Eva Danišová: Usmrkaná holčička jak panenka

Ľimaľi čhajori sar rakľori

Na čirla mange leperavas, sar džavas andre škola. Akor dživavas mira babaha, bo joj man ciknorestar ľikerelas avri. Phirelas čori andre buťi pre stavba, kerelas paš ajso podňikos, hoj phirenas andro but fora the buďinenas bare betonove kvadrendar o khera. E baba paľis pal o murara pratinelas… o blaki, o vudara, e phuv, o gangi. Has la čora phari buťi.

Sar mange kampelas te džal peršo ďives andre škola, ta joj kerelas le podňikoha andre aver foros. Našťi manca džalas pre ochto ori andre škola. Akana so!!

No, phenel mange e baba: „Evičko, imar sal bari čhajori, ta užareha tuke, sar phundravena e škola, the paľis džaha andre, the phučeha, kaj tuke kampel te džal, he? Joj, miri somnakuňi, sem tu sal sar rakľori.“

Sar man e baba uštavelas upre, dikhav, hoj avri mek šišitno. Has pandž ori tosara. La babake kampelas te džal pre mašina, ta so manca šaj kerelas. Urďa pre mande ceplaka, ajsi, so has dži upre tel e meň the phandelas pes pro duj gombički pre sako sera. Aľe man has ajsi šukar ľoľi oja ceplaka, the žebi man upre has. Andre žeba mange thoďa o maro le žiroha, the dža Devleha mri čhaj.

Paľis man mukhľa te bešel pro gangi the džal pre mašina. Avri has šil, ta na pregejľa aňi deš minuti, imar mange čuľanas le nakhestar o ľima. Na has man soha o nakh te khosel, ta so šaj keravas, khosavas o nakh andre vizitka. Na, na has pre mande urďi vizitka, aľe flanelovo gad, sar pro muršoro. Samas čore, na has man šoha ňič nevo, ča oda, so amen vareko delas. La baba has mek ajso paradno štilos, hoj pre mande urelas, so lake avelas tel o vast. Lake has jekh, ča te man nane šil, abo te man hin vareso pro šero, či radiovka, abo khosno, oda has jekh.

Ta sar bešavas pro ola gangi, šil, šišitno, chudľom odoj te rovel, paľis mek bareder ľima mange čuľanas, o nakh sar gruľi, bešav the bešav.

Sar chudle te phirel o čhavore le dajenca the le dadenca andre škola, ta ča dikhenas pre mande. Ľimaľi čhajori andre ceplaka. Varesave daja man prindžarenas, bo phiravas lengere čhavorenca andre školka, ta man ile andre škola, phende mange, kaj te džav, the imar oda has feder.

Paľis avľa varesavi učiteľka the phenďa savorenge, te džan andre tělocvičňa, hoj odoj vakerela o rjaďiteľis. Me gejľom lenca, the odoj amenge phenenas, so amenge kampel andre škola, so amenge te cinen khere. Somas cikňi, aľe mištes džanavas, hoj mange e baba kada šoha na cinela.

Bo joj narado delas o love pre ňisoste, has bari gazdiňa. Igen kamelas o love. Ta mange has pharo, hoj man oda na ela, ta pale chudľom te rovel. Sako odoj kerelas baripen peskere čhavorenca, u me maškar lende somas sar nekhčoreder ľimaľi čhajori.

Sar rovavas, ta dikľom, hoj paš mande terďol varesavo baro manuš, hazdľom o jakha, the dikhľom mire papus. Ča pre mande čhiďa la jakhaha, the imar džanavas, hoj ela mištes. O papus man chudľa vastetestar, the zorales man ľikerelas. Jov amenca akor na dživelas, aľe pre ada baro džives man kamelas te dikhel, ta avľa pal mande.

Paľis manca gejľa andro foros, the savoro, so mange kampelas andre škola, mange cinkerďa. Mek manca gejľa te cinel parne štremfľi, rokľica… no the paľis čačes somas sar rakľori. Oda has miro baro peršo ďives andre škola. Mek mange leperav, hoj e baba sar dikhľa, so mange o papus cinďa, ta mek gejľa the paš oja rokľica mange cinďa o trampki…te avel te dikhel lakero štilos.

NEPŘEHLÉDNĚTE


Medailon: Eva Danišová

Usmrkaná holčička jak panenka

Nedávno jsem si vzpomněla, jak jsem šla poprvé do školy. Tenkrát jsem žila se svojí babičkou, protože mě od malička vychovávala. Babička tvrdě pracovala u podniku, který stavěl v různých městech panelové domy. V těchto novostavbách prováděla hrubý úklid po dělnících… čistila okna, futra, podlahy, schody. Nadřela se chudinka. Když jsem měla nastoupit do první třídy, tak zrovna pracovala v jiném městě. Nemohla tedy se mnou v osm hodin ráno do školy jít. Co dělat!!

Tak mi babička říká: „Evičko, ty už jsi velká holčička, takže si počkáš, až školu otevřou a potom půjdeš dovnitř a zeptáš se, kam máš jít, ano?“ A samou láskou se nade mnou rozplývala. Měla pocit, že jsem stejně krásná jako ostatní české holčičky.

Ráno, když mě ještě za tmy babička vzbudila, bylo teprve pět hodin. Babička šla totiž na vlak, a nemohla mě nechat spát. Oblékla mi tepláky, takové, jak kdysi bývaly, se zapínáním na ramenech. Ale ty moje byly opravdu pěkné, červené, s kapsičkami. Do kapsy u tepláků mi strčila chleba se sádlem a s Pánembohem mě vypravila do školy.

Posadila mě na schody u školy a pospíchala na vlak. Ráno bylo chladno, a tak mi během deseti minut začala z nosu téct svíčka. Neměla jsen ani kapesník, musela jsem si nudli utírat do rukávu halenky. Vlastně jsem na sobě neměla halenku, ale flanelovou košili, jako chlapeček. Byli jsme chudí, téměř nikdy jsem nedostala nic nového, nosila jsem věci, které nám lidé dávali. Babička měla navíc svérázný způsob jak mě strojit. Oblékala mě vždy velmi zvláštně a nahodile, spíš do toho, co jí právě ve spěchu přišlo pod ruku. Bylo jí jedno, jestli se k sobě oblečení hodí, dbala jen na to, aby mi nebyla zima, a abych měla něco na hlavě. Zda to má být rádiovka nebo šátek, už neřešila.

Jak jsem tak na těch schodech seděla, v zimě, za šera, sama, začala jsem brečet, a z nosu mi teklo ještě víc. Za chvíli jsem měla nos jak bramboru. Seděla jsem tam a seděla, no jak hromádka neštěstí.

Když začali chodit děti s rodiči do školy, tak se po mne docela vyjeveně koukali. Holka v teplácích s nudlí u nosu… Některé maminky mě znaly, protože jsem s jejich dětmi chodila do mateřské školky, vzaly mě tedy s sebou dovnitř do školy. Řekly mi, kam mám jít, a už bylo vše lepší.

Potom přišla nějaká učitelka a řekla všem, že mají jít do školní tělocvičny, kde je uvítá soudruh ředitel. Šla jsem tedy s nimi a tam jsme se dozvěděli, co všechno budeme potřebovat do školy a co nám mají rodiče ještě koupit.

Byla jsem malá, ale dobře jsem věděla, že mi ty věci babička nikdy nekoupí. Velice nerada vydávala peníze za cokoliv. Byla hodně šetrná a měla korunky moc ráda. Bylo mi líto, že nebudu mít ty věci do školy, tak jsem začala opět plakat. Všichni okolo mne byli naparádění, rodiče byli na své děti pyšní a já mezi nimi byla jak nejchudší usoplená holčička.

Při pláči jsem si všimla, že u mne stojí nějaký vysoký člověk, zvedla jsem oči a uviděla mého dědečka. Jen na mě mrknul, a já jsem věděla, že bude vše v pořádku. Děda mě vzal za ruku a pevně držel. Tenkrát s námi společně nežil, ale můj slavnostní den si nechtěl nechat ujít, a proto se přijel podívat.

Hned potom se mnou šel do města a všechno, co jsem potřebovala do školy, mi nakoupil. Ještě mi koupil bílé podkolenky a taky sukýnku… no a potom jsem už opravdu vypadala jako ostatní holčičky ve škole. Takový byl můj první školní den. Ještě si vzpomínám, že když babička viděla, co všechno mi děda pořídil, tak mi k té sukýnce koupila plátěné polokecky, aby se mohl projevit i její vkus.

KAM DÁL?


Medailon: Eva Danišová