovace. Autorova invence se totiž zcela
podřídila kánonu „napsat to tak, jak by to asi děd vyprávěl“ („Chtěl jsem, aby
to bylo co nejlepší, když to bude číst Rom, tak aby viděl, že jsou tak staré,
aby si řekl – tak tohle si pamatuji. Protože takové pohádky nevyprávěl jenom můj
dědeček.“ (Z rozhovoru s K. A.)
Pohádky v dnešním slova smyslu vnímáme jako příběhy určené dětem. V romském
prostředí však ještě nedávno plnily svou původní společenskou roli předávání
vzorových příběhů o lidských vlastnostech, sloužily pro poučení i pobavení
dospělých. Proto ani Demeterovy pohádky, jejichž fabule jsou mnohem krotší a
nešokují jako ty sebrané Milenou Hübschmannovou (Romské pohádky, 1973), dětský
recipient nejspíš neocení (dobří vítězí nad zlými, ale vše není tak černobílé,
jak by se na první pohled mohlo zdát).
Jako každá kultura i ta romská si folklorní příběhy, které společně sdílí
celé lidstvo, upravuje dle svého. Odráží se v nich hodnotový systém,
motivy typické pro region, ve kterém Romové žili (např. dozvuk indické mytologie
– pojetí různých světů), ale i společenské postavení a jejich životní… i ty,
jediná Pravdo, beru vás za svědky …Touto stylistickou formulí začíná Gejza
Demeter devět pohádek i úvodní mýtus o stvoření světa Ráj na zemi, který dal
celé knize název.
Devatenáct let od vydání knížky povídek s duchařskou tematikou O mule maškar
amende (Mrtví mezi námi) si splnil dávný sen – světu literatury představuje
pohádky, které vyprávěl jeho dědeček, a opět dokazuje, jak jsou kořeny lidového
vypravěčství pro romskou literární tvorbu životodárné (i velmi nedávná, neboť
vypravěčská tradice byla dlouho živá) zkušenost (například ta s klerofašistickým
režimem za druhé světové války se snad odráží v motivu velmi negativní postavy
čerta vydávajícího se za kněze, škodícího Romům).
A právě rozpor v pohledu na Romy, jejich vylíčení v „gádžovských“ pohádkách, v
nichž zpravidla vystupují jako ti, kteří nedělají nic jiného, než že sní o
sladkém a bezstarostném životě, zatímco pohádky, které vyslechl jako malé dítě,
„byly jiné“, jej motivoval k tomu, aby jich několik, „opravdu romských“, napsal,
a vyjevil skutečnou podstatu romského bytí. Jeho hrdinové se nevzdávají, roky
neúnavně hledají své štěstí, lásku, vzájemně si pomáhají, mohou se spolehnout na
svou dovednost, na soudružnost své vesnice, v níž nalezne úkryt i jinde odmítaný
vyhnanec, čert. Jako každý vypravěč i Demeter vkládá do příběhu své poznatky,
životní zkušenost.
Aktuální realitu a sociální situaci Romů promítá do postojů pohádkových
hrdinů (klade důraz na vzdělání a zajištění stálé práce, hrdinové jdou před
vykonáním dobrodružných skutků nejdříve na několik let do učení, tradičně ke
kovářovi či košíkářce, ale i k čertovi a vodníkovi, jinde se napravují následky
špatné výchovy).
Do úvodního mýtu o vzniku světa a člověka Demeter zapracoval tradiční mýtus o
vyhnanství a věčné pouti, ale zmínil i původ sociální nespravedlnosti a použil
historické poznatky o původu Romů v Indii a jejich putování přes Himaláje
(poznámka o překročení hor „šest nebo sedm km vysokých, které se nedají
projít“). V pohádkách nechybí biblické odkazy (potopa, proměna kamene v tvaroh),
ale i motivy převtělování, romské symboliky, společenských pravidel a rituálů
(čerta zahubí plivanec od těhotné).Setkáme se s tradičním dělením pohádek na
vitejzika (hrdinské, značně rozsáhlé), v nichž nemůžou chybět nadpřirozené
bytosti (draci, víly, čarodějové, kouzelné klobouky, opasky a meče), a charne
(krátké, humorné, novelistického typu).
Na některých místech se pohádky plné fantastických tvorů a kouzelných
předmětů mísí s žánrem pohádek novelistických, v nichž hlavní roli hrají
sociální motivy, a naopak. Tradiční vtipálek, který nad gádžem vyzraje pomocí
svého důvtipu, si nakonec musí zachránit kůži prostřednictvím kouzelného pytle
(O prolhaném, ale chytrém zloději Bajcúrovi). Nechybí ani klasický motiv, kdy se
Rom nechá napálit gádžem (O Pipinovi). Tento ambivalentní vztah k majoritnímu
prostředí Hübschmannová vysvětluje tak, že „jestliže Romové, tvořící menšinu,
zneuznávali hodnoty povýšeného majoritního prostředí, pak proto, že jim tyto
hodnoty byly vytrvale odepírány. Na druhé straně je tyto hodnoty přitahovaly,
protože pociťovali jejich existenční výhodnost“ (úvod k Romským pohádkám).
Demeter vystihl i zacházení s motivy z pohádek klasického repertoáru, které je
romskému prostředí vlastní. Jako v pohádce O Kalorovi, kterého čeká stejný úkol
jako Jiříka ve Zlatovlásce, avšak s tou obměnou, že musí svou vyvolenou
rozpoznat mezi kobrami (motiv snad pocházející ještě z indického prostředí).
Demeter se nezalekl ani toho, čeho rádi pro obveselení svého posluchačstva
využívali jeho předchůdci – uvést hrdinu do poněkud choulostivé situace (Po
cestě potřeboval Kaloro na velkou, a tak seskočil z vozu a šel do křoví. Uviděl
tam pavučinu a v ní mouchu, ke které se rychle blížil veliký pavouk.) Je
obdivuhodné, že i přes šíři záběru je příběh stále kompaktní, motivy vzájemně
provázané tak, aby dávaly smysl a nebyly jen na efekt. Děj, ač rozsáhlý a s
mnohými peripetiemi, si udržuje logickou návaznost a překvapivost. Mnohdy se až
na samotném konci vyjeví význam motivu, který byl představen na začátku
vyprávění („Víš co, Hadí králi,“ řekl Kaloro, „já ji za všechno zlé chválím.
Bez její zloby bych dnes neměl svou Čercheňori.“). Občas je děj sice už
trochu úmorný (úkolů a překážek, jež musí hrdina překonat na cestě k vytouženému
cíli, je na čtenáře možná trochu moc), Demeter však příběh zachraňuje tím, že se
mu jej vždy zdaří vyústit vtipně, pomocí originálního řešení. Jednou z funkcí
pohádek je terapeutická, která šla ruku v ruce se sklonem demonstrovat příběh až
divadelním způsobem.
Posluchači se mohli identifi kovat s hrdiny, kteří zažívají smutek, zlost,
bolest, beznaděj, nenávist, ale i naději a ulevující smích. Jak Demeter píše v
předmluvě ke své knize, dědeček uměl vyprávět tak sugestivně, že v nich tyto
pocity vyvolával. „Vypravěč vyskakoval, zpíval, tančil, o čem vyprávěl, co dělal
hlavní hrdina, dělal i on. Bil se s drakem, díval se na něj, skočil na něj.
Nemluvil o drakovi. Když mluvil, v tu chvíli sám byl ten drak.“ (z rozhovoru s
K. A.) V psané formě k takovým prvkům sáhnout nelze, autor vycházející z romské
lidové slovesnosti však může bezezbytku využít dialogickou formu, která je stále
velmi tvárná, neboť neustrnula v zavedené formulace ( …a babičko, proč máte tak
veliké oči?…).
Příznačné pro rozhovory v romských pohádkách je množství hovorových výrazů.
Ani Demeter se nevyhýbá všedním, běžným formulacím. Ve chvíli, kdy tak spolu
rozmlouvají urození jedinci, se dostavuje komický efekt („Tatínku, kdo k nám
přijde zítra na oběd? zeptala se princezna. „Dceruško, abych řekl pravdu, ani ti
skoro nevím. Jedna paní se mnou mluvila po pohřbu, ale už jsem zapomněl, jak se
jmenovala…“ (…) „Já mám také kuchařku, ale kam se hrabe na ty vaše.“
„Dej Bůh dobrý den, děti, moc vám to spolu sluší! Kdy se budete brát?“)
Podobně působí i občasný sklon líčit děj dopodrobna,včetně praktických
záležitostí (O princeznu se chtělo ucházet dvanáct princů, a proto král všem
poslal pozvánky, kde jim oznamoval, že mají přijet za čtrnáct dní… „Na tři
papírky napíšeme vaše jména, a čí jméno princezna vylosuje, ten bude bojovat
dnes!“ Napsali jména princů na papírky a dali je do klobouku.) Do jisté míry
abstrahovanému světu pohádek, kde se používané číselné údaje omezují na ty
magické a významotvorné (3, 7, 9, 12, 100), není vlastní ani použití konkrétních
čísel (To víš, Hadí králi, že mu poděkuji, ale nejdříve ať mi řekne, kolik má
peněz na naši svatbu.“
Na naši romskou svatbu až moc! Máme tisíc dvě stě korun,“ povídá Kaloro.)
Autor využívá i prostředků typických pro mluvený projev – obrací se na
posluchače, navazuje s ním kontakt (Teď necháme vajdu, ať jde svou cestou, a
podíváme se na našeho Pána Boha, co tam v Nebi dělá. Poslouchejte dál a budete
chytřejší).Demeter, prozaik a novinář, dobře ví, jak zacházet s češtinou. Navíc
při redakci byly jeho texty zbaveny romského etnolektu češtiny. To je ale možná
škoda, neboť právě jazykové zvláštnosti a jedinečnosti si u dnešních autorů
zvláště ceníme. Gejza Demeter psal pohádky dvakrát, romsky a česky, knížka
pohádek v jeho rodném humennském nářečí romštiny se připravuje. Bude zajímavé
porovnat, jak se autor vypořádal s možnostmi obou jazyků.
Gejza Demeter(*11. 5. 1947 v Ústí nad Labem)
Vyrůstal u svého dědečka Jána Telváka v Dlhém nad Cirochou (u Humenného na
Slovensku). Po návratu do Čech vystudoval gymnázium a 3,5 roku studoval v Praze
medicínu. Žil s rodinou v Neratovicích, po vojně (kde absolvoval kurz
žurnalistiky) pracoval jako řidič, dělník, pojišťovací agent, redaktor
zpravodaje závodu Spolana, deníku Práce, několik let byl u policie (tehdy
Veřejné bezpečnosti).
Literatuře se začal věnovat během studií, sbíral romské pohádky, hrál
ochotnicky divadlo, pro které psal i hry. Po roce 1990 přispíval do týdeníku
Romano ľil, Romano gendalos, Amaro lav, spolupracoval s Českým rozhlasem Regina
a Českou televizí, poté pracoval jako redaktor deníku Expres, dvanáct let
podnikal (sběrna druhotných surovin). Po setkání s Milenou Hübschmannovou a
Margitou Reiznerovou začal psát a publikovat povídky v romštině (Romano gendalos,
Romano džaniben).
V roce 1992 vydalo nakladatelství Romaňi čhib soubor tří jeho povídek O mule
maškar amende (Mrtví mezi námi), dvě z nich vyšly i s českým překladem v
antologii prozaických textů romských autorů Čalo voďi / Sytá duše (Muzeum romské
kultury, 2007). V roce 2011 Triáda vydala jeho knihu pohádek Ráj na zemi, k
vydání se připravuje romská verze Le Devleskeri bar.
UKÁZKA:
O zapomenutém čertovi
Bylo nebylo, mé sladké Štěstí, i ty, jediná Pravdo, beru vás za svědky, byl
jeden čert. Když ještě chodil Pán Bůh po zemi, tak ho tady zapomněl. Čert byl
ještě mladý a chtěl vidět všechno, co na tomto světě je, tak na Pána Boha ani
nevolal, aby pro něj přišel zpátky. Našel si pěknou jeskyni a tam žil. K jídlu
měl všeho dost, v lese bylo plno zvěřiny a všeho, co potřeboval. Každý den si
něco ulovil, upekl a snědl. Učil se poznávat přírodu a všechno kolem sebe.
Žil na světě sám po mnoho let a pochvaloval si to: „Nevím, proč u nás v pekle
nemáme nebe, sluníčko nebo měsíček, proč tam nejsou stromy, tráva, lidé, ale jen
velký oheň, my čerti a velikánské horko. Nic víc. Nechci se už nikdy vrátit do
pekla! Mně se tady na zemi moc líbí.“ Žil si a bylo mu dobře, po nikom se mu
nestýskalo, nikdo mu nic nedělal.
Žil sám jako zvíře a spokojený, protože nevěděl nic o lidech. Nevěděl, že
spolu žijí muž a žena, aby měli děti. V pekle se mohl každý čert vyspat s
kteroukoliv čerticí a děti byly všech. Čert si myslel, že tady na zemi je to
stejné, a tak když viděl nějakou ženu, šel k ní, ale ona k jeho údivu začala
křiče a utíkala pryč. Lidé ho od sebe odháněli a častokrát ho chtěli i zabít.
Proto se jich začal bát a k nikomu už nešel. Když někoho náhodou viděl, dobře se
před ním schoval, aby ho nespatřil. Jednou se šel napít do potoka. Špatně šlápl
na kámen a zlomil si nadvakrát nohu.
„Teď je se mnou opravdu zle,“ řekl si čert, odplazil se do své jeskyně a tam
zůstal ležet. Věděl, že když si čert něco zlomí, nemůže si sám nijak pomoci.
Každý si s ním může dělat, co chce, a on se na to může jenom dívat, dokud
neumře. Kdyby chtělo, může ho zabít i malé dítě, tak je bezmocný. Ležel na zemi
už třetí den a čekal na smrt, ale ta nepřicházela. Místo ní přišla do jeskyně
jedna žena.
Gejza Demeter: Ráj na Zemi, ilustrovala Martina Špinková, k vydání
připravil Zbyněk Andrš, vydala Triáda v roce 2011, 248 str.
