Erika Olahová: Sedmé patro

V tom bytě jsem byla jako spoutaná. Bydleli tam lidičkové, pro který jsem
žila, a byli tak malí, že můj život bez nich neměl žádný význam. A tak jsem tam
s manželem a dětmi prožívala nejkrásnější dny svého života.

Svoji nezkrotnou povahu jsem projevovala o to více v práci. Jako pomocná síla
jsem měla neuvěřitelné možnosti trápit nejen své spolupracovníky, ale i
nadřízené. Dodnes mi nejde do hlavy, jak mi to mohli trpět. Nejednou se stalo,
že když se dělalo jídlo na víně, společnými silami jsme víno dokázali vypít a
strávníci ani nepoznali, že v jídle chybí. Vařit pro horníky tisíc osm set obědů
byla pěkná fuška, a tak se děly věci, o kterých se těžko vykládá, pokud jste
nebyli přímo u toho. Konec pracovní doby taky nemusel nutně znamenat konec pro
mého vedoucího. Vypustit mu duše od auta, když požil, pro nás nebyl žádný
problém. Vždyť jsme se báli o jeho život! Ono ale jít čtyři a půl kilometru v
mínus pětadvaceti taky není sranda. Dávat do sáčků od cukru sodu nás rovněž
drželo docela dlouho. Káva pak pěkně pěnila. A tak jsem s radostí vstávala ve
čtyři ráno, abych stihla kafe a kyvadlovou dopravu. Tam u nás na severu byla
šílená zima. Když konečně přijel autobus, člověk se nemohl hnout ze zastávky,
jelikož přimrzl. V tu dobu byly naše srandičky na vrcholu, smradlavé syrečky v
botách našich obětí představovaly jen slabší část našich nehorázných výmyslů.

Nastal den D, den mých třicátých narozenin, a já se těšila jako malé dítě, co
čeká na nějaký zázrak. Už týden před tím jsem upozorňovala celou rodinu, že
tento den bude patřit jen mně. Chudák manžel se s tímto faktem chtě nechtě
smířil. V práci se chystali vrátit mi všechny mé úskoky a legrácky i s úrokama.
Hned ráno mě čekala studená koupel v kotli na polévku a pak mi celý den opláceli
to, co jsem během celého roku prováděla já jim. Konec šichty se blížil a já se v
domnění, že už vše skončilo a nemůže se mi stát nic horšího, než se stalo, s
každým loučila, jako kdybych odjížděla na severní pól. Všichni se rozešli s
pozdravem „tak zítra“, a tak jsem si dala do tašky dvě sklenice výborné
štěpánské omáčky, celý knedlík uzmutý už ráno v devět a šest kousků masa, přes
který bylo vidět až do Brna. Takto vyzbrojená jsem prošla vrátnicí, aniž by mě
někdo lapl, a celá šťastná, jak si s mužem pochutnáme, jsem kráčela k autobusové
zastávce.

Vtom mi do cesty vjelo auto plný mých kolegů, přímo za jízdy mě drapli, málem mi
urazili hlavu, jak mě cpali do auta, a s velkým řehotem mě odváželi neznámo kam.
Marně jsem bojovala, marně jsem prosila, prostě únos, jak má být. Po pětadvaceti
kilometrech mě dovezli před nějakou knajpu, a i když jsem se bránila jak lvice a
vysvětlovala, že mě doma čeká rodina a moje děti snad hlady pojdou, čapli mých
čtyřicet devět kilo a za chvíli jsem seděla za stolem obklíčená jako Vietnamec v
Saigonu. Šampáňo, finská vodka a řezané pivo mě po chvíli zlomily natolik, že
jsem se už bez boje vzdala. Nejen, že jsem po třech hodinách nevěděla, kdo jsem
a co po mně chce ta chátra kolem, ale já zapomněla i na to, že jsem vdaná a doma
mě čekají dvě nezletilé děti! Ztratila jsem pojem o čase, a i přesto, že jsem
předtím nikdy tak nepila, lila jsem do sebe, co se dalo. Možná se mí
spolupracovníci lekli, že dostanu otravu alkoholem, anebo už sami měli dost,
jedna věc však byla jasná, a to, že jsem se najednou ocitla u nás na sídlišti.
Klíče od vchodu ale nepasovaly do dveří. „Jak já se dostanu domů? Co jim řeknu a
kolik je vlastně hodin? Ježíši, oni mě nechtějí pustit dovnitř! Já tady snad
zmrznu! No počkej, budu držet ten zvonek tak dlouho, až tě to přestane bavit!
Však ty mi otevřeš!“ rozhodla jsem se a opřela se mátožně o skleněnou výplň
panelákových dveří. Ty se po chvíli rozezvučely a já doklopýtala k výtahu. Hurá,
dnes nestávkoval, a tak jsem se dovnitř nacpala i s tou taškou s prošlým obědem
a zmáčkla sedmičku. Vyjela jsem nahoru a ejhle, ne a ne se klíčem dostat do
bytu. Začala jsem klepat na dveře, prvně potichu, abych nevzbudila děti, a potom
už silně bušit. Byla jsem pěkně uražená.

Otevřel mi malý tlustý chlap v pruhovaných trenkách, škrábal se na plešaté hlavě
a zíval. „Co tady děláte?“ vyštěkla jsem, odstrčila ho a šla dovnitř. Páni, ten
koberec už je pěkně špinavý, pomyslela jsem si, no však se do toho zítra pustím.
Usalašila jsem se v kuchyni a začala mu vykládat, ať zavolá mýho Jiříka, který
se nemá proč zlobit, vždyť já za to nemůžu, že mě spolupracovníci unesli a
takhle opili. Vždyť mám dnes třicet let a to už je co říct! Něco jsem ještě
vykládala, pán kýval unaveně hlavou a najednou se tam objevila silná paní v
noční košili s natáčkou na ofině. Nevěřícně jsem se na ně dívala a nevěděla, co
si o tom mám myslet. Vypadali, že jsou na tom stejně! „Mladá paní, chviličku
počkejte, já vás k tomu vašemu Jiříkovi dovedu,“ řekl muž a za chvíli přišel v
červených teplákách s pruhama a proužkovaném sepraném vršku od pyžama. To už mi
paní Matoušková mezitím sdělila, že to je jejich byt a já že bydlím o vchod dál.
Tak proto jsem v předsíni marně hledala naše třímetrové akvárko a myslela si, že
ho snad manžel opravdu prodal sousedovi, který ho od nás lákal už pěkně dlouho.
Milý a hodný pán mě dovedl až před dveře našeho bytu, otevřel mi mýma klíčema a
předal mě pobavenému manželovi.

Lidičky, můžu vám říct, že od té doby, kdykoliv jsem potkala Matouškovi, jsem
byla červená až někde, kde to není vidět. V práci mi začali říkat, že mě ten můj
věk nějak sebral, a sám šéf prohlásil, že jsem prý zmoudřela. Pečlivě jsem tehdy
zatajila svoji noční můru. Teď se při příležitostných pitkách vyšší míře
alkoholu vyhýbám a raději vyprávím fóry. Prý mně to jde líp, říká manžel.