Veronika Hlaváčová: Rodiče mě vždy podporovali ve všech směrech. Na ROMEA TV bych chtěla mít svůj pořad

Veronika Hlaváčová je mladá úspěšná romská žena, která si jde za svým cílem vzdělávat se a učit novým věcem. Pochází z Pardubic. Jako romská absolventka VŠ měla možnost získat praxi na Americké ambasádě a na Magistrátu hlavního města Prahy. Pracovala také jako koordinátorka doučování a kurzů pro organizaci ROMEA, nyní pracuje jako produkční ROMEA TV. Když je potřeba, komentuje živá vysílání nebo natáčí rozhovory s pozvanými hosty. Veronika by jednou chtěla mít v ROMEA TV svůj vlastní pořad.

Ahoj Veru, mohla bys nám v úvodu říct, jaké jsi měla dětství?

Vyrůstala jsem v Pardubicích, na sídlišti v činžovním domě s rodiči a sestrou. Oba rodiče pocházejí z jiných měst, ale pro život v Pardubicích se rozhodli kvůli práci. Takže jsme vyrůstali bez širší rodiny, za kterou jsme jezdili na prázdniny nebo při jiných příležitostech. Ale měli jsme kolem sebe mnoho rodinných přátel a známých, se kterými jsme trávili čas a navštěvovali se. Rodiče se nám hodně věnovali, jezdili jsme na dovolené, výlety a různé akce s přáteli. Ráda na to vzpomínám. Měli jsme skvělou partu dětí na sídlišti, celé dny jsme trávili venku a hráli všemožné hry. Měla jsem krásné dětství. V Pardubicích jsem bydlela do svých dvaceti let.

Co jsi vystudovala a jaká jsi byla studentka?

Nejdříve jsem studovala v Hradci Králové sociální práci a poté v Praze romistiku na Univerzitě Karlově. Na střední i vysokou školu jsem denně dojížděla, takže jsem se nejčastěji učila ve vlaku. Byla jsem průměrná studentka, nějak jsem svým prospěchem nevynikala. Na mých známkách bylo vidět, co mě opravdu baví a co naopak ne, jako třeba matematika. Ale byla jsem aktivní mimo školu, hrála jsem divadlo, byla jsem ve studentském parlamentu a zúčastnila jsem se i několika sportovních soutěží. Myslím, že jsem měla štěstí na dobré lidi, jak na střední, tak na univerzitě jsme měli skvělý kolektiv. Navzájem jsme si pomáhali a trávili společně čas i mimo školu. S některými spolužáky jsem v kontaktu dodnes.

Jak tě rodiče podporovali ve vzdělání?

Rodiče nás vždy podporovali ve všech směrech, vždy na nás dohlíželi, učili se s námi a byli schopni zajistit i dostatek financí, bez kterých to bohužel nejde. Umožnili nám jezdit na školní výlety, školy v přírodě i lyžák. Byli na všech rodičovských schůzkách, které kdy byly, včetně těch na střední škole. Někdy mi přišlo, že to mají jako krásné společně strávené chvíle. Myslím si, že moje rodiče znal každý můj učitel na základní a střední škole. Chodili i na školní akce, vystoupení a důležité příležitosti. Byl to krásný pocit vidět hrdost rodičů při předávání maturitního vysvědčení a při promocích.

Co bylo po škole, našla sis práci, jakou a kde?

Po vysoké škole jsem nastoupila na odborné stáže. Jako romská absolventka VŠ jsem dostala možnost získat praxi na Americké ambasádě a zároveň na Magistrátu hlavního města Prahy. Obě praxe byly velmi zajímavé, získala jsem díky nim nové zkušenosti a dobré kontakty. Než jsem nastoupila na stáže, myslela jsem si, že zůstanu ve státní správě. Vždy jsem chtěla pracovat v této oblasti, ale už během praxe jsem zjistila, že to není práce pro mě a potřebuji něco víc akčního a ne tak formálního.

Jak ses dostala k práci reportérky pro zpravodajský server Romea.cz?

Po ukončení odborných stáží jsem hledala práci a organizace ROMEA právě rozšiřovala tým svého romského stipendijního programu. Nastoupila jsem jako koordinátorka doučování a kurzů, které ROMEA studentům poskytuje. A jednoho dne se to prostě stalo a já dostala do ruky mikrofon a šla na svůj první živý vstup. Dodnes si živě dokážu vybavit ty pocity vzrušení a obrovské trémy, které se ve mně na té zahajovací party festivalu Khamoro mísily. Momentálně pracuji jako produkční ROMEA TV, a když je potřeba, okomentuji živé vysílání nebo natočím rozhovor s pozvaným hostem.

VIDEO

Co práce produkční a reportérky ROMEA TV všechno obnáší?

Na každé vysílání, rozhovor nebo jiné natáčení se musím připravit jako redaktorka, to znamená najít si o konané akci a hostech, které budeme chtít v živých vstupech vyzpovídat, co nejvíce informací a vstřebat je tak, abych je dokázala smysluplně předat divákům a zároveň dokázala pohotově reagovat na odpovědi respondentů. Takže si dělám rešerše, pročítám články, které o tématu vyšly, hledám aktuální údaje o chystané události či akci, čtu rozhovory s předem domluvenými respondenty. Musím říct, že během samotného natáčení vždy pocítím kvalitu své přípravy.

Důležitá je ale i souhra celého týmu, protože musíme komunikovat a spolupracovat s kameramanem, a zároveň soustředěnost vnímat celkovou situaci, co se právě děje kolem či se v dalším okamžiku chystá. Musím také umět reagovat na momenty, když selže technika nebo věci nejdou úplně tak, jak jsme předpokládali nebo je plánovali, zkrátka nenechat se úplně vystresovat. Snažím se taky stále pracovat na svém hlasovém projevu a celkově moderátorských dovednostech, takže když je příležitost, účastním se různých kurzů a školení.

Může reportéra dělat každý nebo je potřeba mít novinářské vzdělání?

Myslím, že pokud člověk chce, může dělat cokoli. Každý reportér vám nejspíš řekne, že žádná teorie vás nepřipraví na realitu. Samozřejmě je potřeba stále se vzdělávat a dostávat na svou práci zpětnou vazbu, ale to hlavní je neusnout na vavřínech a pokaždé se na reportáž či moderaci poctivě připravit.

Díky své práci se setkáváš se spoustou inspirativních lidí. Kdo na tebe obzvlášť zapůsobil?

Takových osobností bylo víc a z různých důvodů. Velmi silné zážitky mám z rozhovorů s pamětníky druhé světové války. Jejich vzpomínky jsou velmi silné, člověk si něco takového, čím si prošli, nedokáže ani představit. Velký dojem na mě udělaly členky Evropského parlamentu Soraya Post a Lívia Jaróka, obě úspěšné a velmi silné ženy s nezaměnitelnou osobností, které dokážou člověka motivovat, aby se také nebál měnit svět. Ale velmi na mě zapůsobili i zatím ne moc známí mladí úspěšní Romové, na které je člověk hrdý a rád se s nimi pochlubí. Ráda vzpomínám na skvělého sportovce Václava Siváka, cílevědomou Miss ČR Nikolu Kokyovou a z nedávné doby na výborné muzikanty, desetiletá dvojčata Alexe a Maxima Šestákovy.

Jak bys charakterizovala svůj pracovní tým?

Jako přátelský, o čemž nejlépe svědčí fakt, že spolu trávíme čas i mimo práci. Jako asi v každém kolektivu se naše názory nebo pohledy na věc někdy liší, ale umíme si dát vzájemně prostor, vyslechnout se a většinou dojdeme k nějakému společnému závěru, aniž bychom se při tom pohádali. Jsme dobrý tým.

Spočítala bys, kolik akcí jsi již moderovala?

Pokud se ptáš na komentování a reportáže z živých vysílání, tak těch již bylo docela hodně. ROMEA TV přenáší živě kulturní akce, demonstrace, pietní akty, vzdělávací a vědecké konference, diskuze, politické události ad. Je to opravdu pestré a to bych se už asi nedopočítala. Moderování jako takové jsem si vyzkoušela dvakrát, poprvé před diváky to bylo na křtu vánočního CD Tessie Band v prosinci 2019 a nedávno jsem společně s Davidem Tišerem moderovala koncert “Gala z obýváku do obýváku” u příležitosti Mezinárodního dne Romů, který živě vysílala organizace ARA ART.

Jakou roli podle tebe hrají romská média ve společnosti?

Na tuto otázku se necítím kompetentní odpovídat, určitě bys našla povolanější odborníky. Já mohu díky své práci pouze říct, že vnímám z ohlasů našich diváků, že je pro ně důležité, aby měli možnost dozvědět se o Romech, kteří jsou úspěšní a uznávaní za to, co dokázali. Stejně tak je ale potřeba, aby se někdo zajímal o ty, kteří potřebují pomoct a jejichž problémy se neřeší. Obojí je podle mě prospěšné pro celou českou společnost.

Na čem teď právě pracuješ?

Momentálně se v ROMEA TV vracíme do běžného režimu. Kvůli koronaviru se naše práce omezila na online rozhovory a zrušilo se plno akcí, na kterých jsme měli natáčet. Stavíme nový dlouhodobý natáčecí plán a obnovujeme běžný chod. Já se v mezičase na sobě snažím pracovat a vzdělávat se. Jednou bych na ROMEA TV ráda měla svůj vlastní pořad, ale myslím si, že to ještě chvilku potrvá.

Co ráda děláš, když zrovna nepracuješ?

Mám rodinu všude možně, a tak pokud nejsem s kamarády anebo se nevěnuji sama sobě, jsem na cestách za příbuznými do Pardubic, Karlových Varů, za sestrou a svojí neteří do Londýna nebo za babičkou na Slovensko… Naštěstí ráda cestuju. Zkrátka když mám příležitost, sbalím se a vyrážím do světa.

Jak si na tom s romštinou?

Romsky jsem se naučila až na romistice. Musím říct, že to pro mě vůbec nebylo lehké. Rodiče s námi ani mezi sebou romsky nemluvili, až na některé fráze a slovíčka nebo když chtěli, abychom jim se sestrou nerozuměly. Ne že by rodiče nechtěli, ale i oni sami spíše rozumí, ale aktivně nemluví. Dnes romsky rozumím, dokážu si přečíst i knížku, ale s mluvením je to horší.

Co pro tebe znamená romipen?

Pro mě osobně je romipen můj život. To, čím se řídím, když se rozhoduji, jak se zachovám. Jsou to hodnoty, které mi vštípili moji rodiče a které vyznávám i já. V rodině si vážíme jeden druhého, pomáháme si, máme úctu ke starším lidem a vážíme si svých rodičů. Jsou to zvyky, které dodržujeme na Vánoce, Velikonoce, při křtu, na svatbě, ale i na pohřbu. I přesto, že naši rodiče začínali jako mladý pár daleko od rodiny, podařilo se jim všechny tyhle krásné tradice a pravidla udržet a předat nám.

Máš nějaký vzkaz pro čtenáře?

Sledujte ROMEA TV! A pokud už sledujete, děkujeme za Vaši přízeň!

Rozhovor byl publikován ve čtbáctideníku Romano hangos