Hrajeme World Gypsy Music: Kapela Trio Romano spojuje různé světy i generace

Trojice zkušených romských muzikantů propojuje balkánské rytmy s romskou hudbou z různých koutů světa. Jejich vystoupení jsou živelná, temperamentní a nabitá emocemi – stejně jako jejich hudba, která spojuje publikum napříč generacemi i kulturami. Kromě baskytaristy Petra Horváta, který zároveň působí i v kapele Bachtale Apsa akordeonisty Mária Biháriho, je součástí kapely hlavní zpěvák a kytarista Milan „Migel“ Horvát – frontman legendární kapely Bengas a člen Gipsy Brothers – a Gyulla Banga, zakladatel, zpěvák a sólový kytarista.

Jaká byla vaše cesta k založení kapely?

Gyulla Banga: Trio Romano jsem založil v roce 2009. Do té doby jsem hrál v balkánské sestavě Sarma Band. Byla to pohodová kapela, ale nečekaně nás opustil hlavní zpěvák a tím se rozpadlo i původní jádro skupiny. Ostatní muzikanti chtěli pokračovat, ale protože už to nebyla čistě balkánská sestava, muselo se pár věcí změnit. A tak vzniklo Trio Romano. Původně jsme byli opravdu tři, ale postupem času začalo období experimentů a v kapele se vystřídalo několik muzikantů, takže začátky byly docela krušné. Nakonec se ale sestava ustálila do dnešní podoby a našli jsme si nejen svůj styl, ale i věrné publikum.

Milan „Migel“ Horvát: Já jsem přišel o rok později, v roce 2010. Tehdy jsem se vrátil z Irska, kde jsem nějakou dobu žil, zpátky do Česka. Jula zrovna potřeboval pomoct s hraním v jednom klubu – ještě s panem Gabčem, přezdívaným Lufik.

Petr Horvát: Do kapely jsem se přidal asi v roce 2011 nebo 2012. Šel jsem tehdy jen na záskok – a už jsem zůstal. Myslím, že první koncert jsme odehráli v hudebním klubu Balbínka na Vinohradech. S Julou jsme si hned sedli, v muzice i jako lidi. A s Migelem jsme bratři. Už je to přes deset let, co působím v Trio Romano. Začátky byly skvělé – párty, koncerty, festivaly, svatby… a pořád to trvá, za což jsme moc rádi.

Co pro vás bylo na začátku největší výzvou?

Gyulla Banga: Jednou z největších výzev pro nás bylo vybudovat si vlastní okruh příznivců a najít osobitý hudební styl, který by nás odlišil od ostatních kapel. Myslím, že se nám to do velké míry podařilo – a právě touhle cestou chceme pokračovat dál. Snažíme se dělat hudbu trochu jinak. Postupně jsme se začali objevovat na zajímavých akcích a dostávali jsme se do povědomí širšího publika. Klíčovou roli v tom, jestli je kapela úspěšná, ale hrají především posluchači. A ukázalo se, že nejvíce jsme zaujali neromské publikum.

Milan „Migel“ Hotvát: Výzvy přicházejí neustále – ať už jde o velké festivaly, svatbu pro známé osobnosti, nebo třeba vystoupení v Lucerně. Hlavní je mít zodpovědný přístup a umět zaujmout publikum.

Petr Horvát: Mezi výzvy, se kterými jsme se při budování kapely potýkali, patřila nejistota z reakcí publika – hlavně na začátku, když jsme poprvé přijeli hrát do klubů. Byli jsme plní očekávání, jak nás lidé přijmou. Postupně jsme ale zjistili, že jako kapela fungujeme.

Jak byste popsali svůj hudební styl a co vás k němu inspirovalo?

Gyulla Banga: Začínali jsme spíš jako balkánská kapela, ale postupně jsme do repertoáru začali zařazovat různé romské písně z celého světa. Já osobně jsem od začátku tíhnul spíš k jazzu, ale časem jsem si uvědomil, že tenhle žánr je pro širší publikum hůř uchopitelný. Rádi ale experimentujeme – jak s různými hudebníky, tak s různými styly. Proto je těžké jednoznačně říct, do jaké škatulky vlastně patříme. Balkánské písně ale dodnes tvoří zhruba polovinu našeho repertoáru a nevynecháváme ani romské klasiky. Hodně záleží na tom, komu, kde a s kým hrajeme. Dá se říct, že hrajeme něco, co bychom sami nazvali „World Gypsy Music“.

Milan „Migel“ Horvát: Zahrajeme prakticky cokoli, na co si kdo vzpomene. Naším cílem je představit českému publiku romskou hudbu v celé její rozmanitosti – tak, jak ji hrají Romové po celém světě.

Petr Horvát: Je to vlastně takové „smíchání hudebních chutí“. V repertoáru máme převážně písně od romských umělců z celého světa – takové, u kterých se lidé dokážou skvěle bavit, ale zároveň i pozorně poslouchat. Právě v tom je pro nás velká inspirace.

Který moment v kariéře kapely považujete za nejvíc nezapomenutelný? Máte za sebou řadu úspěšných koncertů, například na festivalu Letní Letná nebo v Lucerně na vzpomínkové akci za Karla Schwarzenberga.

Gyulla Banga: Těch silných momentů bylo opravdu hodně. Je skvělé, že i bez vlastního manažera jsme se dokázali prosadit a odehrát řadu opravdu úspěšných vystoupení. Možná teď překvapím, ale nejsilnější zážitky pro mě nepřišly na velkém pódiu. Jeden z takový byl v domově pro seniory. Publikum byli staří lidé, z nichž někteří sotva dokázali vnímat, bylo ale znát, jak jsou vděční. Podobně silný dojem ve mně zanechala i nedávná akce pro děti z Jedličkova ústavu. Taková radost, upřímnost a vděk, to jsem ještě nezažil. To jsou chvíle, kdy si člověk řekne: právě proto tu hudbu dělám. To jsou momenty, které žádný honorář nezaplatí.

Milan „Migel“ Horvát: Asi nejvíc mi utkvěl v paměti koncert na festivalu Letní Letná, kde na nás přišlo přes tisíc lidí a dvě hodiny jsme je dokázali bavit. Jsme moc rádi, že můžeme být součástí takových velkých událostí. Ale i menší kluby mají samozřejmě svoje kouzlo.

Petr Horvát: Máme za sebou spoustu skvělých koncertů a doufám, že nás ještě mnoho čeká. Ale je pravda, že vystoupení na Letní Letné je vždycky velké – skvělá atmosféra, skvělí lidé a pro nás pokaždé silný zážitek.

Vaši hudbu si nejčastěji nachází neromské publikum – čím si myslíte, že je tolik oslovuje?

Gyulla Banga: Reagují na nás opravdu velmi dobře, možná i proto, že hrajeme naživo a autenticky. Někdy mám pocit, že naši hudbu dokážou ocenit víc Neromové než samotní Romové. Na jednu stranu mě to mrzí, ale je to realita. A nejsme v tom sami – třeba nedávno měli koncert Terne Čhave, kapela, která je na scéně už čtyřicet let. Výjimečný koncert, a přesto bylo v publiku jen kolem deseti procent Romů. To člověka nutí přemýšlet, proč tomu tak je. Na druhou stranu si o to víc vážíme romských posluchačů, kteří za námi stojí a dávají nám najevo podporu.

Milan „Migel“ Horvát: Většinou hrajeme pro neromské publikum a reakce bývají velmi pozitivní. Vnímají nás jako temperamentní a autentické, naše rytmy je vždy roztančí.

Petr Horvát: Je to tak, naše publikume je z velké části neromské a reaguje výborně – tančí, zpívá, cítí muziku.

Má podle vás hudba skutečný potenciál propojovat různé kultury – a cítíte to i ve vaší tvorbě?

Gyulla Banga: Naše hudba jednoznačně spojuje různé kultury – a to byl jeden z našich cílů už od samého začátku. V takových chvílích si člověk řekne: „Jo, tohle má smysl.“ Hudebníci odjakživa propojovali národy, etnika i různé světy, a my v tom chceme pokračovat. Hudba má spojovat, ne rozdělovat. Právě proto rádi saháme po písních z nejrůznějších koutů světa.

Milan „Migel“ Horvát: Přesně tak, jak říká Gyulla – hudba má sílu spojovat lidi. A my se o to jako kapela samozřejmě snažíme. Chceme bourat předsudky a máme radost, když vidíme, že na našem koncertě Neromové tančí a zpívají romské písně. To jsou chvíle, kdy víme, že to má smysl.

Petr Horvát: Každá hudba spojuje lidi – a ano, i pro nás je to důležitý cíl. Ale jedním z našich záměrů je i to, aby Neromové začali o nás Romech přemýšlet jinak. Nejen v tom negativním slova smyslu.

Často vystupujete po boku Martina Juráčka alias DJ Gadjo.cz. Jaký vztah vás jako kapelu s Martinem spojuje?

Gyulla Banga: DJ Gadjo.cz pro nás není jen „obchodní“ partner. Známe se už dlouho – především Migel s Martinem mají za sebou roky společných zážitků. Spolupráci jsme navázali před několika lety a hned od začátku mezi námi vznikla dobrá energie. Bavilo nás to, mělo to smysl, a tak jsme začali společně pořádat různé akce. Martin je hodně svůj – živel, který jde do všeho na sto procent. A to je přesně to, co nám je blízké. Skvěle se doplňujeme.

Milan „Migel“ Horvát: S Martinem se znám už dvacet let a jsme opravdu dobří přátelé. Často spolu vystupujeme na společných akcích a dlouhodobě spolupracujeme. Je to člověk, který nás motivuje, posouvá dopředu a vnímáme ho jako součást kapely.

Petr Horvát: S Martinem alias DJ Gadjo.cz jsme kamarádi. Známe se už zhruba patnáct let – ještě z doby, kdy jsem působil v kapele Trajo a několikrát jsme tehdy hráli na jednom pódiu. Martin dělá skvělou muziku. Ten dokáže roztančit opravdu kohokoliv.