Bývalý starosta Mirovic Adolf Vondrášek: Umístění pomníku letským obětem nacismu na místním hřbitově jsem cítil jako svou povinnost

Poprvé jsem ho viděl, když jsme v dubnu roku 1996 se spisovatelem Paulem Polanským a romským aktivistou Lubošem Zubákem zazvonili u jeho domu na okraji Mirovic. Tehdy jsme pátrali po očitých svědcích letského lágru, abychom je vyzpovídali. Netušili jsme, že k zahradní bráně přijde bývalý starosta Adolf Vondrášek.

Urostlý starší pán nás nejdříve zklamal: “To jste přišli pozdě, ten dozorce tady kdysi bydlel, ale už dávno se odstěhoval.” Přesto nás pustil dál, vyprávěl nám svůj příběh, jeho manželka nás mile pohostila. Tehdy ještě mluvil jinak – stručně a opatrně. Cítil jsem překvapení a zvědavost. O táboře toho věděl dost, nemohl ale tušit, co jsme zač. Proč se padesát let po válce najednou někdo o ně zajímal? Jako jeden z mála místních se s námi vůbec bavil. Dva roky na to záznam z toho rozhovoru publikoval Polanský ve své knize „Tíživé mlčení“.

Byl to první místní, kdo naše snahy uznal – a časem i podporoval. V dalších letech se pravidelně účastnil ročních pietních aktů u masových hrobů vězňů v Letech. Později pak ochotně pomáhal, když Čeněk Růžička s Výborem pro odškodnění romského holokaustu (VPORH) na mirovickém hřbitově stavěl první romský pomník obětem tábora a umístil na jeho zdi pamětní desky se jmény na tomto místě zahrabaných vězňů. Tehdy jse si ještě vůbec neuvědomil Adolfovo celostátní prvenství v oblasti veřejného uznání holokaustu Romů. Začali jsme se kamarádit.

Když časem poznal, že se různí politici na letských tryznách střídají jen proto, aby byli vidět, přestal chodit. Několikrát jsem mu pak ještě volal, když jsem potřeboval něco zjistit. Už jsme se ovšem neviděli. Jen jsem věděl, že se celá léta staral o údržbu místního židovského hřbitovu.

Před několika lety místní studentka dějepisu s ním sepsala rozsáhlé svědectví, na čemž postavila svou bakalářskou práci o příběhu letského tábora. Po jejím přečtení jsem si uvědomil, jak málo o něm vím. Ve čtvrtek jsem z úst Čendy (Čeňka Růžičky, pozn. redakce) po letech zase slyšel jeho jméno. Napadlo mne, že bych ve starém adresáři mohl mít na něj číslo. Hned to zvedla jeho manželka se slovy: „Jo! Já Vám ho předám“, a tak jsem ho požádal o rozhovor. Ač mu je dnes už osmdesát let, hned svolil. Písemný záznam rozhovoru jsem mu poslal e-mailem, načež mi ho pak obratem doplnil a schválil.

MP: Ve čtvrtek americký velvyslanec v Praze vyznamenal Čendu za jeho dvacetiletý boj o odstranění vepřína z místa bývalého lágru v Letech u Písku. Ten ve svém projevu jmenoval tebe jako příklad pro všechny, kteří se zasadili o památku obětem tábora. Prý jsi se „po převratu stal vůbec prvním Čechem“, který romské oběti nacismu veřejně uctil pamětní deskou. Jak si se to ráno ode mne dozvěděl, co ti proletělo hlavou?

AV: Zadostiučinění. Po letech si přeci někdo vzpomněl. Když jsem tam v roce 1992 dal tu pamětní desku, prošlo to bez všimnutí. Také si toho žádná, ani regionální, media nevšimla. Ale z toho jsem si nic nedělal. Cítil jsem to jako svoji povinnost.

MP: Kde jsi vlastně pracoval a jak jste žili před listopadem 1989?

AV: Já pocházím z Těchařovic u Milína, odkud nás komunisté v roce 1952 vystěhovali. I když otec zemřel, musela matka s pěti dětmi opustit svůj rodný domov a vystěhovat se. Nemohl jsem studovat a poslali mne na převychování do učiliště Rudných dolů v Příbrami. Tam jsem začínal jako horník, pak jako elektrikář a po vojně jsem studoval elektrotechnickou průmyslovku v Plzni, kterou mi režim násilně ukončil. Po vojenské službě jsem pracoval na Rudných dolech jako slaboproudař a posléze jako technik pro vývoj průmyslové automatizace a v době před odchodem do penze jako telefonní technik.

MP: Jak jste se ocitli v Mirovicích?

AV: Do Mirovic jsem se přiženil. Otec manželky pak dostal nabídku koupě domu. Nám ale bylo podezřelé, že ten majitel ho chtěl prodat co nejdřív. Teprve později jsem se od dalších lidí dozvěděl, že to je bývalý dozorce z letského tábora, který zde v šedesátých letech prožíval obavy o svůj život. Někdo mu v noci často svítil do oken, poškozoval plot, i když se snažil vše velmi důkladně zabezpečit. Měl dokonce zapojenou elektrickou signalizaci pro případ, že by se někdo dostal na dvůr nebo do domu. Strašně se bál – zřejmě příbuzných Romů, kteří v táboře zahynuli. Chtěl za každou cenu z Mirovic pryč. Když jsme pak dům koupili, tak jsem to všechno odstranil.

MP: Ty jsi dneska už takový vzácný pamětník. Kdy jsi poprvé slyšel o táboře Lety u Písku a jak si postupně dospěl k názoru, že bys zrovna ty mohl s tím něco udělat?

AV: To bylo v roce 1964, kdy jsme koupili ten dům. Postupně jsem potkával lidi, kteří mi vyprávěli, a také jsem sondoval, co se v letském táboře dělo. Soused, lékař, hrobník, svědci z okolí té doby atd. Působilo to na mě jako obrovská nespravedlnost, i když se tehdy dělo mnoho hrozných věcí. Můj otec například, byl zavřený třikrát a nakonec jej komunisté uhnali k smrti. Takže jsme už byli zvyklí na takové utajování zločinů a nespravedlností, které režim páchal na bezbranných lidech. Tehdy komunisté hodně věcí zamlčovali – hlavně z historie – a tak o tomto táboře věděli vlastně pouze svědci. Komunisté budovali systém, který skrýval mnoho z lidských osudů, které se jim nehodily k jejich propagandě.

MP: Dnešní mladí o té době téměř nic nevědí. Co by se stalo, kdybys to, co jsi o táboře věděl, tehdy poslal do novin anebo do televize?

AV: To by hned přijeli tajní STB a začali by mne vyšetřovat. Za komunismu tady byla řízená doktrína KSČ, a ten příběh z tábora Lety se do ní nehodil. Sám jsem byl na policii vyšetřován, protože jsem soukromě vyráběl zesilovače a konvertory pro příjem západních programů TV. Také nám neustále hrozila perzekuce kvůli aktivitě v podzemní církvi, která estébáky zajímala prioritně. Romové se vůbec nehodili do propagandy, která lidem vymývala mozky. Podle komunistů měli Romové jenom pracovat.

MP: Jak vznikl plán zajistit obětem tábora veřejnou památku a jaké byly reakce mirovických občanů a místních politiků?

AV: Po válce do Mirovic přišla časem náplava, místních tady moc nezůstalo, místní židovské rodiny až na výjimky zemřely v Osvětimi. Žil tady ale velice schopný místní historik, učitel pan Toman. A ten mi byl velice nakloněn, na jeho intervenci jsem například dosáhl, že stát a parlament v roce 1992 vrátil Mirovicím statut města, který jim byl po roce 1952 odebrán. Udělali z Mirovic vesnici. O umístění pamětní desky na hřbitově jsem rozhodl sám a pak jsem si to nechal schválit radou města a zastupitelstvem. Všichni s tím souhlasili. Když jsme ale památníček slavnostně odhalili a děkan z Mirovic ho vysvětil, bylo naprosto ticho po pěšině. Věřících přišlo hodně. Jako křesťané více soucítí s lidmi, kteří byli za války nespravedlivě umučeni. Všem ostatním občanům to bylo jedno.

MP: Jezdí potomci letských vězňů na mirovický hřbitov uctívat své mrtvé?

AV: Jedna rodina pozůstalých si například v šedesátých letech dala tady na hřbitovní zeď skleněnou desku za své zemřelé příbuzné. A jednou jsem je tam i potkal a tak jsem poznal, co se v táboře stalo. V minulých letech mě docela potěšilo, že u mého pomníčku často najdu hořící svíčku nebo kytičky, hlavně když jsou dušičky. Ale já to tam nehlídám. Takže nevím, kdo to tam dává.

MP: Vláda nyní podepsala kupní smlouvu, chystá zbourání vepřína a zřízení památníku přímo na místě bývalého tábora. Jak se na to díváš?

AV: Myslím, že stavba toho vepřína už svůj poločas existence vyčerpala. Kdyby ho jeho provozovatel chtěl plně rekonstruovat, musel by splnit nové evropské normy, a to by vyžadovalo obrovské náklady. To, že vláda jim nakonec udělala nabídku, jim vlastně pomohlo. Tím se jím vytrhl ten největší trn z paty. A teď si mohou postavit moderní zařízení někde jinde.

MP: Proč podle tebe vepřín na tomto místě byl neudržitelný?

AV: Pokud pomineme estetiku místa, tak problém byl právě nejvíce ten zápach vepřína. A jelikož vítr nejvíce fouká od západu, jak to u nás často bývá, tak ten pach z toho vepřína k tomu pomníčku, který tam dal prezident Havel, vždy zaváněl. Vláda teď udělala zásadní a konstantní rozhodnutí. Když to místo vyhlásí jako kulturní památku, tak už tam nikdo žádný další vepřín nepostaví.

MP: Na co by si nyní vláda měla dát záležet?

AV: Pokud se politici už k tomu rozhodli postavit pořádný památník, tak by tam lidé měli nacházet oázu klidu, míru a odpuštění a kde by se také mohli zamyslet nad tím, co život přináší a jak se máme chovat ke svým bližním – něco jako meditační park v Plzni, který vybudovali pro oběti zla. Nemělo by tam být nic monumentálního, stejně zločiny nejdou odčinit a vrátit.

MP: Co bys chtěl dneska vzkázat Čendovi?

AV: Je to hezké, že si na mne vzpomněl. Člověk v životě něco dělá, ale nečeká za to žádný vděk. Je přirozené napravovat něco, co se různými okolnostmi v minulosti zanedbalo. S tím ale ještě bude hodně práce, Čendo!