Tomáš Bystrý: V 15 letech začínal v ROMEE, dnes rozhoduje o tom, co se bude vysílat v Českém rozhlase

Od března tohoto roku pracuje v Českém rozhlase na velmi prestižní pozici editora zpravodajství Tomáš Bystrý, osmadvacetiletý ambiciózní Rom, s kterým jsem si během jednoho horkého srpnové odpoledne povídal nejen o jeho nové práci.

Tomáši, my jsme se před lety poprvé viděli v Domě národnostních menšin, kde jsi jako patnáctiletý moderoval akci Menšiny mezi námi. Bylo jasné, že máš pro moderování talent. Chtěl jsi moderovat odmala?

Chtěl a rád moderuju dodneška, třeba na Khamoru. Já měl štěstí, že jsem chodil na základní školu v Nuslích. Tam mě na prvním stupni učil pan Jiří Luka, skvělý pedagog a zastánce takzvaného projektového vyučování, kdy se učíte prezentovat svoje názory, vyjadřovat se, vytvářet vlastní školní projekty. Pan Luka dokonce získal prestižní cenu Zlatý Ámos pro nejoblíbenějšího českého učitele. On mě hodně preferoval, nevím, jestli to bylo tím, že jsem Rom, ale spíš si myslím, že ne. Minimálně dvakrát do roka jsme hráli divadelní představení pro rodiče a pro školu, a já jsem vždy hrál hlavní role, vždy jsem moderoval celoškolní besídky a brzy jsem se stal takovou školní hvězdou. Nakonec jsem se stal předsedou dětského celopražského parlamentu, který funguje dodnes.

A někdy v té době tě ke spolupráci oslovila i Jarmila Balážová, tehdejší předsedkyně Romey…

Ano, byl jsem v devítce a Jarka mi dokonce nabídla vlastní rubriku. Ještě teď si pamatuji, že první článek byl o tom, že se tehdy mohla podávat přihláška jen na jednu střední školu. Já jsem neváhal a jako patnáctiletý jsem poprosil o rozhovor tehdejší ministryni školství Petru Buzkovou, sice jsem se s ní nepotkal osobně, ale poslal jsem jí otázky a odpověděla mi. Jarka mě v začátcích hodně podporovala a povzbuzovala, to bylo fajn. Ještě na základní škole mě pak oslovila Iveta Demeterová, abych moderoval pořad na internetovém rádiu Rota. Ta vždy nadávala, že jsem hrozně upovídaný, že z toho dělám 30 případů majora Zemana – z původní „dvacítky“ vznikl třičtvrtěhodinový pořad.

Na mě jsi v patnácti letech působil jako takový „starý mladý“. Moderoval jsi jako čtyřicetiletý vážný profík.

(smích) No to máš pravdu, já se tak i oblékal, měl jsem takové jedno hodně oblíbené kožené sako… Já jsem s tím měl donedávna problém, každý mi říkal, ty jsi na svůj věk strašně vážný, seriózní a bereš se hrozně vážně. Je to pravda, bylo to tak. Dnes je to naopak, přítelkyně říkala, že se pořád chovám jak malé dítě (úsměv).

Po základní škole jsi zamířil na gymnázium. Tam jsi zpočátku za hvězdu nebyl…

Přechod ze základky, kde jsem byl hvězda a měl od první do osmé třídy samé jedničky, byl bolestný. Na gymplu se mi zhoršil průměr, a já to nesl hodně těžce. Doma jsem byl totiž přísně vedený, že samé jedničky jsou podstatné. Když jsem pak na střední škole dostal špatnou známku, tak se mi pomalu zbořil celý. Ale nakonec jsem to zvládl a začal být opět aktivní, dokonce jsem založil třídní časopis, z kterého se posléze stal časopis školní, a já byl šéf. Jenže pak přišla maturita, nebylo moc času a navíc jsem redakci vedl tak hrozně, že ten tým se brzy začal rozpadat, ve všem jsem chtěl mít poslední slovo a moc jsem nedával prostor těm ostatním. Určitě za to zčásti mohla puberta, ale já jsem tak trochu sebestředný typ.

Po všech tvých aktivitách nebylo divu, že ses přihlásil na žurnalistiku. Dostal ses hned napoprvé? Tam je tradičně největší nápor uchazečů…

Ano, dostal, dodneška to nechápu, ale povedlo se. Jako „sichrovku“ jsem si dal přihlášku na pedagogickou fakultu, a tam jsem se dostal taky, ale žurnalistika dostala přednost. Poté, co jsem ukončil bakalářské studium, jsem magisterské studium absolvoval na Metropolitní univerzitě. Já měl velkou výhodu, že už během gymnázia jsem absolvoval v Romee Mediální kurz. Skvělá byla hlasová průprava s Alešem Vrzákem, který je u nás v rozhlase režisérem, skvělý byl komentátor Libor Dvořák, nebo socioložka Jiřina Šiklová. Během studií žurnalistky jsem pak měl oproti ostatním studentům obrovský náskok v praktických věcech. My jsme měli například za úkol udělat s někým rozhovor, pro většinu dalších studentů to byla první zkušenost, kdežto já byl i díky mediálnímu výcviku a psaní pro Romeu skvěle připravený.

Ty už jsi během studií pracoval?

Ano, nejdřív jsem psal pro Romano Voďi, pak od roku 2010 jsem si přivydělával v rozhlase, v romské redakci. Zkoušel jsem i v České televizi, ve zpravodajství, ale tam panovala taková divná atmosféra, která mi nevyhovovala, a tak jsem nakonec v roce 2013 zakotvil ve zpravodajství Českého rozhlasu jako redaktor zpravodajské směny. To znamená, že jsi v newsroomu – to je takový mozek zpravodajství – a píšeš denní zprávy, voláš, když potřebuješ k nějaké kauze reakci, domlouváš rozhovor, jsi zkrátka redaktor. Od března letošního roku pracuju nově ve vedoucí pozici jako editor zpravodajství, oficiálně se post jmenuje koordinátor newsroomu.

Co vše tato práce obnáší?

Editor zadává práci redaktorům a reportérům, například co je potřeba zpracovat ze zpráv tiskových agentur, koho obvolat k určité kauze, aktivně tak vytváří obsah zpráv. Pak musím podobu připravených příspěvků zkontrolovat, připomínkovat, když je třeba, tak nechat předělat. Spolu s vysílacím editorem vlastně zodpovídáme za to, co nakonec jde do éteru.

To je tedy pořádná zodpovědnost, protože, když ve zprávách něco špatně….

Tak dostane vynadáno nejen autor, ale i já. A samozřejmě se to stává, ale chybami se člověk učí. Rádio je strašně rychlé médium, musíte rychle reagovat a v časovém presu pak chyby občas vznikají. I když zatím to nebylo nic dramatického. Trošku jsem se bál tu nabídku přijmout, bylo to velké dilema. Já jsem chtěl být vždy buď „na obraze“ nebo za mikrofonem. Ale časem jsem si začal říkat, že by mě bavila i nějaká editorská pozice nebo pozice, ve které můžu o něčem rozhodovat. Rozhodně jsem ale nečekal, že to přijde takhle brzo. Jsem na tuto práci dost mladý, vzešel jsem z kolektivu služebně mnohem zkušenějších lidí. Je pak těžké říkat nějakému zahraničnímu zpravodajovi, který je fakt dlouhá léta kovaný rozhlasák, jak se to dělá. Ale už jsem se s tím naučil pracovat, snažím se jednat věcně, a pokud se mi ta daná zpráva nelíbí, tak ji prostě neschválím. Přece jen je to i má odpovědnost.

Není ta tvoje nynější pozice, z hlediska tvé kariéry, tak trochu slepá ulička? Přece jen pro mě je trochu škoda, že nejsi třeba v televizi…

Já si nemyslím, že to musí být na celý život. Ale bylo to velká nabídka, která se prostě neodmítá. A rozhlas mě zatím opravdu baví.

Jak je to s tvými dalšími pracovními možnostmi? Má Český rozhlas na tebe úplnou exkluzivitu?

Nemyslím si, že je úplná, ale jsem zaměstnanec rozhlasu. Nicméně třeba v televizi bych asi mohl něco dělat, na druhou stranu na to není čas. Já jsem rád tam, kde jsem. Zatím. Je to pro mě obrovská zkušenost, úplně jiný typ práce. Musel jsem naučit lidem říci, že něco dělají špatně.

Jak ze své pracovní pozice editora vidíš pozici Romů v médiích?

Kdybych mohl, raději bych to opřel o nějakou analýzu, než jen něco říkat ze svého subjektivního pohledu, ale bohužel jinak to nejde. Když to řeknu velmi intuitivně, tak teď „vyhrávají“ uprchlíci. Když bych to měl srovnat s tím, co bylo kolem Šluknovského výběžku, to si určitě pamatuješ i ty, kdy se v médiích objevovala každá zpráva, kde se kdo v jaké hospodě popral, a že v tom zrovna byl nějaký Rom, zatímco se ve stovkách jiných míst děly různé jiné nevýznamné bitky, tak to byla totální hysterie. Takže si myslím, že tou migrační krizí, se „romské“ téma částečně upozadilo. Snad jen téma prasečáku v Letech u Písku je stále živé.

Jaký je tvůj názor na uvádění či neuvádění etnicity v jednotlivých kauzách…

Mám jednoduchou zásadu. Pokud etnicita nehraje pro samotný příběh zásadní roli, tak není přeci důvod ji uvádět. Když někdo vykrade železářství, je fakt jedno, jestli to byl či nebyl Rom. A to není cenzura, jak si to někteří lidé vysvětlují. Prostě pokud identita má nějakou zpravodajskou hodnotu, uvádějme ji. Ale nevím, proč bychom měli živit nějaké stereotypní představy. V tom Český rozhlas musím říct kodex naprosto ctí. Proto jsem si říkal i v případu žatecké pizzerie, nakolik etnicita hrála roli… Řešil jsem to i v rozhlase, kde se mě ptali ostatní editoři, co si o tom myslím, jestli to hrát nebo nehrát. Byl jsem přeci jen zdrženlivější, protože v té kauze bylo hodně nejasností. A ty bohužel panují dodnes.

Můžeš nyní z pozice editora zpravodajství, pro Romy něco udělat? Máš vůbec nějakou takovou ambici?

Cítím to tak, že už jen to, že Romové v médiích jsou, je nesmírně důležité. Richard Samko taky nedělá primárně o Romech, dělá dopravu a dělá ji výborně. Přesto divák vidí nejen reportéra, ale i Roma, což je podle mě zásadní přínos. Ale jak říkám, podstatné je to, že vůbec Romové v médiích pracují, fyzicky existují. Řeknu Ti jeden příklad z doby, kdy jsem ještě nebyl editor. Jedna regionální redaktorka dělala nějaký příspěvek o romských svatbách. Důsledně v něm používala místo slova „romské“ slovo „cikánské“. Tvrdila, že je to v kontextu, že se prostě cikánská svatba říká. Možná to ani nemyslela zle. Šel jsem ale za editorem a vyjádřil kategorický nesouhlas. Kdyby to bylo v historickém kontextu, tak možná. Ale v současné době v žádném případě. Slovo Cikán je prostě i podle Ústavu pro jazyk český hanlivé, a to si médium jako Český rozhlas nemůže dovolit. Takže editor té redaktorce zavolal a řekl jí, ať to předělá. To, že v té chvíli jsem jako Rom mohl editorovi vysvětlit, jak to ve skutečnosti s termíny „romský“ a „cikánský“ je, bylo prostě rozhodující.