Vyrostla v děcáku, dnes zpívá v opeře. Přesto čelí předsudkům

„Vzala jsem prostě Mira za ruku a utekli jsme. Bylo to v čase Vánoc a mě nenapadlo nic lepšího než utéct v noci do školy. Tam nás ráno našel školník, udělal nám snídani a hezky se o nás postarali,” vzpomíná operní pěvkyně Bohumila Sommerová na způsob, jakým spolu s mladším bratrem utekli z domova a dostali se do ústavní péče. Matka je opustila v útlém věku, později od otce odešla kvůli jeho vztahu k alkoholu a následným konfliktům také jeho nová přítelkyně Ingrid, kterou si sourozenci zamilovali. Právě v dětském domově podporovali jejich hudební nadání a oba se o pár let později dostali na konzervatoř v Plzni, kde se začali věnovat opernímu zpěvu. Bohunka pokračovala na vysokou do Bratislavy. Později získala místo ve sboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, zpívá také čas od času vlastní koncerty.

Její pěveckou kariéru však provází od počátku samé peripetie. Vedle zpěvu totiž vždy měla ještě jeden životní sen – stát se takovou matkou, jakou nikdy nepoznala, a mít kolem sebe množství milujících lidí. Dnes má tři děti a role matky ji naplňuje. Pokud se však věnuje jen rodině, chybí jí zpěv. Když je tomu naopak, nemá čas na děti a dostavuje se panika. „Mám takový strach, že je ztratím. Žiju pořád s obavou, že o ty své milované zase přijdu,” dodává. Nyní se proto snaží najít balanc a skloubit kariéru i péči o rodinu.

Potýká se ale také s další věcí – s předsudky okolí kvůli svému romskému původu. „Většinou jde jen o to, jak se na mě lidé dívají. Opravdu se cítím špatně,” svěřuje se. „Proč jsou ti lidé tak nepříjemní? Bavím se s nimi slušně, proč se mnou někdy mluví jako s odpadem?” zamýšlí se. Nejvíce se však s předsudky setkává její prostřední dcera, která je na rozdíl od ostatních dvou sourozenců tmavá. „Má s tím problém už teď, a to je jí teprve sedm let. Párkrát mi doma brečela, že nechce být černá. Jen si to představ. Sedmileté dítě ti s pláčem řekne, že chce být bílá,” říká. I proto věří, že pokud zapracuje na své kariéře, mohlo by se jí aspoň částečně podařit předsudky veřejnosti změnit. Zůstává ale nohama na zemi. „Sláva může být, ale pořád musíš mít kam se vracet. Jakmile sejdeš z jeviště a ještě k tomu jsi černá, jsi jen jedna z davu,” uzavírá.

Sedmatřicetiletá Bohumila Sommerová pochází z česko-romské rodiny. Její rodiče se seznámili velmi brzo a matka otěhotněla už v sedmnácti. Záhy po jejím narození otěhotněla znovu a po deseti měsících se narodil bratr Miro Bartoš, dnes úspěšný operní pěvec. Otce v té době povolali na vojnu a mladičká matka zůstala sama se dvěma dětmi. V době partnerovy nepřítomnosti se seznámila s jiným mužem. Otec už se proto z vojny k rodině nevrátil a děti vyrůstaly s matkou, o které dnes Bohunka mluví jako o Heleně. „Když se táta vrátil z vojny, říkali jsme mu strejdo. Táto jsme totiž říkali máminu příteli,” vysvětluje Bohunka. Kdo je jejich skutečný otec, se dozvěděli později.

Když bylo Bohunce sedm let, zamilovala se matka do jiného muže. Dostala však od něj ultimátum. Buď on, nebo děti. „Řekl, že nás nechce, protože jsme černý. On byl bílý, máma byla taky bílá, není Romka. A ona si vybrala jeho,” popisuje nastalou situaci Bohunka. Vzala tedy děti, předala je náhle do péče otci, se kterým se moc často nevídaly, a vzdala se rodičovských práv.

Bohunčin otec žil léta s přítelkyní Ingrid, s níž měl dva syny. Žili spolu v Heřmanově Huti na Plzeňsku. Jelikož si ale rád přihnul a býval pak agresivní, partnerka ho jednoho dne i se syny opustila. „My jsme ji s bráchou měli strašně rádi. A ona nás taky,” říká Bohunka posmutněle. Její útěk pro ně proto byla další životní rána. „Táta s námi zůstal sám. A my jsme šli nakonec k babičce,” dodává.

U ní v Plzni Bohunka s Mirem nějaký čas vyrůstali. Když si je chtěl otec vzít zpět k sobě, rozhodli se sourozenci, že se do toho prostředí nevrátí. Bohunka proto ve svých třinácti letech došla k razantnímu kroku. „Vzala jsem prostě Mira za ruku a utekli jsme. Bylo to v čase Vánoc a mě nenapadlo nic lepšího než utéct v noci do školy. Tam nás ráno našel školník, udělal nám snídani a hezky se o nás postarali. A pak to šlo rychle,” vzpomíná. Sourozenci do dětského domova chtěli. Chodili totiž v Plzni na základní školu, kam děti z tamního domova Domino docházely. Bohunka s Mirem se tam byli párkrát podívat a moc se jim tam líbilo. Ten den si oba sourozence otec ještě odvedl domů. Nekřičel. „Cestou nám jen řekl, že nám to nikdy nezapomene,” popisuje Bohunka. „My jsme mu na to řekli, že s ním domů prostě nechceme.”

První jarní den

Do dětského domova byli sourozenci umístěni o pár měsíců později. Odvedla je tam sama otcova sestra. „Dostali jsme se tam přesně na první jarní den roku 1995,” vybavuje si Bohunka. „Tam jsem také hned v létě slavila narozeniny. Byli jsme zrovna na soustředění. Poprvé v životě jsem tam dostala dort,” říká.
Bohunka na období v ústavní péči dodnes vzpomíná ráda. Klíčové pro ni bylo, že je s Mirem nerozdělili a vzala si je pod svá křídla vychovatelka Blanka, kterou Bohunka dodnes považuje za svou matku. Přestože měla plný stav, vydupala si u vedení ústavu, že sourozence chce do své péče. „Vždy říkala, že se do mě na první pohled zamilovala,” směje se Bohunka a přidává: „Měli jsme hrozné štěstí na lidi. I ve škole na hodné učitele. Blanča a teta Jaruš si nás brávaly domů. Na Vánoce, na svátky, na prázdniny.” S rodinou byli sourozenci v kontaktu sporadicky. Dokud žila babička, chodili ji spolu o vycházkách navštěvovat, s otcem se téměř nestýkali.

Byl to právě dětský domov, který u sourozenců podporoval jejich hudební talent, který jim do té doby doma nedovolovali rozvíjet. Jejich docházení do školního sboru totiž babička nesla nelibě. „Když babička zjistila, že chodíme na sbor, tak nás zmlátila,” říká. Chtěla prý, aby pečovali o domácnost a zpívání ve sboru považovala za zbytečnost. „Opakovala nám, že z nás stejně nic nebude.”

„Dnes vím, že to bylo dobré rozhodnutí. Dlouho jsem si ale vyčítala, že jsem bráchovi vzala rodinu. Nesl to trochu hůř,” přiznává. „Dnes to ale vidí jinak. Na první jarní den dokonce máme své společné výročí a vždy si ráno napíšeme. On mi poděkuje za to, co jsem udělala,” dodává.

Konzervatoř nadruhou

Bohunka zůstala v dětském domově do nejzazšího možného momentu, tedy do šestadvaceti let. Stále totiž studovala. Přestože se šla po dokončení základní školy učit na cukrářku, přesvědčilo ji okolí, aby o rok později, po prvním ročníku učení, spolu s mladším bratrem zkusila přijímačky na plzeňskou konzervatoř. A dostali se oba. Dalších šest let spolu chodili do jedné třídy. To, co by jiní možná vnímali jako negativum, Bohunka vidí jako přidanou hodnotu. „My jsme si tam spolu to dětství vynahradili. Když jsme byli malí, tak tím, jak měl táta dvě další děti s Ingritou, jsem musela rychle dospět. Já jako nejstarší jsem se musela už v devíti letech starat o ta mimina. Dětství jsem tam neměla. Jakmile dítě spadlo, dostala jsem. Špatně jsem hlídala,” vypráví.

Po konzervatoři se Bohunka rozhodla pokračovat na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V té době se také rozešla se svým současným manželem a chtěla být od něj z trucu, jak říká, co nejdál. Její profesorka z Plzně v ní viděla talent a v další cestě za studiem ji významně podporovala. A do Bratislavy ji vzali. „No jo, ale co se nestalo? Než jsem nastoupila do prváku, dali jsme se s manželem zase dohromady a já pak každý víkend odjížděla nešťastná na Slovensko,” směje se. „Jakmile jsem mohla, tak jsem prostě utekla za ním domů. Dnes to ale zpětně vidím špatně. Mohla jsem využít ten čas k většímu studiu. Občas se mi stalo, že jsem dojela na hodinu zpěvu přímo z vlaku,” odhaluje. Bakalářský program konzervatoře ale absolvovala a pár měsíců po státnicích porodila své první dítě.

Panický strach ze ztráty

To, že Bohunka touží po rodině, kterou v podstatě nikdy neměla, její profesorka na vysoké v Bratislavě věděla. Proto jí ani to, když se rozhodla ve studiu magisterského programu nepokračovat, nevyčítala. „Chtěla jsem být s těmi svými,” vysvětluje. „Já i dnes, když někam jedu na týden bez dětí, z toho jsem úplně špatná,” říká. „Mám takový strach, že je ztratím. Žiju pořád s obavou, že o ty své milované zase přijdu,” dodává. Už v dětském domově, kde se o ni starala „teta Blanča”, se jí snažila držet co nejblíže. „Jakmile se vyrazilo na nějaký tábor, a ona nejela, nejela jsem ani já. Bála jsme se, že až se vrátím, bude mít ráda někoho jiného. Že na mě zapomene,” přiznává. Domnívá se, že je to dědictví jejího dětství, kdy ji nejprve opustila její vlastní matka, pak od rodiny odešla také otcova přítelkyně Ingrid.

Když Bohunka dosáhla plnoletosti, rozhodla se vydat za Ingrid na Slovensko. Protože jí nechtěl domov pustit samotnou, musel ji paradoxně doprovodit její vlastní táta. „Bylo to hodně zvláštní, cestovat takhle s otcem,” přiznává. Setkání se ztracenou blízkou osobou ale podle ní bylo krásné. Přestože těžce nesla, v jakém prostředí náhle žena se svou novou rodinou pobývala. „Žili na ulici, pod mostem. V té době už navíc měla pět nebo šest dětí. Nedokázala jsem to pochopit,” kroutí hlavou. Pak spolu na dlouhá léta opět ztratily kontakt, znovu se s ní setkala až před dvěma lety, když měla sólový koncert v Bánské Bystrici. Tehdy s ní jel i bratr Miro a společně za Ingrid a její rodinou do nuzných podmínek romské osady zajeli. „Tam jsem ji objala a strašně jsem brečela,” říká posmutněle. „Bylo to prostě… zvláštní,” hledá správná slova. Tehdy ji spolu s Mirem pozvali na Bohunčin slavnostní zámecký koncert a bylo to tak poprvé, kdy Ingrid svou nevlastní dceru slyšela zpívat. „Nevěřila jsem, že přijde. Má to těžké, má deset dětí. Opravdu ale nakonec dorazila. Byla dojatá, hrdá,” popisuje.

Jakoby nic

Svou biologickou matku viděla Bohunka poprvé od doby, kdy rodinu opustila, až v dospělosti. Přestože léta bydlela ve vedlejší obci. A setkaly se za zvláštních okolností. Bohunka ve svých devatenácti letech prodělala autonehodu. „Zničehonic přišla za mnou v děcáku vychovatelka a říká: ‚Máš tady mámu.’ A já nechápala, co tím myslí,” vybavuje si. „A ona vešla, přinesla mi džus, ovoce. Jako bychom se normálně stýkaly. Jakoby nic,” dodává. Nyní se s ní čas od času stýká. Milníkem bylo narození Bohunčiných dětí. „Chtěla jsem, aby věděly, že existuje.” Minulost spolu neřeší. Matka se o ní bavit nechce. To se potvrdilo také nedávno, když při její návštěvě babičku konfrontovala prostřední vnučka Barča. „Odpověděla, že byla moc mladá,” říká Bohunka. „Já jí to už dnes nevyčítám. Neměla lehký život, už ve třinácti utekla z domova, v sedmnácti přišla do jiného stavu. Jak můžu vědět, jak bych se zachovala já?” přemítá. Cestu našli spolu s Mirem také ke svému otci, který bydlí nedaleko Plzně. Pravidelně za ním a jeho přítelkyní jezdí a přátelí se. Zejména pak Miro.

Nebýt černá

„Ke svému romství se hlásím,” zdůrazňuje Bohunka. Dodnes se s ním ale současně potýká. Okolí jí to dává čas od času najevo. „Někdo mi nadával přímo jen jednou. Většinou jde jen o to, jak se na mě lidé dívají. Opravdu se cítím špatně,” svěřuje se. „Proč jsou ti lidé tak nepříjemní? Bavím se s nimi slušně, proč se mnou někdy mluví jako s odpadem?” zamýšlí se. „Snažím se pořád do té hlavy dát, že se tím nemám užírat, ale nemám žádnou moc to změnit,” dodává. Věří, že právě její zpěv by mohl se změnou postojů pomoci a ukázat, že něco umí.

Nejvíce se však s předsudky potýká její prostřední dcera, která je na rozdíl od ostatních dvou sourozenců tmavá a romský původ je na ní na první pohled znát. „Má s tím problém už teď, a to je jí teprve sedm let. Párkrát mi doma brečela, že nechce být černá. Sedmileté dítě ti s pláčem řekne, že chce být bílá,” říká.

Do třetice

Byla to právě Bratislava, kde Bohunka naprosto propadla opeře. Po velmi těžkých začátcích a drilu, kdy zpěv chtěla vzdát, svou cestu našla. „Byla jsem tím unešená. Věděla jsem, že bych chtěla zpívat, být v divadle,” říká. Kariéra operní zpěvačky ale vždy zasahovala do jejího druhého životního snu – mít rodinu. Při mateřské s prvním synem Matějem občas koncertovala. Jelikož s ním ale chtěla být současně doma, nemohla se zpěvu věnovat naplno. S tím souvisel také nedostatek peněz a ona se tak musela začít živit úklidem barů nebo firem. „V noci jsem uklízela a přes den jsem byla s malým. Nešlo to ale dělat dlouho. Byla jsem hotová,” říká.

Když syn trochu povyrostl, podařilo se jí získat místo ve sboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. A do práce se zamilovala. V tu chvíli však otěhotněla podruhé. Zpívala ale téměř do porodu a vrátila se i krátce po něm. Protože ale byla záskokem za jinou zpěvačku, toho času na mateřské, musela po jejím návratu místo opět uvolnit a skončila bez práce. „Byla jsem z toho úplně nemocná. Nikdy jsem nebyla zvyklá nepracovat a byla jsem si vědoma toho, že se na mě budou lidé kvůli mojí barvě pleti dívat jako na příživníka,” přiznává. „Tam je jedno, jaké máš vzdělání. Prostě zapadneš do té škatulky.” Přestala proto čekat, až přijde něco, co ji bude naplňovat, a nastoupila asi po měsíci za kasu do KFC. Tam jednoho dne obsluhovala vyjevenou známou, která byla ředitelkou na základní škole v Rokycanech. „Když mě tam viděla, řekla: ‚Tady teda nebudeš. Se svým vzděláním můžeš učit hudebku na mojí škole!’ A tak jsem tam nastoupila jednak na pozici pedagožky, jednak asistentky na prvním stupni.” A vtom otěhotněla potřetí. Na škole o ni stáli, a tak jí umožnili si ponechat aspoň poloviční úvazek. Hudebku tak učí nadále. Magdalence je dnes 1,5 roku.

Vnitřní boj

Bohunka, která dnes žije na Rokycansku, je rozpolcená mezi divadlem a rodinou odjakživa. K tomu se přidává ještě starost o obživu početné rodiny. Když zpívá co večer v divadle, tedy v práci, kterou miluje, necítí se naplněně, protože ví, že by měla být doma u svých dětí. Když je zase doma s dětmi, touží po divadle a zpívání. „Ideální by pro mě byly nějaké menší role, kdy bych nemusela být v divadle pořád. Teď se mi několik příležitostí naskytlo. Uvidíme, co z toho bude,” říká. Ráda by se také začala věnovat romské hudbě. Jejím snem je zpívat s cimbálovkou a pět jak romské, tak české a moravské lidové písně. „Sice jsem máma, ale to zpívání potřebuju.”

„Sláva může být, ale pořád musíš mít kam se vracet,” zamýšlí se. „Jakmile sejdeš z jeviště, a ještě k tomu jsi černá, jsi jen jedna z davu,” pokračuje. „Musíš mít zázemí, rodinu, známé kolem sebe, kterým můžeš věřit, o které se můžeš opřít. A mít někoho vedle sebe. Protože ten život jinak nemá smysl,” uzavírá.