Gitans: Lehce, kultivovaně

Šestičlenná skupina Gitans se dala dohromady teprve v roce 2006 kolem kytaristy a zpěváka Milana Demetera, jenž působil v kapele Bengas.
Z prvního alba Gitans: Viva Romale je poznat, že sestavu tvoří zkušení muzikanti, k nimž patří hráč na harmoniku Michal Marcin, houslista Josef Šenki, baskytarista Alexander Gadžor, klávesák Milan Kroka a bubeník Milan Kurej.
Deska Viva Romale naznačuje snahu muzikantů hledat svůj styl v poměrně širokém spektru žánrů. Již úvodní dvě skladby Hopa lile lile a Ugasila szi mé ukazují, že skupina míří k romskému popu, který se snaží jednak obohacovat a zároveň kultivovat. Projevuje se to v pomalejších tempech, důrazu na bohatě instrumentované balady.
Ani skladba Hej romale, jež po vzoru Gipsy Kings zve k tanci, není divoká, prudká, její žár je spíše tlumený, o to však zajímavější, neboť si podmaňuje člověka postupně a zvedá jej ze židle.
V příklonu k hip hopu a rhythm and blues nejsou Gitans tak radikální jako třeba Gipsy.cz. Ovšem jejich píseň Miro jilo zní slibně ve snaze propojit několik hudebních proudů. Romské housle se prolínají s diskotékovými náběhy smyčců a soulovým ženským vokálem, zatímco mužský zpěv se drží tradiční romské melodiky. Ovšem roubování umělejšího diskotékového rytmu na živočišnou soulovou ohnivost se v této písni příliš nepodařilo.
Skupina si libuje v pomalých, vláčných melodiích Balvaj brišind, které zvládá stylově. Člověku se vybaví romantické večery někde na jihu Evropy, ovšem možná v tomhle případě zní jinak zajímavá píseň zbytečně uhlazeně.
Kapela, která disponuje tolika živými nástroji včetně houslí, harmoniky a kytary, působí nejlépe v krevnatějších skladbách, při kterých se drží klávesy a vůbec všechny umělejší zvuky více v pozadí. Řeč je třeba o písni Mé som čororo, která má velmi příjemný balkánský odér. A bubny ve svém přirozeně rytmickém cítění Gitans skoro nepotřebují.
Pro mne je nejpřitažlivější druhá polovina desky, skladby, ve kterých se více odkrývá přirozený naturel hudebníků. Ti se tolik nezabývají formou písní, spíš nechávají volně proudit energii a dávají prostor své přirozené hudebnosti. Taková šestiminutová balada Zabajkalsko má táhlé tempo, pomalu se valí kupředu, zatímco kytara kreslí křehké ornamenty a k ohlasům romského folku se přidává jazzové cítění. Je to skladba působivá melodicky, navíc má příjemně náladový sound. Instrumentální Čardáš, ve kterém se muzika vnitřně rozhoří, hlavně díky houslím Josefa Šenkiho, je pak nejlepším zakončením tohoto alba.
Přitom si muzika Gitans zachovává určitou lehkost a vzdušnost, jež se stává i jejím poznávacím znakem a která ji zvedá nad ostatní žánry.