Yveta Kenety: Bez vzájemného poznání se předsudků nezbavíme
Před 15 lety byla jednou ze studentek, se kterými pracovalo sdružení Athinganoi. Vzdělávání ji jako téma provází téměř po celou její profesní dráhu. Po mnoha letech překladatelství a vyučování se dnes YVETA KENETY věnuje další generaci romských studentů. „Obvykle je to první generace v rodině, která usiluje o vysokoškolský titul,“ říká.
Často se mluví o tom, že mnoho romských dětí nemá „stejnou startovací čáru“. V čem to konkrétně spočívá?
Nezapomínejme, že jejich rodiče a prarodiče vyrostli v komunismu – v době důsledné segregace. Romové byli většinou vzděláváni mimo hlavní vzdělávací proud a výsledkem je, že mnoho z nich má jen základní vzdělání, případně „zvláštní“ školu. Představte si žáka, který ve škole neporozumí třeba odmocninám. Přijde domů, poprosí tátu a ten mu to večer vysvětlí. Mnoho romských dětí ale tuhle možnost nemá – jejich rodiče mají sotva základku a pomoci prostě nesvedou. Nízké vzdělání navíc vede k tomu, že nemají moc dobře placené zaměstnání a nemohou si dovolit třeba platit doučování, jako to běžně dělají rodiče z majority. Podobně je to s kroužky, ve kterých se děti rozvíjejí, nebo s cestováním, které rozšiřuje obzory a zkušenosti. V tomto vidím onu „nerovnost“, protože ty děti jsou stejně inteligentní a mají stejný potenciál jako ostatní.
Ze všech žáků, kteří se vzdělávají podle upravených osnov Přílohy pro vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (LMP) tvoří 30 % Romů, což je vysoké číslo.
Ano, i to je bohužel stále dědictví minulosti. Příloha vzdělávacího programu upravující vzdělávání žáků s LMP byla už naštěstí díky tlaku ze zahraničí zrušena – i když výuka podle ní bude ještě nějakou dobu dobíhat. Za pomoci podpůrných opatření v novele školského zákona bude snad postupně na běžné základky přecházet více a více romských dětí. Velkým problémem zůstávají segregované školy, kde se tyto děti sice učí podle běžných osnov, ale odděleně od ostatních. Romské děti se často necítí v běžných školách bezpečně, jsou vystaveny šikaně, a rodiče proto raději volí čistě romskou školu. Pro vzdělání jejich dětí to ale není dobré, stejně tak jako pro prolomení bariér mezi majoritou a Romy.
Nízké vzdělání, horší šance na trhu práce – začarovaný kruh pro několik generací. Jak z něho ven?
Přestože existuje minimum statistik, ze své zkušenosti si troufám říct, že drtivá většina romských žáků, kteří navštěvují segregované základky, končí v lepším případě na odborných učilištích. Na střední školy jich jde stále ještě velmi málo. Kromě znalostí jim chybí také sebevědomí nebo motivace. Bojí se, že i když budou mít vystudovanou školu, kvůli přetrvávajícím předsudkům jim to v získání práce stejně nepomůže. Na to, jak z toho ven, bohužel žádný recept nemám. Anticiganismus je v naší společnosti hluboce zakořeněný. I podnikáním se dá dobře uživit, pokud si vyberete správný obor. Ani tam se bez nějaké formy vzdělávání neobejdeme – ne každý však musí mít vysokou školu, aby byl úspěšný. Důležitá je také propagace těch „neviditelných“, úspěšně integrovaných Romů, kteří mohou sloužit jako pozitivní vzory pro ostatní Romy, ale i jako osvěta pro majoritu, která se musí naučit mezi Romy rozlišovat.
Jak tomu napomáhá vaše nadace?
Je důležité zapojit do vzdělávacího systému i nejmenší děti. Přesvědčit romské rodiče, že je důležité posílat své děti pravidelně do školky. Proto v ČR kromě projektů zaměřených na všechny stupně vzdělávání Romský vzdělávací fond (REF) financuje i projekty zaměřené na předškolní vzdělávání. Tam mají romské děti šanci startovní čáru s ostatními srovnat.
V září začne platit novela školského zákona. Téma inkluze ve společnosti stále vyvolává bouřlivé a emotivní diskuse. Proč?
Veřejnost uvěřila mediální kampani, že školám bude od září stát něco vnucovat – navíc něco, co dětem z majority ublíží. V našem tradičně segregovaném systému existují speciální školy pro různá postižení, děti se vzdělávají odděleně, s tím, že „je to tak pro ně lepší“. Smyslem vzdělávání však není jen biflování látky, děti se mají naučit i sociálnímu cítění a empatii – a ta se dá naučit jen prožitkem. Pro většinu učitelů je ale těžké změnit myšlení a styl práce ze dne na den. Při počtu 30 dětí ve třídě to však bez asistenta nejde, to je jasné. Pokud budou v běžné třídě děti se speciálními potřebami, i celkový počet dětí ve třídě musí být samozřejmě nižší. Je důležité, aby měly školy pro inkluzi odpovídající podmínky. Ona už ale na mnoha školách funguje. Podle zprávy školní inspekce funguje vlastně na většině škol – ze 4100 škol se v 3175 individuálně integruje. Jen to podle mě často probíhá pouze na papíře, formou individuálního vzdělávacího plánu, který zdaleka ne všichni učitelé respektují, a týká se spíše lehčích forem poruch učení.
Když děti nevyrůstají společně, nemají šanci zbavit se předsudků.
Působíte jako koordinátorka projektu Stipendia pro romské vysokoškoláky, která uděluje nadace REF. Setkáváte se tak s mnoha příběhy mladých Romů. Mají něco společného?
Jedna věc je společná skoro všem – obvykle je to první generace, která usiluje o vysokoškolský titul. Často studují pedagogické obory, protože sami cítí, že právě ve škole mohou pomoci romským dětem nejvíce. Bez naší podpory by studovat nemohli, protože je jejich rodiče při studiu nemohou finančně podporovat. Také je zajímavé, že u nás žádá o stipendium hodně studentů ve vyšším věku, někdy je jim i dost přes 40. Musím říct, že je velmi obdivuji. Mají rodinu, zaměstnání, a ještě se učí na zkoušky, aby si doplnili vzdělání a mohli se ve svém zaměstnání rozvíjet dál.
Kdo vás v poslední době ze studentů svým příběhem nejvíce zaujal?
Letos jsem se setkala s žadatelkou, která má osm sourozenců a s celou rodinou se musela přestěhovat na druhý konec země do hor kvůli levnějšímu bydlení a která se letos navzdory nelehkým osobním podmínkám dostala na architekturu. Jejím snem je postavit jednou mrakodrap. Velmi dojemné příběhy čteme i v žádostech o středoškolská stipendia, která nově spravuje organizace ROMEA. Jedním z mnoha je příběh dívky, která žije spolu se svými třemi sestrami v dětském domově, předtím byla několik let týrána svou tetou. Podporu rodiny tedy nemůže čekat a my jí rádi pomůžeme dokončit střední školu, v příštím roce ji čeká maturita. Jejím snem je učit se cizí jazyky a cestovat.
I váš vlastní příběh je zajímavý. Sama jste se jako studentka začala setkávat se skupinou romských studentů, které sdružovala organizace Athinganoi, jíž jste se později stala ředitelkou. Jak to všechno vlastně začalo?
Ve zhruba pětadvaceti letech jsem se od maminky dozvěděla, že můj otec je Rom ze západního Slovenska. Měla jsem určité „tušení“ už dřív, když jsem ale mámě v první třídě vyprávěla o tom, že mi děti na táboře nadávaly do cikánek, přešla to mlčením. Kdo ví, proč se mi to rozhodla říct až tak pozdě. V každém případě jsem byla ráda, že to konečně vím. Shodou okolností jsem v té době narazila v novinách na reportáž o setkávání romských studentů, která začala organizovat tehdejší romská poslankyně Monika Mihaličková (pozn. red.: tehdy Horáková). Hned jsem ji kontaktovala a ona mě na jedno právě připravované setkání pozvala. Je to smutné, ale bylo to poprvé, co jsem měla příležitost poznat blíže nějaké Romy – jiné než svého otce, který v dětství osiřel a jehož širší rodinu jsme nepoznali. V Athinganoi jsme pak byli v kontaktu pravidelně a začali pracovat na různých vzdělávacích projektech. Myslím, že ani většina majority osobně žádného Roma nezná, přesto se o romské menšině velmi „fundovaně“ vyjadřuje.
Dnes se sama podpoře romských studentů věnujete – dokonce právě ve spolupráci s Monikou Mihaličkovou. Je to úmysl nebo jen souhra náhod?
Abych řekla pravdu, Moničina aktivita na mě tehdy udělala takový dojem, že jsem si ve skrytu duše vždycky přála dělat něco podobného. Práce s mladými lidmi se mi líbila vždycky. Když jsem učila angličtinu, nejvíc mě bavilo učit právě mladé lidi. Že jsem se k této práci nyní, po skoro 15 letech vrátila, je ale spíš souhra náhod, což se týká i spolupráce s Monikou. Zajímavé je, že jsme se letos vrátili i na „místo činu“. Na konci srpna proběhlo na naší oblíbené chatě Doubravce první setkání další generace studentů. Splnil se mi tak vlastně sen a dělám to, co mě opravdu baví a naplňuje.
Romské děti jsou stejně inteligentní a mají stejný potenciál jako ostatní.
„Vzdělání je důležité“ zní někdy už jako klišé. Důležité ale skutečně je – v čem podle vás hraje zásadní roli v životech (nejen) mladých lidí?
Bez vzdělání máme nepochybně méně šancí. Když chodíme do školy, musíme na sobě neustále pracovat – připravovat se, plnit úkoly, učíme se návykům, které potom můžeme uplatnit i v práci. Myslím si ale, že by si lidé měli vybírat rozumné studijní obory s ohledem na to, zda jim pak mohou zajistit práci. Někdy je však Romy těžké motivovat ke studiu, když jsou přesvědčeni, že práci stejně nedostanou, navzdory svému vzdělání. A často mají bohužel pravdu. Když budou žádat o stejné místo dva vzdělaní žadatelé a jeden z nich bude Rom, zaměstnavatel dá mnohdy přednost tomu druhému. To je skutečnost, kterou si většina českých lidí neuvědomuje nebo uvědomit nechce. Vidí jen to, že Romové nechtějí pracovat.
Pocházíte z Přerova, kde žije mnoho Romů a vztahy mezi nimi a většinovou společností nejsou zrovna růžové. V čem podle vás vězí „zakopaný pes“?
Podle mě je to právě segregací: romské a neromské děti nevyrůstají společně, běžně se spolu nekamarádí a nemají tedy šanci se předsudků zbavit. Také je problém v tom, že majorita identifikuje jen Roma, který je hlučný, chudý a splňuje tak jejich představu o tom, kdo je to Rom. Ty integrované, tzv. „slušné“ Romy nevidí nebo je považují za výjimky či cizince. Přitom já osobně se každý den setkávám s celou řadou vzdělaných a úspěšných Romů, kteří jsou na svůj původ hrdí.
