Zpívám si pořád. Povídání se zpěvačkou Sárou Kaliášovou

Sára Kaliášová je mladá talentovaná zpěvačka. Nedávno jsem ji slyšel zpívat
na festivalu Kerekate 2010 v Táboře s kapelou Mária Biháriho Bachtale Apsa, pro
rozhovor jsem si za ní ale zašel na pražský Žižkov, kde bydlí. Přesně v
domluvený čas otevřela dveře činžovního domu drobná usměvavá dívka. Nad kávou v
hotelu Erlich a povídáním čas příjemně plynul.

* Víte, jaké informace se o vás dají najít na internetu?

No, někdy se koukám sama na sebe, napíšu svoje jméno třeba na Google, a vyjde
mi tam například „Sára Kaliášová, nevidomá zpěvačka“, takže občas se i nasměju,
co tam o mně napíšou. Jinak jsem ráda a je to takovej hezkej pocit, když tam
člověk něco o sobě najde, něco, co o vás napíšou ostatní, i když to třeba někdy
úplně není pravda.

* Když už jsme to nakousli, jak je to tedy s vaším zrakem?

Odmalička jsem měla problémy s očima, ale není to nic závažného. Je to jenom
taková porucha, kterou měla maminka v těhotenství, a na mě se to asi přeneslo.
Chodím a ještě budu chodit do speciální školy Jaroslava Ježka. Kvůli zraku jsem
měla odklad dva roky, šla jsem do školy od osmi, pátou třídu jsme měli
rozdělenou na dva roky, takže teď bych už šla na střední, ale zůstávám ještě
jeden rok. Je to desetiletka.

* Já jsem si třeba našel v profilu kapely Bachtale Apsa, že při poslechu
budu sotva věřit, že je vám teprve sedmnáct let. Je to správný údaj? Řekněte mi
něco o sobě…

Je to správný údaj, je mi opravdu sedmnáct let a v kapele dostávám opravdu
hodně prostoru na to, jak jsem mladá. Narodila jsem se v Praze, maminka je taky
z Prahy, tatínek mě nevychovává, nežije s námi, takže mám nevlastního, který je
z Maroka, a mám čtyřletého bratříčka. Mám tedy jenom jednoho sourozence, maminka
říká, že to stačí.

* Kdy jste se dostala ke zpívání?

Když mi bylo devět let, chodila jsem do romského souboru, tam jsem tančila a
zpívala. Moje první vystoupení bylo v Karviné. Dostala jsem šanci zazpívat a
řekla jsem si, že tohle chci dělat do konce svýho života, že je to úžasný, jak
mi ti lidi tleskali, ta odměna za tu veškerou práci, kterou děláte. Chtěla bych
se tomu věnovat a byla bych šťastná, kdyby i moje děti uměly zpívat nebo na něco
hrát, protože mě můj dědeček k tomu vychovával. Dědeček je muzikant, hraje na
akordeon.

* Jaká pak byla cesta od tohohle okamžiku až do kapely Bachtale Apsa?

Vystupovala jsem s různýma romskýma kapelama, v menším obsazení a hlavně byli
úplně jiného věku, než jsou kluci z Bachtale Apsa. Byli to kluci, kterým bylo
šestnáct, sedmnáct let. Byli jsme celkem úspěšní, v roce 2005 nebo 2006 jsme
třeba hráli v Domě národnostních menšin. Tak takhle jsme vystupovali asi dva
roky, občas jsem si zahrála s dědečkem. Pak nadace Světluška, která pomáhá
postiženým dětem, pořádala benefi ční koncert Aneta pro Světlušku, kde jsem měla
zpívat s Danem Bártou. Nějak se to nepovedlo, a tak nabídli, že bych mohla
zpívat s Máriem Bihárim jeho písničku Malý princ. Vyšlo to nakonec pěkně, takže
jsme s Máriem zůstali spolu a řekli si, že bychom mohli založit kapelu s větším
obsazením.

* Jaký je Mário Bihári jako kapelník?

Někdy je s náma fakt velká práce, Mário musí mít hodně trpělivosti. I se
mnou, to ho obdivuju. Hlavně mu musím poděkovat za to, že mě drží při zemi,
protože děvčata v mejch letech jsou takový rozevlátý, můžou bejt i trochu
namyšlený, a to není dobře pro zpěvačku. Pokud chce dobře zpívat a mít kolem
sebe kolegy, kteří ji mají rádi, tak se musí chovat tak nějak přirozeně. To je
alespoň můj názor.

* Takže Mário Bihári kapelu Bachtale Apsa založil víceméně na základě
setkání s vámi? Nepřipojila jste se k existující skupině?

Ano, on ji založil, ale připojili jsme se k ní takhle všichni. Bylo to jako
velká pavučina. Znal Petera Horvátha, Peter ho seznámil s Radkem Sivákem, a
takhle se to dalo dohromady. Jako pavučina se to pospojovalo. František Raba
hrál s Máriem ve skupině KOA a my jsme přišli o baskytaru. Měli jsme šikovnýho
klučinu, který tady už nebydlí, je teď v cizině. Tak jsme si říkali, co budeme
dělat, jestli ten nástroj vypustíme, dlouho jsme o tom polemizovali, ale basa to
všecko drží … A tak se k nám dostal František. On je Čech. Já se třeba ráda
podívám na bílou holku, jak tančí romský tance, ale pořád to není ono, jako když
vidím romskou tanečnici, s dlouhýma černýma vlasama. Tu si pak dovedu představit
jako dřív, na těch pláních, nebo na cestách, když kočovali a tancovali. Ale u
muzikantů mě to ještě víc těší, když vidím bílý muzikanty, jak je baví hrát s
náma Romákama, je to super. Hlavně František Raba, ten je skvělej člověk i
muzikant.
V kapele máme dobrý vztahy, ale mimo zkoušky se vídám jenom s Máriem, protože
bydlí ve stejné ulici, s Radkem se potkávám někdy venku na Žižkově, ale s
ostatními ne. Já jsem třeba často se svým přítelem, máme to všichni trochu
jinak.

* Jak je to se zkoušením, když je kapela slepená z různých lidí s různými
závazky?

No, právě! Je dost složité vymyslet, jak a kdy se sejít. Naštěstí společně
hrajeme dva roky a repertoár příliš neměníme, takže to máme zažitý. Většinou se
sejdeme až těsně před koncertem. Pokud selže paměť, nastupuje samozřejmě
improvizace jako u každého muzikanta.

* Vystupovali jste někdy v zahraničí?

Ano, byli jsme s kapelou v Německu, v Řecku a ve Francii. Paní z řecké Soluně
si nás třeba našla na internetu. Chtěla prostě nějakou romskou kapelu, která by
se líbila jí i lidem, poslechla si naše nahrávky a pozvala nás. Od tý doby jsme
tam byli dvakrát a moc se nám tam líbí.

* Kým se inspirujete? Jakou posloucháte hudbu ve svém volném čase?

Můj hudební vzor je Alicia Keys. A poslouchám skoro všechno, kromě teda
country a metalu. Z klasiky mám ráda Čajkovského a z české muziky Lucii Bílou.
Opravdu miluji její píseň Pískovec, tu si občas zpívám i sama.

Sára Kaliášová je sedmnáctiletá sólová vokalistka Bachtale Apsa, kapely vedené známým muzikantem Máriem Bihárym. Právě společně s kolegy z Bachtale Apsa dokončuje první album – záznam živého vystoupení z říjnového koncertu v pražském klubu Carpe Diem. V pětičlenné (příležitostně šestičlenné) kapele je jedinou zástupkyní ženského pohlaví a druhou nejmladší členkou. Jejími vzory jsou zpěvačky Alicia Keys a Lucie Bílá, jejíž píseň Pískovec patří mezi její nejoblíbenější. Je v předposledním ročníku Školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené. Žije s matkou, nevlastním otcem a mladším bratrem na pražském Žižkově. A zpívá prakticky pořád…

* Vážně Čajkovského? Co vás na něm zaujalo?

Je to skladatel období romantismu, a to je úžasné. Velice ráda hraju jeho
skladbu Sladké snění na klavír. Ukolébá vás ke spánku, ale samozřejmě ne, když
ji hrajete. Je poměrně těžká, takže se musíte soustředit.

* Na pódiu působíte spontánně a suverénně. Nemáte trému?

Na to se mě ptají vždycky, nemám. Naopak si to hrozně užívám. Dávat lidem
radost, potěšit je, to je přece úžasný.

* Radí vám někdo alespoň s oblékáním?

To já sama. Baví mě totiž stylizovat lidi. Já jsem si takhle půjčila několik
svejch kamarádů jako pokusný opičky a zkoušela jsem na nich různý věci. Malovat
je, oblíkat, co se k čemu hodí, chtěla bych se tomu taky věnovat. Jsem teda
svoje vlastní stylistka a vizážistka … Přenáší se mi to i do života. V
některejch věcech se i mimo pódium chovám spíš suverénně, na druhou stranu se
snažím chovat jako žena, ne jako šestnáctiletý pubertální člověk. Ale nechci se
zase chovat na to, kolik mi není, chci se chovat na svůj věk.

* Nepřemýšlela jste někdy nad účastí ve velkých talentových soutěžích
komerčních televizí? Pak by image servis byl zajištěn…

V prosinci by měl začít casting na SuperStar, tak to půjdu zkusit. Dost mě
zajímá, co na můj výkon řekne porota. Na druhou stranu, kdybych nějak zásadně
neuspěla, můj vztah k hudbě, ke zpěvu to nezmění. Pořád to bude hlavní náplň
mého života. Je to vlastně jediná věc, kterou pořádně dělám.

* Co děláte, když nezpíváte?

Hraju na dva hudební nástroje, na klavír a na příčnou flétnu. Když nehraju
ani na ty dva nástroje, tak jsem třeba u počítače, nebo jsem venku s přítelem. S
ním se vlastně věnuju taky hudbě, protože on skládá počítačovou hudbu. Na klavír
a flétnu se učím v základní umělecké škole, Na Břevnově je pak další umělecká
škola, kde se učím zpívat, obor pop a muzikál.
Hudba, kterou hraju s Bachtale Apsa, je hudba mojí krve, ale cítím se doma v
obojím, i v tom, co zpívám já, sama pro sebe. To zpívám hlavně Alicii Keys. Nebo
si jen tak broukám různé melodie, ke kterým si vymýšlím slova. Zpěv opravdu
miluju.

* Jste Romka. Má tahle skutečnost nějaký význam pro váš život?

Před časem jsem napsala, že jsem hrdá na svou národnost. Ale někdy je to
hodně těžký, když vidím, co někteří Romové dělají. Mohl jste to vidět sám na
festivalu v Táboře, české obecenstvo je někdy vděčnější. To romské se přišlo
pobavit se svými přáteli, ne poslouchat hudbu. Hodně těžký je to, když bydlíte
na Žižkově v ulici, kde bydlí spousta ostatních Romů. Jak jsem tenkrát napsala,
moje maminka se vždycky vyhýbala životu Romů, kteří se nechovali dobře, a já v
tom chci pokračovat. Dnes už bych to asi celé napsala trochu jinak, čím jsem
starší, tak koukám, že mám pořád jiný a jiný názory, ale to asi každý člověk. Na
druhou stranu v Český republice v některých lidech rasismus je.

* Za pár dnů vás čeká koncert, připravujete se na něj nějak?

Vlastně ani ne, spíš se jenom těším. Teď jsme dodělali živou nahrávku z
koncertu a mně už se po vystoupení zase stýská. Ale zpátky k otázce. Před
koncertem je vždy jen malá zkouška, a pak už jdeme na to.

* Co plánujete ve své mladé kariéře dál?

Tak chtěla bych vydat desku, snažím se o to, už mám jednu písničku hotovou a
bude se psát další. Půjde to všude do rádií, snažím se, nebo aspoň budu se
snažit svoje věci propagovat… Chci něco dělat pro lidi, chci dělat muziku. Já
jsem to už jako dítě měla jasný. A hlavně chci, abych mohla sama sobě říct, že
jsem dobrá, pak člověka dokáže ocenit i okolí.

Sára Kaliášová je sedmnáctiletá sólová vokalistka Bachtale Apsa, kapely
vedené známým muzikantem Máriem Bihárym. Právě společně s kolegy z Bachtale Apsa
dokončuje první album – záznam živého vystoupení z říjnového koncertu v pražském
klubu Carpe Diem. V pětičlenné (příležitostně šestičlenné) kapele je jedinou
zástupkyní ženského pohlaví a druhou nejmladší členkou. Jejími vzory jsou
zpěvačky Alicia Keys a Lucie Bílá, jejíž píseň Pískovec patří mezi její
nejoblíbenější. Je v předposledním ročníku Školy Jaroslava Ježka pro zrakově
postižené. Žije s matkou, nevlastním otcem a mladším bratrem na pražském
Žižkově. A zpívá prakticky pořád…

Článek
vyšel v časopise Romano voďi 11-12/2010

KAM DÁL?