Za svůj původ jsem se dlouho styděla, říká Jana Horváthová

Její dědeček byl první Rom, který u nás vystudoval vysokou školu. Má ji i
tatínek a ona taky. Jana Horváthová se vypracovala na ředitelku Muzea romské
kultury v Brně, přesto musí často vyvracet stereotypní názor, že Romové jsou
nevzdělatelní.

Co jste chtěla dělat, když jste byla dítě?
Od doby, co si pamatuju, tak herečku. Bavilo mě převtělovat se do různých lidí,
vcítit se do nich. Dokonce jsem hrála v divadle, nějaké geny po předcích se u mě
projevovaly, ale v pubertě jsem se začala strašně stydět, a byl konec.

Podporovali vás v hraní rodiče?
Spíš odrazovali, jsou hodně konzervativní, nechtěli ze mě mít komediantku.

Nakonec jste ředitelka muzea, to je seriózní povolání. Studium historie
byla z nouze ctnost?
Vůbec ne. Druhá moje láska byly dějiny, přivedl mě k ní otec, velký milovník
historie. V dětství nás stále vozil po památkách. Chtěla jsem studovat dějiny
umění, ale protože jsme to měli u komunistů "polepené", měla jsem obavu, že se
na tento exponovaný obor nedostanu, tak jsem šla na obecnou historii. V mém
životě bylo studium přelomové.

V čem?
Do té doby jsem se dost styděla za svůj romský původ.

Co vám na něm tak vadilo?
Už od základní školy i na gymnáziu jsem měla hrůzu z toho, že když se začnou
vykládat primitivní vtipy o cikánech, že na mě někdo ukáže a řekne, že jsem taky
cikánka. Styděla jsem se za to, že mám známé romské příjmení, přestože Holomci
byli výluční Romové, kteří byli integrovaní už před válkou a nemají se za co
stydět. Ale to jsem tehdy nevěděla. Nechtěla jsem být ztotožňována s lidmi, o
nichž se říkalo, že jsou špinaví a zaostalí.

Starší sestra s tím nebojovala?
Ne, protože ona je světlá, já byla tmavá a ve třídě vždycky jediná Romka.
Nevěděla jsem, proč mám šikmé oči, tmavé vlasy, pleť i oči. Připadala jsem i
vážně dost divná.

Ale na vás není na první pohled vidět, že jste Romka. Změnila jste se od
dětství?
Nijak výrazně, ale malé dítě chce spíš splývat než budit pozornost. Občas se
stávalo, že na mě cizí děti pokřikovaly cikánko.

Svěřila jste se rodičům?
Ne a dodneška nevím proč, psycholog by to vysvětlil, ale pro děti je asi těžké
se ve svých problémech vyznat a pojmenovat je. Významnou roli hrálo i to, že
jsme se s Romy nestýkali, neměla jsem kolem sebe žádné romské děti, s nimiž bych
to probrala. Naše rodina se přitom za romství nikdy nestyděla.

Jak jste se s tím vším vyrovnávala?
Dělala jsem všechno proto, abych svůj původ maskovala, třeba upjatým oblečením.

Takové děti jsou obvykle buď zakřiknuté, nebo naopak extrémně zlobivé. Kam
jste patřila vy?
Já byla právě to vzorné dítě. Ve škole jsem byla šprtka, věděla jsem, že
musím umět víc než ostatní děti a taky že nesmím udělat krok vedle. Souviselo to
i s otcovým disidentsvím.

Z vás museli mít radost všichni učitelé. Byla jste u nich oblíbená?
Neřekla bych, ale problémy se mnou nebyly. Ve škole jsem byla vzorňačka, když
jsem přišla domů, tak jsem se odreagovala "hubačením", jak říkala mamka, ale
spíš jsem jen projevovala své názory, když to ve škole nešlo.

Kamarádila jste s ostatními Romy?
Neměla jsem možnost. Když jsem byla větší a viděla je na ulici, styděla jsem se
před nimi, neznala jsem jejich svět. Oni na mě volali, poznali, že jsem jejich.

>>> CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE NA ONA.IDNES.CZ

FOTO: iDNES.cz

KAM DÁL?


Balážová: Jsem prý taková… hubatá emancipovaná baba