Goran Bregović otevřel balkánské hudbě dveře do světa

Srbský kytarista, skladatel a producent Goran Bregović má cit pro mísení
zdánlivě nesourodých směsí. Ovládá rytmy, nástrojové barvy a pikantní stylové
příchutě z jihovýchodní Evropy. Dřívější rocker je dnes uznávanou osobností
světa etnické hudby. Bregović, který se proslavil hlavně soundtrackem k jednomu
z nejslavnějších filmů posledních let, Undergroundu režiséra Emira Kusturici, se
v pondělí stává šedesátníkem.

Fanouškům tento charismatický hudebník, považovaný za znalce romské hudby,
zprostředkovává jakýsi rychlokurz evropské hudební historie. Ti odvážnější si
mohou zatančit v divokém rytmu cikánských písní, melancholici pak třeba zasnít u
rockových balad. Většina lidí ale dříve či později podlehne kouzlu nejen
filmových melodií, které Bregović inscenuje před početným publikem na
festivalech. V Česku vystupoval v posledních letech hned několikrát.

S filmovými projekty začal v 70. letech. Tehdy se také seznámil s Kusturicou,
studentem pražské FAMU a hráčem na baskytaru. Trvalo však ještě dobu, než se
jejich přátelství zúročilo. Prvním počinem byl v roce 1989 Dům k pověšení,
Kusturicova působivá epopej. Bregović do ní například přispěl verzí "romské
hymny" Ederlezi. Další dílo vzniklo v USA, kam se dvojice uchýlila před
občanskou válkou, která zachvátila bývalou Jugoslávii. Byl jím Arizonský sen
(1992).

Konflikt v Bregovičově domovině zasáhl výrazně i do jeho života. Když přišel
o majetek, odebral se spolu s přáteli, včetně Kusturici, do exilu v Paříži, kde
s přestávkami stále žije. Z existenčních důvodů bral v té době každou nabídku,
která přišla. Většinou prý ani nečetl scénáře, nechal si jen od režiséra
vysvětlit, co si představuje. Podílel se ale na vzniku i zdařilých snímků, mezi
nimiž bylo třeba historické drama Patrice Chéreaua z roku 1994 Královna Margot.

Zatím posledním snímkem z dílny Kusturica-Bregović je ironicky pojatý
protiválečný příběh Underground – film o válce, vznikající v průběhu války. Pro
dílo, které získalo v roce 1995 prestižní Zlatou palmu na mezinárodním festivalu
v Cannes, složil Bregović více než šest hodin hudby. Vyčerpávající nasazení týmu
však negativně poznamenalo vztah obou přátel a zanechalo stopu i na psychice
ostatních členů štábu, kteří se poté rozešli.

Bregović však na Underground nezanevřel a váží si cenné pracovní zkušenosti,
kterou mu tento film poskytl. Měl totiž možnost spolupracovat hned se dvěma
cikánskými rodinnými kapelami (například dechovkou Bobana Markoviče). S úsměvem
také vzpomíná na svoji "hereckou" roli, kdy v jedné scéně běží v čele kapely a
hraje na trombón. Nejznámější nahrávku filmu – třaskavý a již zlidovělý
Kalašnikov – převzala poté řada skupin.

Údajný morous a postrach novinářů s pověstí neřízené střely se narodil 22.
března 1950 v Sarajevu srbské matce a chorvatskému otci. "Hrál jsem od 15 let,
své první peníze jsem si vydělával ve striptýzových barech, viděl jsem mnohem
víc nahatých ženských než kdokoli v mém věku v západní Evropě," říká Bregović. V
roce 1974 založil skupinu Bijelo Dugme (Bílý knoflík), která byla až do svého
rozpadu o 14 let později jednou z nejpopulárnějších jugoslávských kapel.

Poté se Bregović jako koncertní hudebník na čas odmlčel. Na pódium se vrátil
až v roce 1995, kdy na turné vyjel s deseti lidovými muzikanty, padesátičlenným
sborem a symfonickým orchestrem. Více než stohlavé těleso posléze zredukoval na
asi 30 členů. Tehdy se zrodila také jeho Svatební a pohřební kapela (Wedding and
Funeral Band). Bregović je autorem "cikánské" opery Karmen se šťastným koncem,
svoji poslední desku nazval jednoduše – Alkohol (2009).