Zázraky na počkání

Jsou věci, které se nestávají každý den. Třeba být v blízkosti světově proslulé zpěvačky, houslistky a herečky Ivy Bittové (50). Díky jejímu kouzlu a charizmatu jejího syna Matouše (26) začnete brzy věřit na zázraky. I na ty módní…

Žádnou takovou situaci si nepamatuji, i když je možné, že se udála. Ovšem nikdy se mi dvakrát nezamlouvalo spoléhat na vnější působení…

Matouši, jste velmi mladý. Co vlastně od života očekáváte?

Nejdřív chci dodělat školu a podle možností studovat a pracovat. Možná i v Americe, nechci zůstat v Česku. Víc doma se cítím v USA, přesněji ve státě New York, asi hodinku a půl od města na sever. Tam je můj domov. Ivo, čemu v současnosti věnujete nejvíce času?

Cvičení na housle, komponování a péči o svého druhorozeného syna Toníka.

Propracovala jste se k objevení svého talentu, nebo jste nejdřív zjistila, že jste talentovaná, a až pak jste na sobě začala tvrdě dřít?

Myslím, že povědomí o talentu jsem získala už v dětství, ale musela jsem si ho sama pro sebe neustále ověřovat. A brzy mi bylo jasné, že mít talent ještě neznamená být dobrá. Za úspěchem se skrývá spousta práce a zkušeností získaných koncertováním.

Matouši, jak jste na tom vy s talentem a pílí?

Když mi o něco jde, makám jako o život. Mamka mi jako malému klukovi tvrdila, že mám hudební talent, tak jsem tedy zkoušel housle, ale akorát mě bolela ruka. Přešel jsem ke klavíru a vydržel jsem u něj čtyři roky. Ve finále jsem pochopil, že to pravé ořechové pro mě budou práva.

Ivo, jak to děláte, že v padesáti vypadáte na pětatřicet?

Děkuji za kompliment, ale věřte, že jsou chvíle, kdy se únava na mé tváři dost výrazně podepíše… Jím často, ale málo, sportuji třikrát i častěji v týdnu. Momentálně kombinuji plavání, saunu, jógu, občas fitness. A také hodně spím, obvykle usínám už před půlnocí. Nedívám se na televizi a snažím se být co nejvíce na čerstvém vzduchu. Myslím, že je také důležité pohotově řešit jakékoli problémy a vyvarovat se hysterie.

Pomáhá vám hudba?

Iva: Stoprocentně. Hudba mi přináší pocit štěstí a naplnění.

Máte přímo ukázkovou životosprávu. Co vy, Matouši, jaký je váš životní styl?

Zdravý způsob života jsem se naučil od mamky. Když se nad tím zamyslím, musím říct, že žiju docela zdravě. Vlastně ani nepiju a kouřím jen sporadicky! Je něco, co vám v životě chybí?

Iva: Možná by se něco našlo, ale já o tom nepřemýšlím. Přijímám vše, co přichází, a nestěžuji si.

Matouš: Přítelkyně.

A co přebývá? Čeho je někdy prostě přespříliš?

Iva: Přespříliš je hluku a nepohodlného přemísťování se.

Matouš: Povrchnosti a přetvářky! Ivo, jak vzpomínáte na akce v newyorské Carnegie Hall?

Vždy šlo o výjimečné koncerty a už se těším na další, na který mě pozval nizozemský skladatel Louis Andriessen. Carnegie Hall stejně jako Wigmore Hall v Londýně nebo Rudolfinum v Praze mě prostě baví, protože mají úžasnou historii, akustiku a především zázračné vibrace. Žijete v Americe.

Co je na ní lepšího?

Iva: Nemůžu říct, že lepšího. Život v Americe je o nových zkušenostech, za které jsem moc ráda. V Lelekovicích u Brna, kde jsem celá léta budovala klidné domácí zázemí, mi postavili těsně před okny zastávku autobusu, a to byl jeden z hlavních důvodů, které mě přivedly k rozhodnutí dočasně se odstěhovat. Teď si užívám klidu lesa, do talířů v jídelně mi nakukují kolibříci. A to je mi opravdu milejší. Ameriku si mnoho z nás poslední dobou spojuje s výhodnými nákupy módního oblečení.

Co vy a shopping? Baví vás, nebo byste si na něj raději pořídili asistentku?

Iva: Nejsem typ na nakupování. Za ta léta cestování po světě dávám přednost malým obchůdkům, kde můžete v klidu komunikovat s prodavačkou. Většinou si nejdřív v hlavě ujasním, co potřebuji koupit, a pak tomu ve volném dni věnuji čas. Nikdy ovšem déle než půl dne. Matouš: To mě nakupování oblečení naopak baví, a nejvíc právě v Americe. To, co prodávají v Česku, vypadá, jako kdyby to zbylo!

Jaký je váš vztah k módě?

Iva: Naše máma nám odmala šila a pletla. Výsledkem byly vždy originální a krásné kousky. To mě natolik zformovalo, že jsem nikdy netoužila po tom, co nosí ostatní. Nerada kupuju drahé oblečení, výjimkou je snad jen Max Mara. Tahle značka je pro mě synonymem krásných materiálů a střihů. Vše ostatní je „Made in China“, což se mi protiví. Mám svoji vlastní švadlenku a ta šije barevné nápadité šaty, které mohu převážet smotané v klubíčku a bez žehlení v nich okamžitě koncertovat.

Matouš: Móda je jedna z věcí, které mě baví. Myslím, že mám vkus, už odmalička mě zajímalo, co mám na sobě. U nás se holky oblékají nevkusně, měly by se nad sebou více zamýšlet.

Nemáte touhu někoho módně „předělat“, Ivo? Třeba právě Matouše? Zmínila jste se, že byste ho ráda viděla v barvách, ale on chodí nejraději v černé…

Já ho předělávat nebudu, protože vím, že na to časem přijde sám a pak sám udělá změnu. Taky jsem byla taková a nechtěla poslouchat druhé. Všechno má smysl až ve chvíli, kdy na to přijdeme sami.

Jak to vidíte vy, Matouši?

Potkáme vás třeba někdy v růžovém svetru? To nikdy. Jsou barvy, které mám rád, a barvy, které nemusím. A růžová, fialová nebo hnědá patří do té druhé skupiny. Možná časem přijde změna, ale zatím mě baví můj současný módní styl.

Je něco, co byste, co se oblékání týče, vytkl mamince?

Vzhledem k faktu, že se mi podařilo módně ji dostat tam, kde je, není jí co vytýkat. Konečně už se nebojí mých rad, když spolu jdeme nakupovat.

Jaké oblečení se vám líbí na ženách?

Matouš: Vkusné. Každý člověk musí přirozeně vycítit, co mu sluší, jaký střih, barvy, styl. Někdo může být oblečený úplně jednoduše a přitom vypadat dokonale. Během vašeho společného focení jsem získala dojem, že máte opravdu krásný vztah.

Je to tak?

Iva: Jsme si hodně blízcí, a navíc jsme kamarádi. Přestřihli jsme „mateřsko-synovskou šňůru“, a přesto je pro nás blízkost důležitá. Máme si zkrátka stále co předávat.

Matouš: Já to vidím stejně. Jen na mně mamka zatím nemá moc co respektovat, protože jsem ještě nic nedokázal. Ale dokážu, mami. Slibuju! (smích)