Dvě tak jiná alba, Romano Stilo jsou nejlepší v lidovkách
Kapela Romano Stilo, která vznikla před čtyřmi lety, nehledá inspiraci jen v
romské hudbě. Na albu Púť, púť, dlhá púť dokládá svůj vztah i k neromské muzice
a bez vychloubání prezentuje své technické možnosti.
Ostatně členové kapely prošli akademiemi na Slovensku a v Maďarsku. Vedle
dvou houslí, cimbálu a kontrabasu mají v hudební sestavě i klavír a kytaru.
Jejich styl je v některých momentech zajímavým propojením klasické
kultivovanosti s jazzovou odlehčeností a romskou ohnivostí.
Vždyť Romano Stilo posloužili českému houslistovi Pavlu Šporclovi na společném
albu Gipsy Way, které dosáhlo na solidní komerční úspěch. Pavel Šporcl správně
vycítil schopnost Romano Stilo interpretovat klasiku bez křečí a přespříliš
zdůrazňované romskosti.
Společně zahráli skladby jako Uherský tanec Johannese Brahmse, Čardáš Vittoria
Montiho nebo Cikánské melodie Pabla de Sarasateho.
Byli to vesměs skladby a tvůrci, kteří jako by podávali ruku romskému pojetí
hudby.
A Pavel Šporcl se ve společném projektu Gipsy Way ujal role průvodce, který
postavil jakýsi klasický hudební dům, a Romano Stilo v něm zatopili v krbu.
Deska nezaujala ani tak svým novátorstvím nebo hledáním méně probádaných
hudebních cest jako spíše dobrým dramaturgickým spojením. Šporcl a Romano Stilo
se vhodně doplňovali.
Na albu Púť, púť, dlhá púť hrají Romano Stilo takříkajíc „na vlastní triko“. I
když v repertoáru sáhli také po známé skladbě Let čmeláka od Nikolaje Rimského
Korsakova, přiklonili se do značné míry k romským písním ze Slovenska a dalších
zemí. Je to samozřejmě jiný koncept než společný projekt se Šporclem. Navíc do
popředí vystoupil kapelový zpěvák Oskar Radič, který citlivě střídá romštinu se
slovenštinou. Třeba hned v titulní písni Vždy keď sa z hrania domov vracíme,
která má vedle výborně zvládnuté lidovkové roviny několik jemných odboček, jež
neruší, zvláště v najazzlých kytarových vyhrávkách.
Album – složené z dvanácti nahrávek – je logicky písničkovější. Kapela hned
zkraje prezentuje jakousi sedmiminutovou směsku Dado-dado, Keď sa ožením, Roma
čhavale. Vedle přímočarých zpěvných refrénů dostávají prostor cimbálové pasáže
nebo táhlá folklórní houslová linka doplňující se s teskným zpěvem Oskara
Radiče. Kapela hraje spíše tak, jak cítí své kořeny, jde po prostším výrazu a
nepouští se do experimentů. Raději sází na virtuozitu, jakési muzikantské
frajerství, které se jí daří spojit se schopností vystupňovat náladu a zvyšovat
rychlost strhujících rytmů.
Výborná skladba Čhajori romani, Čiriklóro miriklóro ukazuje na přirozenou
schopnost muzikantů „žhavit“ i při pomalejších tempech vnitřní napětí písně,
narůstající a posléze vrcholící houslově-cimbálovou jízdou. Vzpomínaný Let
čmeláka je pak spíše minutovou skicou, technicky samozřejmě zvládnutou, jež
posluchače na chvíli odvede (nebo mu dá vydechnout) od nastaveného kurzu. V
kontextu alba je to pochopitelné, stejně jako snímek Cimbal polka, postavený
hlavně na virtuozitě. Omylem alba je naopak balada V dolinách, kterou se kdysi
prezentoval slovenský zpěvák Karol Duchoň. Romano Stilo sice dávají do písně
srdce, ale nepodařilo se jim z ní setřást zřejmou kýčovitost. Hranici překročí
Stilo i ve skladbě Nie si milá škaredá – muzika, jako by vyhasne, otupí ve
skanzenu.
Lze říci, že čím více se Romano Stilo drží romského nebo lidovkového kopyta, tím
pro jejich hudbu lépe. Na desce Púť, púť, dlhá púť je takových písní víc než
dost.
