„Vykřičte se z toho, co vás bolí a trápí“

Vynikající česká zpěvačka Ida Kelarová připravuje ve Východočeském divadle v Pardubicích muzikál Cikáni jdou do nebe.

Východní Čechy/ Seděla v divadelním klubu Východočeského divadla a horlivě si psala do notýsku nějaké poznámky. Každou chvíli se u ní zastavil někdo z hereckého ansámblu na kus řeči, pro radu či ujištění, že jeho pěvecké schopnosti nejsou tak špatné. Pro každého měla úsměv a povzbuzení – Ida Kelarová, vynikající zpěvačka, kterou ve světě proslavil nejen její hlas, ale též objevování kořenů romské hudby, zakládání sborů, pěveckých školiček, a v posledních letech i spolupráce s českými scénami na zajímavých muzikálových projektech. Bývalá členka brněnského Divadla Na provázku, má blízko i k herectví, takže když ji požádalo pardubické divadlo, zda by se nepodílela na zrodu slavného muzikálu Cikáni jdou do nebe, bez váhání kývla.
„Cítím se jako ryba ve vodě. Jsem ráda, že konečně mohu působit ve zdejším divadle, které znám a nakonec to nemámani tak daleko od nás z Bystréhou Poličky. Takže s manželem pendlujeme mezi Pardubicemi a naší vesnicí a moc nás to těší. Jsou tady výborní lidé, práce všechny, myslím, nadchla, takže nesmírně poctivě pracují.“

* Přece jenom jde o muzikál, pracujete s činoherci. Jak si stojí po pěvecké stránce?

„Jsem docela překvapena. Tenhle muzikál jsem už dělala v Praze v Heřmánkově divadle a také v Žilině, kde sice byli muzikálově školení interpreti, nicméně tady necítím žádný velký rozdíl. Doslova jsem koukala, když začaly s námi dělat tanečnice, které nikdy nezpívaly, jaké úžasné tóny z nich jdou, jaké mají pěkné hlasy a hlavně jak jsou překvapené samy ze sebe. Mám zkušenost, že lidi, kteří už jsou ve zpívání zaběhlí, mají manýry a dokážou se za tu fasádu schovat. A naopak – ti, kteří nezpívají, jsou pro mě něčím novým, inspirujícím, protože jsou upřímnější a spontánnější v projevu. Hledám takovou cestu pravdivosti v té písni a jisté je, že se má každý co učit. Není to o nějakém akademicky školeném hlasu, ale o lidské přirozenosti a zpěvu, jak já hlásám ze srdce a v tomhle případě bych řekla, že to jde dokonce hloub – je to o duši. Tudíž i ti zpěváci stejně jako nezpěváci, se mají co od sebe navzájem učit, pomáhat si a inspirovat se.“

* Dnes je hodně vzácné přijít na představení, které umožňuje diváku zažít něco opravdového.

„Máte pravdu, je to vlastně o výrazu, ponořit se do hloubky své duše. Nebrat svůj úkol povrchně, i když teď momentálně jsme v té pracovní fázi, že herci nevědí, protože zpívají romsky, o čem to vlastně je. Přesto cítí svobodu, mají možnost experimentovat, najít si svou výpověď. Ty písně jsou smutné, veselé, jsou o lásce, bolesti, vášni, touze – takže je to všechno o silných emocích.“

* Vypadá to jako terapie.

„Když jsem začínala se svou prací, tak jsem nečekala, že to tak někdo pojmenuje. Dělala jsem s profíky, kteří si mysleli, že už mají všechno v kapse, ale potom, když jsem jim řekla -zazpívejte pravdivě, aby vám to divák uvěřil, tak začali mít problémy s rutinou. Technicky to zvládli, ale nezasáhli diváka. Av tom je ta práce jiná. Onose to na vysokých uměleckých školách neučí, ale věřte mi, že pokud divák neodejde se slzou v oku, tak je to špatně. Postupně jsem přišla na to, že vše, co má souvislost s hlasem, v sobě skrývá obrovský duševní prostor, ve kterém, když se jde hlouběji, tak se z toho stává jakási terapie. Apokud se to takhle nazvalo, tak divadlo je nádherná terapie.“

* Určitě si to uvědomují i vaši žáci, které máte po celém světě a jež k vám tak rádi jezdí zpívat do Bystrého na vaše proslulé kurzy.

„Umění je pro mě vlastně jazyk emocí, které v každodenním životě nemůžeme projevit, protože na ně nemáme prostor ani podmínky. Nemůžeme se vybouřit, vyřvat.. Dnes celou společnost, hlavně na západě, jakékoliv projevy ať už třeba hlasitého smíchu, pláče, prostě ruší. Každý od takového člověka utíká pryč, nechce s ním mít nic společného, neboť se cení síla, kreativita, krása, úspěch. V Anglii, kde jsem dost často, lidé říkají – buď ticho, zavři pusu, neruš sousedy!Emoce se pak v nás zavírají a vznikají problémy. Já si myslím, že je důležité se vykřičet z toho, co nás bolí, z čeho mám eradost, dostat to prostě ze sebe ven. Lidi to řeší třeba tím, že si zaplatí psychologa, nebo tu potlačovanou sílu použijí k útoku a rozdávání ran kolem sebe. Lidský cit se dnes stal slabostí a já říkám naopak, v něm se skrývá naše síla. A vím, co říkám. Mluvím z vlastní zkušenosti.“