Studentka Vanesa Horváthová: Přála bych si víc romských lékařů, romských novinářů, právníků nebo policistů.

Jsou mladí, studují a mají své sny. Romští studenti se zapojili do kampaně MÁM SEN! I HAVE A DREAM! organizace ROMEA a nadace Bader Philanthropies, a rozhodli se svým příběhem podpořit další středoškoláky a studenty vyšších odborných a vysokých škol. Dalším z nich je i šestnáctiletá studentka druhého ročníku zdravotnického lycea Vanesa Horváthová. I ona o sobě říká: „ I HAVE A DREAM!“

Co vás přivedlo k myšlence stát se jednou lékařkou?

Rozhodnutí vydat se na tuto dráhu nastalo v době, kdy jsem se spolu s rodiči starala o nemocného dědu. Viděla jsem, co taková péče o staršího člověka, který je vážně nemocný, obnáší. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale tehdy jsem se rozhodla, že jednou vystuduju medicínu, i když z rodiny se jí nikdo nevěnoval ani k ní neměl vztah. Uvažovala jsem sice chvíli i o možnosti stát se učitelkou, chtěla jsem se věnovat předškolní a mimoškolní pedagogice, ale nakonec převládla touha pracovat ve zdravotnictví. Podle mě člověk, který chce studovat medicínu, k tomu musí mít jakýsi cit nebo vztah a brát to jako poslání. Romové se všeobecně medicíně a jiným zdravotním oborům vyhýbají, je to i z obavy ze smrti, ale i o tom je povolání lékaře a zdravotních sester.

Proč jste se rozhodla vystudovat zdravotnické lyceum?

Zdravotnické lyceum osobně beru jako jeden z důležitých kroků a přípravu k tomu, abych se na medicínu dostala. Jsem teď ve druhém ročníku, máme několik odborných předmětů, jako je biologie, chemie, fyzika a první pomoc, ale jinak je to lyceum, takže něco na způsob gymnázia. Nejvíc mi dává zabrat matematika. Příští rok nás čeká týdenní stáž, tak si plánuji, že bych ji ráda strávila na dětském oddělení tady v Brně. Bylo by to skvělé, kdyby to vyšlo, protože se chci v budoucnu věnovat právě pediatrii nebo působit na novorozeneckém oddělení.

Je pro vás důležité, aby Romové působili i v takových profesích, jako je třeba lékař?

Pro mě osobně ano. Mým obrovským profesním vzorem je Vladimír Horváth, vynikající kardiochirurg, Rom a skvělý člověk. Přála bych si víc Vladimírů Horváthů, víc romských novinářů, právníků nebo policistů, jako je třeba Petr Torák. Romové nejsou jen ti, kteří „parazitují“ na české společnosti, Romové jsou ti, kteří naopak mají majoritě co nabídnout a nejen majoritě. Pořád je důležité mít daleko víc romských vzorů, mít romskou elitu, motivovat ostatní a ukázat, že to jde. A to se i časem ukáže, protože vzdělanost u romské populace za poslední léta stoupá.

Změnil se podle vás pohled na vzdělání u Romů?

Rozhodně. Už dávno třeba neplatí, že žena má být doma u plotny a starat se jen o rodinu. Dnes jsou ženy emancipovanější, chtějí se vzdělávat a být samostatné. Mě rodiče na cestě k mému snu provázejí už od základky. Máma má střední školu, ale i když táta nic nevystudoval, obě nás ve svých snech podporuje a rozhodně není ten, kdo by nás odrazoval od práce nebo studia. Nejspíš více Romů než Čechů musí řešit existenční problémy, jako je získání bydlení, ale u naší rodiny jasně vidím, jak se vzdělání stalo stejně tak důležitým. A s tím samým se setkávám i v rodině své sestřenice, která studuje na gymnáziu. I jí rodina velmi fandí.

Už poněkolikáté jste se zúčastnila studentského setkání Baruvas – tedy Rosteme. Co to pro vás osobně znamená?

Najednou jsem viděla, že nejsem jedna z mála studujících Romů, ale že je nás víc. Říká se, že Romové tíhnou spíš ke studiu humanitních předmětů, ale tady jsem viděla, že se studenti nebojí hlásit třeba na technické obory. Rozhodně jsou mi inspirací, každé setkání se studenty mě doslova nakopne.

Jste jednou ze stipendistek, která díky programu pro romské středoškoláky může bez obav studovat, aniž by výdaje spojené se studiem neúnosně zatěžovali vaši rodinu. Jak jste se o možnosti získat stipendium dozvěděla?

Úplnou náhodou, od jedné známe, která mi o stipendiu pro romské středoškoláky pověděla. Pak už jsem sedla k internetu a hledala si další informace. Stipendium využívám především na nákup pomůcek, za učebnice jsem dala skoro sedm tisíc, opravdu se to nezdá, ale když se to všechno spočte, celková částka za školní rok raketově vystoupá. Já si ještě hradím ze stípka i doučování jazyků. Učím se průběžně, ale i tak musím, protože od nás z rodiny nikdo jazyky neumí, nemůžou mi tedy něco vysvětlit nebo mě něco doučit, jako je to třeba v jiné rodině. A propadat z nějakého předmětu si taky nemohu dovolit. Pokud chci studovat medicínu, musím pro to něco obětovat a snažit se o maximum.

„I have a dream“ je letošní motto fundraisingové kampaně na podporu romských středoškoláků. Prozradíte jaký je ten váš?

Momentálně dostudovat a pokračovat na medicíně na Masarykově univerzitě. Přemýšlela jsem sice i nad Prahou, ale z Brna se mi moc nechce. I když, teď je mi šestnáct, do maturity času dost a změnit se může cokoliv, třeba bych po střední šla do Prahy i ráda. Ale co vím jistě je, že si po studiu medicíny chci otevřít v Brně vlastní praxi, pediatrickou ordinaci. Držte mi palce.