Vysokoškolačka a budoucí pedagožka Andrea Grundzová: Mým snem je zkusit učit v zahraničí

Jsou mladí, studují a mají své sny. Romští studenti se zapojili do kampaně MÁM SEN! I HAVE A DREAM! organizace ROMEA a nadace Bader Philanthropies, a rozhodli se svým příběhem podpořit další středoškoláky a studenty vyšších odborných a vysokých škol. Dalším z nich je i studentka vysoké školy pedagogické Andrea Grundzová. I ona tvrdí: „ I HAVE A DREAM!“

Mnoho romských rodin si stále ještě nemůže finančně dovolit hradit veškeré výlohy spojené se studiem. I pro vaši rodinu bylo těžké finančně utáhnout vaše studia?

Rodiče se rozváděli v době, když jsem byla na střední. Finanční situace v naší rodině byla složitá, nemohli mě na sto procent podpořit, i když by si to přáli. Takže když jsem se dozvěděla o možnosti stipendia, spadl mi kámen ze srdce. Stipendium mi totiž pomohlo zrovna v době, kdy jsem byla v maturitním ročníku, bez něj by se mi maturita zvládala o to obtížněji. Takhle jsem si mohla dokoupit různé knihy, ze kterých jsem pak při maturitě mohla čerpat. Teď jsem prvním rokem na vysoké a bez stipendia bych studium zvládla jen těžko. Skripta a kolejné přeci jenom něco stojí. 

Romů se středoškolským vzděláním rok od roku přibývá, přesto se častokrát od romských studentů setkáváme s názorem, že cestu ke vzdělání mají daleko těžší než studenti z majority. Zastáváte stejný názor?

Především záleží na sociálním prostředí, ze kterého studenti pocházejí. Pokud je to ze sociálně slabé rodiny, pak je to pro něj, studenta, rozhodně těžší než pro někoho, kdo si jeho život neumí ani představit. Velkým tabu je i šikana. Když nad tím přemýšlím, často záleží i na tom, zda byl romský žák na základní škole šikanován kvůli svému původů. Takový žák se bude chtít z pochopitelných důvodů možné šikaně vyhnout a studovat nepůjde. Třeba já jsem s tím problém neměla, protože jsem na půl Romka a napůl Češka, a ke všemu to na mě není ani vidět. Když jsem řekla spolužákům, že jsem poloviční Romka, byli dost překvapení. Ale u většiny romských studentů je to jiné, jejich romství je patrné na první pohled a skutečně může k šikaně docházet a třeba se i vystupňuje. A pokud nemá dostatečnou podporu rodiny, pak na střední školu nenastoupí nebo ji nedokončí. 

Jak se tedy díváte na šikanu, která se v posledních letech nevyhnula ani pedagogům?

Je to riziko a já jsem si ho vědoma. Vím, že si nic líbit nenechám, i když uznávám, že děti dokážou být, co se týče kyberšikany, velice kreativní. Ostatně šikana mezi dětmi je věc, které bych se ráda jako pedagog věnovala. Před šikanou je nebezpečné zavírat oči, je potřeba s dětmi o tomto problému otevřeně mluvit, pořádat různé besedy, aby si děti uvědomily, že šikana je závažný problém, proti kterému je třeba se bránit.

Jaké mají dnešní romští studenti ambice?

Romové mají spoustu talentu, ať hudební, nebo sportovní, jde jen o to v sobě najít a dál rozvíjet svůj um. Mě třeba odjakživa bavil anglický jazyk a celkově jazyky. Nějaká základní angličtina proběhla už ve školce, což považuju za dobrý start. Jen mě mrzí, že neumím romsky, u nás v rodině mluví jen dědeček a je škoda, že romštinu nepředával v naší rodině i dalším generacím. A našla jsem se i v hudbě, studuju obor hudební výchova, protože jsem se od devíti let věnovala kytaře. Mám to ale trošku jinak, než by se od Romky čekalo. Rozhodně nejsem ta, která má potřebu stát na jevišti, víc mě láká hudbu vyučovat a měnit celkový negativní přístup dětí k hudební výchově.

Proč jste si vybrala ke studiu zrovna pedagogiku? Vždy jste toužila stát se učitelkou?

Přesně tak. Od dětství jsme si přála být učitelkou nebo návrhářkou, bavila mě i myšlenka stát se letuškou nebo lékařkou. Nakonec na základce zvítězilo učitelství. Rodiče mi v rozhodování nechali volnou ruku, jen se zajímali, jakým směrem bych se ráda vydala, a když padla možnost jít studovat pedagogické lyceum, bylo rozhodnuto. To, že po střední studuju vysokou, bere mé okolí jako logický krok. Rodina mi fandí, možná i proto, že jsem zatím jedinou vysokoškolačkou v rodině. Moje teta je diplomovaný specialista a táta má maturitu, jsou to také oni, kdo mě nejvíc podporují a odmala cepují, že vzdělání je prioritou.

S romskými vysokoškoláky se pravidelně setkáváte během programu Baruvas – tedy Rosteme. Co vám to osobně přináší? 

Netušila jsem, kolik je středoškoláků a vysokoškoláků Romů. Vždycky, když odjíždím z nějakého setkání, cítím obrovskou radost a neskutečnou motivaci. Mezi studenty jsem si našla i pár velmi dobrých přátel, a přestože jsme každý z jiné části republiky, dodnes se podporujeme a jsme v kontaktu přes sociální sítě. I když se vzdělanost u Romů zvyšuje, pořád to není ještě tak, že by každý druhý Rom měl středoškolské vzdělání. Chce to daleko více motivace a pozitivních příkladů. Romských studentů, které jsem měla možnost poznat, si neskutečně vážím, protože jsou to lidé se sny a ambicemi, které se snaží přeměnit ve skutečnost. 

Může se stát zvyšování vzdělanosti romské populace jedním z možných nástrojů, jak odstranit napětí mezi majoritou a minoritou?

Člověk, který je vzdělaný, ve většině případů přemýšlí jinak než člověk bez vzdělání. A mezi nástroji, jak prolomit protiromské nálady ve společnosti, patří určitě i vzdělání mezi romskou populací. Pokud tedy bude procentuálně stoupat vzdělanost Romů, je to jasný signál pro společnost, aby se na nás začalo pohlížet jinak a barva pleti přestala hrát jakoukoli roli. Situace Romů se nikdy nezmění, pokud se Romové nebudou objevovat v lékařských oborech, technických nebo i ve vysoké politice, zkrátka Romové musí být vidět. 

Proč podle vás učitelé oproti dřívějšku ztratili jakousi prestiž?

V dnešní době je těžké na to dostatečně odpovědět. Spousta rodičů říká dětem „když nevíš, čemu se do budoucna věnovat, buď učitelem“. Ale to je právě naprostá hloupost. Povolání učitele je krásné, pokud děti dobře vede, naučí a nasměruje k osobnímu rozvoji. Na takového kantora žáci vzpomínají i v dospělosti. Ale společnost pohlíží na učitele stále velmi špatně. Už jsem se setkala s názory, že proč by se právě jim měly zvedat platy? Vedla jsem s lidmi například debaty o tom, zda vůbec tuší, co práce učitele obnáší. Rozhodně to není o tom, že přijdete do třídy, něco tam odvykládáte a jdete domů. Každá hodina vyžaduje přípravu, každý žák jiný přístup. Opravujete testy třeba čtyřem třídám najednou, písemky, slohovky, úkoly, dodržujete rámcové vzdělávací plány apod. A v dnešní době inkluze je pozice učitele stále těžší a těžší.

Mám sen – I have a dream je letošní motto fundraisingové kampaně na podporu romských středoškoláků. Jaký je ten váš?

Mým krátkodobým cílem je úspěšně dokončit studia a začít pracovat u nás na základce v Lounech. No a dlouhodobým snem je nezastavit se na jednom místě. Ráda bych dálkově vystudovala psychologii, protože mě zajímá podvědomí člověka a všechny psychické procesy s ním spojené. A když se zasním, tak bych si ráda vyzkoušela učit v zahraničí, myslím, že to je zkušenost k nezaplacení. Po magistru plánuju vycestovat na rok do zahraničí, protože, když chcete angličtinu vyučovat, musíte se nejprve pořádně rozmluvit, pochytit přízvuk, třeba zrovna ten britský.