Irena Eliášová: Co pod stromek?

„Už jsi hotová?“ pospíchá na mě můj manžel.
„Ne“
„Co tam, prosím tě, děláš?“
„Hned to bude.“
„Jestli si nepospíšíš, ujede nám vlak.“
„Už to skoro mám.“
„No to snad ne! Ty teď balíš dárek?“
„Vždyť říkám, už to skoro mám!“
„Ukaž. To je kniha… Malý Bobeš. Proboha, co to je?“
„To je pro Romču.“
„Pro malého Romču?“
„No jasně že ne pro velkého!“
„Počkej, ale to jsi mu dávala minulé Vánoce, ne?“ zajímá se manžel a zapomíná na vlak.
„No ano. Ale ani se do ní nepodíval, zmetek jeden!“
„A letos mu ji dáš znova? Jaký to má smysl?“
„Možná žádný, ale já ho naučím vážit si knížek. Všechna naše tři vnoučata vůbec nečtou. Jsou věčně u počítače nebo u televize. Budou tupé a blbé!“
„Blbý je tvůj nápad – dávat stejné dárky!“
„Bude to překvápko. Pro všechny.“
„To chceš říct, že dáš všem třem stejný dárek? Tu samou knihu? To je budeš zase kupovat?“
„Přesně tak! Ale nekoupím nic! Neutratím ani kačku! Všechny tři Bobše mám doma.“
„Jak to? Ty jsi vzala i od Ivánka a Aničky?“
„Když jsme byli posledně u nich, vzala jsem si je zpátky.“
„To je jasné. Už blbneš. Vnoučata nebudou mít žádnou radost. Tak jim něco koupím já.“
„To teda nekoupíš. Kasu držím já!“ řekla jsem a hodila významný pohled. On ví, co to znamená.
„Já zapomněl na vlak!“
„Mně je jedno, že budeš funět. Poběžíme!“
K vlaku dobíháme pokaždé. A stihli jsme to i tentokrát, i když já s vyplazeným jazykem. Hlavně, že jsme ve vlaku. Manžel celou cestu remcá, jak si užije vnuka. Těší se na něho, já taky. Jenže desetiletý kluk se s námi už nechce mazlit.

*****

„No ahóóój rodinko!“ volám ode dveří.
„Ahoj mami, mám volný víkend, užijeme si!“
Jsem ráda, že je dcera doma. Apoň si odpočine.
Ještě jsme se nestihli ani přezout, už volá zeťák: „Dělám kafe, dáš si?“
„Jasně, i dědovi udělej! Kde je malý Romča?“
Vnuk odevřel dveře od pokojíčku a zavolal: „Ahoj dědo, ahoj babi!“ A znova zalezl zpátky. Tak to tedy ne!
„Románku, pojď k nám, my za tebou jedeme tak dlouhou cestu …“
„Hned, jen vypnu písí!“
„Co vypíná?“ zeptal se manžel.
„Počítač dědo. Pojď, sedněte ke stolu, káva je hotová. Za chvíli udělám kotlety,“ obsluhuje nás s radostí zeťák. Dělá mu radost, když může posloužit.

*****

Je podvečer a moje rodinka je v pohodě.
„Romčo, pojď, sedni a povídej. Co škola?“ vyzvídám. Vnuk zasedl ke stolu a manžel si ho hned přitáhl blíž k sobě.
„Babi, pořád stejný. Jako minule.“
„No jo… jak ti jde učení?“
„Bábi, dobrý, to zvládám levou zadní.“
„Levou zadní a na vysvědčení bude trojka. To znám.“
„Bábi, vychází mi dvě. To je dobrý ne, dědo?“
„No, to je výborný, zlato,“ raduje se manžel.
„No jen aby to vydrželo. A co, sportuješ?“.
„Virtuálně.“
„Co to?“ nerozumí manžel.
„Romča myslí hry na počítač, dědo,“ vysvětluje zeťák.
„Aha, no nevadí. Taky dobrý.“
„To není vůbec dobrý, tati! Je věčně na počítači. Brzy mu to zatrhnu,“ volá od kuchyňské linky dcera. Je vidět, že náš vnuk se s námi nudí. Chápu, jsme staří na to, abychom ho něčím zaujali.
„Romčo, co bys chtěl k vánocům pod stromek?“ Zeptala jsme se, abych ho naladila na konverzaci. To by ho snad mohlo zajímat.
„Co bych chtěl? Dejte mi pod stromek pořádnou babu i s návodem!“
„Co?“ strnula jsem. Asi jsem mu nerozuměla.
„No pořádnou babu, ženskou!“
„Moje řeč!“ smál se manžel.
„Si děláš legraci, viď? Co bys s ní dělal?“ nešlo mi to na rozum.
„Dyť to říkám! I s návodem.“
„A víš, kolik ti je vlastně roků? Deset! Ještě bys na něco takového neměl ani pomyslet! Já v tvém věku jsem se styděla říct před rodiči hovno.“
„Bábi, je jiná doba, ty vaše pionýrský kecy.“
„Ha, ha, ha, ha!“ baví se manžel.
„Páni rodičové, vám nevadí, co mluví váš syn?“
„Mami, prosím tě, teď ne! Zrovna je na obrazovce Atai Amurzakov. To je něco!“ Moje dcera sedí i se zeťákem v křesle a oči můžou nechat na umělci z Talentu.
„Dědo, koukej, to je frajer! Ten válí!“
„Jaký frajer! Za ty prachy bych to taky svedl.“
„Dědo, ty? Ty neohneš ani prst, natož takové umění.“
„Umění? Kroutí se jako tasemnice. Mít tak o dvacet let míň, to bys koukal!“
„Dědo, nech toho a nekruť sebou, aby se ti něco nestalo!“ okřikla jsem manžela a dostala jsem chuť jít pryč. Někam ven, možná na pivo. Vidím, že si dětí moc neužiju. Ba naopak. Mám dojem, že překážíme.
„Dědo, jdeme!“ vystřízlivěla jsem po dvou hodinách u dcery. Dávno je pryč doba, kdy vnuk skákal radostí, když jsme k nim zavítali.
„Mami, kam jdete?“ volá dcera s mobilem na uchu. Už hodinu vykecává.
„Hele, mě telka nebaví. Zajdeme si s tátou na pivko s Tiborem a Helčou. Pojď do předsíně, dám ti něco pro kluka. Schovej to, to má ode mně pod stromek.“
„Nechoďte nikam, mami!“
„Co tu budeme dělat? Koukej, tvůj manžel kroutí tělem jako blbec, ještě si vymkne všechny klouby, jak napodobňuje Ataie. Bude z toho marodit nejmíň rok. Tys‘ věčně na mobilu a tvůj syn? Tvůj syn má v deseti letech sexuální choutky! A děda mu ještě přitakává! To mi je rodinka! Tady jsem snad jenom já normální, a proto jdu na pivo…“