ROZHOVOR: Život a smrt v Tanvaldu očima dokumentaristů Klusáka a Remundy

Česká televize zařadila do své programové nabídky v roce 2012 také Český žurnál, cyklus pěti autorských dokumentárních filmů, které nepublicisticky reflektují vybrané události daného roku. Za cyklem spuštěným 3. března stojí režisérská dvojice Klusák, Remunda. V neděli 10. března mohli diváci shlédnout padesátku dokumentující hledání pravdy v kauze zabití mladého Roma v Tanvaldu o silvestrovské noci roku 2012, kdy údajně v sebeobraně místní občan zastřelil dvaadvacetiletého Ladislava, otce dvou malých dětí. Vít Klusák a Filip Remunda se vydali po stopách české xenofobie. Natáčení začalo pár dnů po osudné střelbě, která vzhledem k tomu, že střelec byl „gádžo“ a oběť Rom vzbudila větší vášně, než kdyby byli oba prostě „bílí“. Tvůrcům legendárního „Českého snu“ z roku 2004, válečné reportáže „Vánoce v Bosně“, celovečerní dokumentární komedie Český mír“ mapující tři roky společenské i mediální „války“ o americký radar atd., se podařilo prosadit formát, který televizi veřejné služby nejen sluší,ale hlavně ji obohacuje o dokumentaristicky propracovaný pohled, který se nesnaží být za každou cenu tzv. „zprávařsky nestranný“ a nebojí se jít do témat, za něž rozhodně nezklidí uznání jako v některých ze jmenovaných, děl, což potvrzuje i chat ČT a rozčílené a ukřivděné reakce v něm.

Proč jste přišli s Českým žurnálem a co je pro něj typické? Jste vlastně pořád připraveni vyjet na vybrané místo, ne?

VK a FR: Říkáme té metodě dokumentární zásahová jednotka. V nadsázce je tím myšleno, že upřednostňujeme, když je režisér dokumentu kromě role pozorovatele i hybatelem. Takže autor se neskrývá za kamerou, ale ve filmu vystupuje, klade otázky, zasahuje do děje. A pak nás také zajímalo zkusit si točit dokument s rychlostí reakce zpravodajců – když se něco stane, být tam. Ale nevyrobit z toho dvouminutový šot do večerních zpráv, ale sledovat ten příběh mnohem déle. Třeba o takovém Romanu Smetanovi, řidiči, co vynalezl ta proslulá billboardová tykadla, by si člověk vinou zpravodajské zkratky mohl myslet, že je to nějaký exhibicionista, co se rád promenáduje v televizi. My jsme ho ale poznali úplně jinak a snad to náš film ukazuje a diváky tak překvapil.

V rozhovoru pro web České televize jste se vyjádřili, že zatím nejobtížnějším dokumentem pro Český žurnál byl právě Život a smrt v Tanvaldu. Proč? Jak nepateticky a nementorsky ukázat stereotypy a poněkud zvláštní postoj k nejméně oblíbené menšiny, což zachycuje i dokument snažící se pátrat v této kauze?

VK a FR: S filmem o Tanvaldu jsme se skutečně trápili a to taky proto, že doposud jsme ještě nikdy netočili film o něčem tak závažném jako je něčí smrt. Zkraje ledna jsme natočili pohřeb, ale bylo velice těžké, aby s námi někdo dál mluvil. Rodina zastřeleného Ladislava byla už z mediálního nájezdu unavená a pán, který střílel, se se svými právníky dohodl, že do vyřešení případu bude mlčet. Navíc si představte, že přijedete z Prahy, nikoho pořádně neznáte, pronikáte do spletitých vztahů lidí na maloměstě a do toho bojujete s předsudkem, že jste tam jako ostatní reportéři jen pro pár záběrů. A vy přitom potřebujete navázat vztahy, aby mohl vzniknout dlouhý film. Další obtíž byla, že jsme se bránili, aby nám z toho nevylezl nemastný neslaný – ve špatném slova smyslu veřejnoprávní – film, ve kterém se ten příběh vylíčí černobíle. Nebo ještě hůř agitka. Ať už pro-romská, nebo proti-romská. Pseuobjektivitě jsem se tedy bránili, že v tom filmu i sami vystupujeme, ať už skrz otázky, nebo jako aktéři – to je třeba ta situace, ve které se pohádáme a najednou je to chvíli film o etice dokumentaristy.

Proč Tanvald a ne třeba Břeclav nebo Ústí? Míst, kde došlo k různým skutečným i smyšleným napadením je přece mnoho a stále častěji spouštějí velkou vlnu napětí, nevraživosti i v regionech, které nejsou výrazně chudé. Čím to je a co podle vás stojí za atmosférou, konkrétně v Tanvaldu? To jste se přece za ten rok sběru materiálu snažili odhalit nejvíce.

VK a FR: Kauzou v Břeclavi jsme se krátce také zabývali, ale ten příběh byl už příliš rozběhnutý a chyběla by nám první půle, kdy ještě většina věřila lži toho chlapce. Do Tanvaldu jsme vyrazili, protože koncept Českého žurnálu vychází z dokumentárního sledování zásadních událostí roku a když rok 2012 ještě v doznívajícím veselí ze Silvestra započal střílení a smrtí člověka, tak je to nešťastná událost, které by se měla věnovat pozornost. Problémy Tanvaldu vyrůstají z umrtvující nezaměstnanosti. Nechození do práce neznamená jen to, že máte nedostatečný příjem, ale přestanete se potkávat s kolegy, přátelství, vztahy chřadnou, lidi začínají žít s televizí, jsou nervózní, protivní na své blízké. Stačí si vzpomenout na ty různé Big Brothery – reality show, kdy se do nějaké televizní vily zavřou mladí lidé a 2 měsíce nemají vůbec nic na práci. Začnou se nudit a nenávidět, dělat si naschvály. A ostatní se na to kupodivu nadšeně dívají. Klíč je tedy zakopaný v práci nejen chápané jako obživě, ale i jako socializační instituci. Důsledky nepotkávání se jsou v Tanvaldu patrné na přísném rozdělení města na Romy a bílou majoritu. Třeba na velkém plese města Tanvald jsme nepotkali jediného Roma.  Ale tohle je i na Romech samotných – když žijí v Tanvaldu, neměli by se takové události stranit, iniciativa musí vzejít i z jejich strany.

Vy jste společně natočili většinu vašich dokumentů, videoklipu, zkrátka tvorby. Jak nalézají dva režiséri shodu při natáčení,ale i střihu? Z dokumentu lze vysledovat, že se občas vaše názory lišily na to,co točit nebo spíše jak točit (například detail toho malého romského chlapce). Kde vy spatřujete hranici mezi tím, co nechat a co už ne? (Například názor, že měl střelec důchodce zabít i druhého Roma?

VK a FR: Polemika nám pomáhá se v natáčených příbězích lépe orientovat, vyjasňovat si tak vlastní postoje. Děláme spolu, protože nás to baví a kdyby byl ten režijní dialog víc na obtíž, tak už bychom spolu netočili deset let. Máme pravidlo, že točíme i situaci, o kterých třeba ten druhý pochybuje, a rozhodujeme se až ve střižně. Tam pak ten materiál musíte znovu přečíst a posoudit vlastním vkusem a svědomím, jestli už třeba někomu zbytečně neubližujete.

Osobně mám radost, že jste se do tématu pustili zrovna vy dva, respektovaní, odvážně a s humorem experimentující. Této tematice se totiž věnuje zpravidla jen určitá skupina lidí, ta je pak ironizována, urážena. Ostatně ani vás tentokrát moc diváci na chatu ČT nešetřili dle jejich reakcí. Co vás překvapilo nejvíc při natáčení,ale i prezentaci dokumentu?

VK a FR: Nejvíc nás zaskočilo, že nenávist vůči Romům často nevyvěrá z romské kriminality, kterou by také neměl nikdo bagatelizovat, ale velice často řekněme ze střetu životních stylů. Narazili jsme na plamenné odsudky Romů jen proto, že prý svítí dlouho do noci a nakupují větší kusy masa v masně a posedávají u fontány, nebo že děti jsou hlasitější, než české spořádané zakřiknuté. Prostě kvůli prkotinám, ze kterých je ve druhém plánu cítit jakási podivná závist. Zajímalo by nás, jestli si tihle naštvaní běloši zkouší někdy představit, co vadí Romům na nás? Vědí vůbec, že Romové nechápou, jak můžeme uklízet své rodiče do domovů důchodců? Nebo že kariéra je nám přednější, než vztahy v rodině? Nebo, že si po celý týden ohříváme jedno do zásoby navařené jídlo?

Věříte, že se otec zabitého, nechme stranou, zda právem či nikoliv, domůže dalšího soudního procesu?

VK a FR: Nepovažujeme se za dokumentární detektivy a nenáleží nám právo vynášet soudy. Ale přesto by nám přišlo správné, aby tak závažná věc jako je něčí smrt navíc za okolností víc než nejasných, byla co nejpečlivěji prošetřena, aby byli vyvráceny všechny pochybnosti a to se dá pořádně udělat jen u soudu.

Co plánujete s dokumentem dál a na čem dalším pracujete?

VK a FR: Film o Tanvaldu bude soutěžit na festivalu Finále Plzeň a už teď nás oslovilo několik organizátorů kulturních akcí, že by film chtěli pustit ve svém kině a uspořádat pak besedu. Petra Kolínská, pražská zastupitelka za Zelené, nám vzkázala, že by tenhle film měl povinně doputovat jako DVD do každé české rodiny. V současnosti prosazujeme, aby cyklus Český žurnál, v rámci kterého jsme film o Tanvaldu natočili, mohl pokračovat i v roce 2013. Čerstvě nás zaujala zpráva o bezdůvodném, smrtonosném útoku jakéhosi agresora na nic netušícího kluka v jesenickém supermarketu. Ostatní lidé 3 minuty mlčky přihlíželi a nikdo ani nevytočil policii. Zvažujeme vyrazit s kamerou…

Z otázek z chatu s tvůrci dokumentu Život a smrt v Tanvaldu

Vlasec: Zdravím. Já jsem žasnul, jak jste z lidí tahaly ty informace na ten váš dokument. Nezlobte se , já bych vás poslal někam. Jedna otázka… vy tedy nevidíte Romy, jako vřed na naší společnosti? Co nám tito lidé dávají v těchto těžkých dobách? Je to stále do kola. My musíme pracovat jak šrouby. Díky za odpověď.

Vít Klusák a Filip Remunda: Speciálně při příležitosti takle odpudivého postoje, kdy jsou lidé titulováni jako "vředy" se nám chce prohlásit: Jsme nesmírně rádi, že s námi v České republice žijí Romové. Jsou tady doma stejně jako my a nacházejí se ve stejně těžkých dobách jako my, jako Slováci, jako Vietnamci, jako zpovykaní dánští studenti. Vítáme veškerou jinakost. Stejně jako máme rádi i jiné filmy, které bychom neuměli dělat. Stejně jako nás zajímají knihy, kterým ne zcela rozumíme. Stejně jako nás baví ochutnat jídla, která se u nás doma nevařila.