Irena Eliášová: Černého nechceme
Nová povídka spisovatelky Ireny Eliášové.
Černého nechceme
„Co, zase, nadáváš?“ ptá se mě moje žena, jak jsem přišel z práce.
„Neptej se, celý svět se zbláznil. Naštvali mě v práci.“
„Snad nemáš problém? To si nemůžeš dovolit!“ má obavy moje polovička.
„Ne, naštěstí nemám. Prosím tě, stačí maličkost a máš vytýkací dopis. A je zle.“
„To jsem si oddechla. Tak o co jde?“ nepřestává klást otázky.
Nechci jí všechno říkat, ať nemá starost. Jenže ona nedá pokoj.
„Jde
o to že si znova a znova uvědomuji jaká nevraživost, diskriminace a
nenávist panuje proti nám, Romům. Už když na vrátnici přijde Rom – hned mu hlásí, že není práce. Přitom nabírají pořád.
Včera k
nám přišel do fabriky jeden Rom, určitě přes agenturu, jinak, by se
do práce k nám nedostal. Mladý tak kolem pětatřiceti. Řeknu ti –
šikovný, makal až se z něho lilo. Nebudeš věřit, ale každou hodinu ho
přehazovali z dílny na dílnu, až ho nakonec dali ke mně. Přišel ke mně
parťák a říká mi:
"Hele, vezmi ho k sobě, chlapi ho nechtějí, že je moc
černej .“ Koukám na něj jako blbec.
„Co to říkáš," povídám mu.
„No nechtějí ho vedle sebe, co mám dělat?" řekl a nechal ho u mě. Bylo
mi trapně, doufám , že neslyšel, co parťák řekl. Tak co, bylo mi ho
líto a zároveň jsem měl vztek na všechny kolem.
„Tak už se
nevztekej a pojď se najíst. Jestli si budeš brát všechno na sebe,
myslím tím starosti tohoto světa, dopadneš špatně. Takový je život,
ani ty ani já to nezměníme. Hlavně, že se tam držíš ty, na to
nezapomeň. Ještě štěstí, že nejsi až tak černej. Ha, ha.“ říká moje
žena a snaží se mě uklidnit, jenže mě se pořád ještě drží vztek a
bezmoc.
„Nechci jíst, dám si jenom kafe. Děláš si legraci? Víš ,
jak mi v tu chvíli bylo? Jsem Rom jako on a týká se mě to taky.
Bez ohledu na to, jak dlouho tam makám. Stejně se určitě baví i o
mně. Ať dělám, jak dělám – dokonce nejdu ani marodit, a měl bych, jen
abych si udržel práci.“
„Neber si to tak, hele zítra bude líp, vyspíš se s toho. A nedělej si starosti , ono to nějak dopadne.“
„Nějak to nedopadne, řekli mu
ať zítra už nechodí. Chudák chlap má rodinu . Ve Škodovce, kde před tím
makal, propouštěli, a jasně, že Romové jdou první. Při tom není blbej,
má učňovku a šikovný je taky.“
„Je mi ho taky líto,“ říká moje žena,
„ale nedá se s tím nic dělat. Hlavně se nesnaž každého bránit, ať tě taky
nevyrazí. Zkrátka, máš blbej den. No co už naděláme? Barvu
skrýt nemůžeme. Je to pro nás nevýhoda, i když na druhou stranu
nemusíme platit za bronz velké prachy. Jen si vezmi, kolik peněz stojí
taková dovolená u moře lidi z majority? A my to máme zdarma. Aspoň něco, viď?
Ha ha …"
Snaží se mě pobavit. Dám si kávu a pustím
myšlenky z hlavy, stejně to k ničemu nevede, stejně svět nezměním, jak
říká moje žena…
