Veronika Fečová: Dívka, co dokáže žít ve třech světech

Muzikantskou rodinu Fečových asi není nutno mezi zasvěcenějšími představovat.
Patří k ní i Pražačka Veronika Fečová. S touhle aktivní Romkou, která teď
navštěvuje Soukromé střední odborné učiliště kadeřnické, bychom se domluvili
anglicky, francouzsky a rusky. Považuje se za katoličku, ale jinak je to od
pohledu moderní holka.

Oba její rodiče pochází z východoslovenské Lučky. "Mamka na nic nehraje ani
nezpívá, ale taťka je multiinstrumentalista. Hraje na baskytaru, cimbál, kytaru
a klávesy, ale hlavně na kontrabas, vystupuje s největšíma jazzovýma špičkama,"
mapuje muzikantský "background" svých rodičů.

Veronika, která 20. května oslaví devatenáct, má tři mladší sourozence:
"Nejmladší Leničce je devět, je to strašný živel a takový čertík, říkáme jí
Dodynka. Doma pořád zpívá a tancuje. Bráškovi Martínkovi je třináct. To je náš
muzikant, hraje na bicí, kytaru, klávesy a teď se začal učit na kontrabas.
Staršímu bráškovi je sedmnáct a jmenuje se René. Je to krásný kluk, takže pořád
chodí za holkama nebo sportuje. Máme k sobě hezký vztah, určitě jsou věci které
nás štvou, ale hlavní je, že se milujeme."

Češi, Romové, cizinci

A jak je to u Fečů s romštinou? "Jen když rodiče nechtěj aby něco děti věděli,
tak se to řekne v romštině. Taťka romsky umí velmi dobře, ale mamka skoro
vůbec," vysvětluje dívka. Mladí u nich v rodině romsky neumí a Veroniku to
docela mrzí: "Vnímám to trochu jako ostudu, že neumím svůj jazyk."

Zajímalo nás proto, jak se Veronika pohybovala "mezi světy" a v jakém prostředí
měla nejvíc kamarádů. "Jako malá jsem chodila do romského kroužku své babičky,
jmenoval se Čhavorikani luma, takže jsem měla kamarády jen Romy," vysvětluje.
Postupem času ale romské děti z kroužku odcházely a měly jiné zájmy, takže když
začala Veronika chodit na druhý stupeň, měla kamarády spíš mezi Neromy. "No a
když jsem vyšla základní školu, začala jsem se bavit spíše s cizinci," směje se
svým "multi-kulti" přátelstvím.

Naskýtá se samozřejmě otázka, jestli se někdy integrovaná Romka stala terčem
xenofobních ústrků. Třeba hned ve škole. Vysvětluje, že ani ne: "Chodila jsem na
Základní školu Kuncova na Praze 5. Romové se tam nevyskytovali žádní, jen já a
můj mladší bratr. Na prvním stupni jsem se setkala občas s nějakými narážkami,
ale vždycky mě všichni brali v pohodě. Na druhém stupni jsme měli skvělou partu
a hrozně ráda na základní školu vzpomínám. Vždy když nastal nějaký menší
konflikt, učitelé i ředitel hned zakročili, takže jsme se neměli čeho bát."

Učitelé i spolužáci měli Veroniku, jak sama říká, rádi, a se všemi vždycky
vycházela skvěle. Pokud jde o předměty, bavilo ji skoro všechno, protože si
všechny předměty s kamarádkami dokázaly udělat zábavně. "Vždycky mě zajímaly
spíš jazyky a dodnes nesnáším matematiku," objasňuje.

V současnosti studuju třetím rokem kosmetické služby. Jde o obor s maturitou.
Rodiče původně své dceři řekli, že má na lepší vzdělání, takže si vybrala školu
Mezinárodních a veřejných vztahů. "Vydržela jsem tam ale jen rok. Škola mě vůbec
nebavila, a tak jsem přemluvila rodiče, abych mohla přestoupit na kosmetičku,"
hodnotí své cesty.

Na škole ji ale baví spíš obor než kolektiv spolužáků: "Celkově na škole je pár
Romů, ale moc se tam s nikým nebavím. Ve třídě jsem Romka jen já, ale prostě
jsme tam samé holky a je to hrůza, časté hádky a pomluvy."

Zajímá nás proto, jaká muzika, jací zpěváci a vůbec životní styl téhle mladé
Romce, vyrůstající mezi Neromy, nejvíc sedne. "No nejradši poslouchám starší
muziku. Styly jako funky, r’n’b, gospel, soul, pop, a spíš neromskou hudbu,
hlavně zahraniční. Když už tu romskou, tak Gulo čar, Milan Kroka, Connection a
Pardubice. S kamarádkama chodíme po různých akcích do oblíbeného klubu M1, kam
chodí převážně cizinci. Hrajou tam nejlepší muziku a máme tam plno kamarádů.
Jinak rádi děláme akce u nás doma, grilovačky a pikniky. Pozveme pár kámošů, a
je fajn. Každoročně chodím na festival Khamoro, jinak se mezi Romy moc
nedostanu," říká.

Ptáme se ještě, jak Veronika vidí tvorbu romských souborů. Nestojí některé na
místě? "Částečně souhlasím. Většina romských kapel hraje stejně a nejde je ani
rozeznat. Dříve tomu tak nebylo. Když si poslechnete starší kapely jako např
Gondolanovi, Bagárovi, Fečovi Roma štar nebo Terne čhave, kteří hráli v 60tých
letech, uslyšíte, že každý měl svůj určitý styl, podle kterého jste je poznali.
Zdá se mi, že se některé romské soubory zasekly na jednom místě a už nerozvíjí
se dál."

Veronika však kromě romského a českého objevila ještě třetí svět: "Já se bavím
nejvíc s cizincema. Gádžovskou kamarádku mám jen jednu. Jsme taková mezinárodní
parta, samozřejmě se člověk nejlíp cítí mezi svýma. Bohužel mezi Romy taky moc
kamarádů nemám. Nejradši trávím čas s rodinou. Kamarádi mezi mojí rodinu také
radi chodí. Z našich romských tradic bych ráda uchovala svátky jako Vánoce,
Velikonoce, křtiny a svatby. Za neudržitelné považuju kočování, které už díky
modernímu pohledu zmizelo."

Maturita, pak práce, pak dítě

Co se týká vlastního zpívání a tancování, Veronika už od 4 let chodila do
kroužku Čhavorikani luma, kde se také hrálo divadlo a muzikál. Cestovala tak po
celé ČR. "Jednou jsem měla do mikrofonu říkat básničky, aby se v zákulisí stihli
ostatní převléct. Bylo mi asi 6 a hrozně jsem se styděla, přišla jsem k
mikrofonu, rozhlídla se, usmála, uklonila a odešla. Tohle nezapomenu," uculuje
se. "Vždycky mi pak říkali, že jsem ozdůbka, protože jsem nemluvila, nic
nedělala, jen se smála."

Do paměti se Veronice zarylo i vystoupení, kde se mluvilo a zpívalo romsky. Šlo
o premiéru v divadle s muzikálem Zloděj a jeho svět: "Skoro nikdo nevěděl co
přesně říká, ale zahráli to skvěle. Šlo o muzikál, který napsal můj praděda.
Cvičili jsme to hrozně dlouho a bylo úžasný, byli tam děti od 6ti do 15 ti let a
všichni to zvládli."

Skupinu Čhavorikani luma doteď vede hlavně babička Veroniky Olga Fečová, která
kroužek založila. "Hodně jí pomáhají dcery Ludmila Fečová a Erika Fečová. Je to
dětský kroužek a všichni kteří s kroužkem začínali už vyrostli. Babička to ale
nevzdává a snaží se pořádat různé akce pro další děti," popisuje její vnučka.

Veronika nám ale prozradila i své ambice a plány do budoucna: "Teď musím hlavně
dokončit školu, udělat maturitu. Potom chci jít na vysokou, ještě přesně nevím
jaký obor, ale bude to něco ve zdravotnictví. Můj sen je mít estetickou kliniku.
Chci i cestovat, nejradši bych se podívala do všech zemí na světe. Nejvíc chci
do Ameriky a do Thajska. To jsou dvě místa, který v budoucnu určitě navštívím.
Chci vlastnit estetickou kliniku, kde bude kadeřnictví, kosmetika, zubní
ordinace, plastika. Na způsob GHC kliniky v Praze. A do toho všeho ještě založit
rodinu. Nevím jak to zvládnu, ale ráda bych měla dítě tak ve 25ti."

Rodiče i sourozenci aktivity Veroniky berou pozitivně a podporují ji. Vždycky jí
řeknou: "Ty na to máš, tak se nepodceňuj!". A Vernonika se pak snaží je
nezklamat.

A životní vzory Veroniky? Má jich hodně: "Miluju Stevieho Wondera, Michaela
Jacksona, Whitney Houston a Beyoncé. To jsou pro mě ti nej. Z Romů můžu bejt
pyšná na svou rodinu, hlavně na mýho taťku, je to nejlepší jazzový kontrabasista
v ČR, nedávno získal Anděla za world music. Můj děda patří mezi nejvýznamnější
romské houslisty. Napsal mnoho známých písní. Pyšná můžu být i na mojí tetu
Eriku Fečovou. Je to skvělá zpěvačka, působí v kapelách Navigators, Connection a
má i svojí vlastní kapelu. Obdivuju i svou prababička Olgu Fečovou. Neuvěřitelně
energický člověk! Ona má víc energie než já – pořád dělá různé akce pro děti,
snaží se je nasměrovat správným směrem. V 60ti letech udělala maturitu, v 65ti
řidičák a letos se začala učit hrát na housle. Bude jí 70 a pořád má plno
aktivit. Pana Emila Ščuku osobně sice neznám, ale vím že pro Romy dělá hodně a
za to má také můj obdiv."

Nešlo samozřejmě obejít otázku, jestli jedna z nejmlaších členek rodu Fečových
dostává nabídky na focení. "Občas, ale vždy je odmítnu. Jednou jsem fotila se
Saudkem a to bylo zábavné. Necítím se dobře, když se musím na povel nějak
zatvářit."

Nejhorší je stát a nic nedělat

Život ale není jen focení a i už ve středoškolských letech si na sebe člověk
musí částečně vydělávat. "Minulý rok o prázdninách jsem pracovala v call centru,
nic moc zábavného, ale dalo se to přežít. Co se nedalo přežít, byla práce v
obchodě. Stát celý den na nohách a nic nedělat, to je nejhorší. Ted jsem začala
pracovat jako kosmetická poradkyně pro jednu firmu. Baví mě to a můžu si vydělat
dost slušné peníze při škole," shrnuje skoro už devatenáctiletá Romka své
pracovní zkušenosti.

Kdyby mohla Veronika ovlivnit nějaké změny, na straně většinové společnosti by
ráda změnila názor na Romy: "Neměli by vůči nám existovat předsudky, nepatříme
do jednoho pytle. A Romové? Ti by se měli hlavně vzdělávat! Určit si v životě
nějaké cíle a jít za nima. Zdá se mi, že většina mladých Romů vůbec neví co od
života chce. V dnešní době jsou různé aktivity do kterých by se Romové měli
zapojit a rozšířit si obzory a možnosti. Měli by rozvíjet své talenty, věnovat
se věcem na 100% a nezahazovat své sny."

Nakonec pár slov téhle moderní Romky k politice. "Tak politiku fakt moc
nesleduju, takže v ní nemám žádné oblíbence. Mám zkušenost s občanským sdružením
Slovo 21, které organizuje kulturní a vzdělávací projekty, to je podle mě
nejdůležitější. Myslím, že podobná sdružení mohou v romské problematice
prospět."

Vychází v Romano hangos 4-2012 na
www.srnm.cz

KAM DÁL?

Adriana Pačanová: Kubánské rytmy a činku do ruky

Laura Lucie Vedeyová: Víc trestat rasismus i krádeže

Michaela Siváková: líbí se mi Čercheňa i George Bensnon