Lahodný Gypsy jazz: Nizozemské trio Rosenberg Van Mullem vydalo svůj debut

Když poslouchám nejmladší, již třetí swingující generaci, mám pocit, že
cestuji v čase. Jako pravý temponaut se chvíli pohybuji v minulém století, ale
přitom také zůstávám v hudební současnosti. Gypsy jazz a hudební odkaz jeho otce
a legendárního kytaristy Django Reinhardta má navozování takového pocitu v sobě
přímo zakódován.

S Djangem za zády

Je nepochybné, že mladí virtuosové dokáží zahrát stylově zcela čistě „djangovky“.
Vždyť to je to první, s čím v útlém věku všichni začínají. Jenže oni se s tím
nespokojí, a tak po nějakém čase poodhalí posvátný závoj a vnášejí do své hry
nové prvky a posouvají hranice oné žárlivě střežené stylové čistoty.
Jedním z nich je i nizozemský kytarista Mozes Rosenberg. Narodil se v roce 1983
a je nejmladším bratrem Stochela Rosenberga z Rosenberg tria. Vyrůstal doslova
obklopen hudbou. Brzy talentovaný mladý kytarista koncertoval nejen se svým
slavným bratrem, ale také s Biréli Lagrénem, Joe Zawinulem a dalšími muzikanty
zvučných jmen. V roce 2009 vystoupil na prestižním „Django Reinhardt Festival“
ve francouzském Samois-sur-Seine, a to společně se svými dvěma synovci (Johnny
Rosenberg: rytmická kytara, zpěv, Sani van Mullem: kontrabas). Svou formaci
nazvali „Rosenberg Van Mullem“ a na festivalu sklidili obrovský úspěch.
Za pár měsíců bylo na světě jejich debutové album Obsession (2010, vyd. label
Sinti music). Ani ne dvaačtyřicetiminutová nahrávka obsahuje jedenáct skladeb.
Naplňuje tak svou stopáží nový trend – blížit se dlouhohrajícím gramofonovým
deskám.

Pamlsek

Jestli název alba Obsession, tedy „Posedlost“, naznačuje přítomnost neodbytné
myšlenky, pak ta moje vlastní se vztahuje k celé dramaturgii alba. Album mi
totiž tím, jak je postavené, připomíná znamenitý dort. Prostě je to dobrota s
mnoha skrytými překvapeními. První skladby alba zcela naplňují očekávání
příznivců žánru: Chcete pravý gypsy jazz? Máte ho mít. Nejdříve jsou zařazeny
jazzové standardy s typickými musettovými triolovými kytarovými vyhrávkami („My
blue heaven“ – W. Donaldson, 1927, dva hity Cole Portera „You‘d be so nice to
come home to“, 1942, nebo „Just One of Those Things“, 1937, a „East of the
sun,1934 plynule přecházející v „I had to be you“, 1924). Pak se ovšem můj
pomyslný pamlsek doslova rozvlní tremolem experimentálně začínající skladby
Stochelo Rosenberga „Strange eyes“, podle mého jednoho z vrcholů alba. Virtuozní
melodická linka a prýštící harmonicky odvážné postupy lákají k poslechu další
originální skladby „Fast bop“ (autoři: Stochelo Rosenberg a Romane). V sedmé
skladbě se zvuk opět proměňuje. Mám pocit, jako by se po ostrém „Fast bopu“
jasné zvukové kontury rozostřily. Tempo polevuje a harmonie i frázování se
freejazzově rozvolní. Navíc remake z 30. let „I thought about you“ ozvláštňuje
bubeník Manuel hrou metličkami i Johnny Rosenberg svým příjemným nevtíravým
zpěvem. Osmá skladba „Viaggio“ otevírá prostor pro další ingredienci: latino
pop. Dialog kytar a vibrafonu (Frits Landesbergen) je pro mě srdcem celého toho
dialogu dvou světů. Charakteristické kytarové swingové postupy s musettovými
vyhrávkami reinhardtovského typu probleskují ve vibrafonové tůni v závratném
tempu. Při poslechu jazzového standardu ze čtyřicátých let „Stella by starlight“
cítím, jak se harmonie i tempo „ukázňuje“, vítězí musettové kytarové vyhrávky a
vrací se nálada proslulých reinhardtovských swingů, která se pro mne šokujícím
způsobem přelévá do standardu „My one and only love“. Vždyť písnička „My one and
only love“ je přece lyrická, pomalá „pocitovka“, a teď se náhle mění v ostrou
swingovku, zcela k nepoznání oscilující kolem hlavní melodické linky… Jenže
tak to vůbec není. To mám z toho, že se dívám do bukletu a chci za každou cenu
slyšet to, co na albu není. Místo inzerovaného Mellingova hitu z 50. let „My one
and only love“ je ve skutečnosti zařazená skladba „There will never be another
you“, v jejímž závěru neomylně zazní pár taktů Reinhardtovy „Daphne“ a v ní jako
by náhle ožil výrok Stochelo Rosenberga: „Zapomeňte na Stochela a všechny
ostatní… Pokud se chcete naučit a pochopit gypsy jazz, začněte s Djangem,
nejlepším kytaristou, co kdy žil.“

Milovaný

Tak tedy: Reinhardt – to je to pravé, to je ta náplň, která se musí ukrýt do
dortu, aby byl autentický. Takže když si po takřka detektivním pátrání zvědavě
pustím poslední, jedenáctou skladbu, oddechnu si a nechám se kolébat romantickou
něhou songu, který měli (a mají) v repertoáru snad všichni, kteří v populární
hudbě něco znamenali (a znamenají), ať už to byl Louis Armstrong, Ella
Fitzgerald, Frank Sinatra, Steve Wonder, Rod Stewart nebo Sting. „My one and
only love“… „Má jediná a jedinečná láska“ No, a když jsem si celé album
Obsession pustila znovu, dostavila se další utkvělá myšlenka: to celé
fantastické hudební dobrodružství se mi jen zdálo, poslední tóny a s nimi i
strohý dvoustránkový bukletek s popletenými tracky vylétly k oblakům spolu se
závěrečným milostným vyznáním: „My one and only love“… „Má jediná a jedinečná
láska“… je gypsy jazz.

Kateřina Andršová