Štěpán Mišurec: Nevěřím v osud. Každý si nese zodpovědnost za svůj život sám

„Chtěl jsem si vybrat obor, ve kterém bych mohl uplatnit svou kreativitu, a tak alespoň trochu navázat na rodinnou tradici. Moji rodiče jsou totiž keramici a táta se kromě toho věnuje i muzice, neustále má nějakou kapelu,“ říká Štěpán Mišurec. V srpnu mu bude 21 a před sebou má zasloužené letní prázdniny. Před pár týdny úspěšně dokončil první ročník studia Architektury a urbanismu na Technické univerzitě v Liberci.

Scházíme se na Muzeu a chvíli se hledáme. Počet výstupů z metra je zrádný. Když se najdeme, vydáme se přes rozpálený Václavák do kavárny Lucerna. U sochy visícího koně zabrousíme na stavitele Vácslava Havla a pak, u čaje, se řeč sama přirozeně stočí k tomu, jak vnímá architekturu Štěpán.

„Oceňuji hlavně to, že mám možnost reinterpretovat prostor podle sebe, že do toho mohu dostat nějakou svou osobní výpověď,“ přibližuje.

Na začátku prvního semestru se prváci od vyučujících s nadsázkou dozvěděli, že vlastně měli kliku, že se na školu dostali. A hned byl na světě první úkol na pomezí architektury a designu – zpracování tématu kliky. „Jeden z mých nápadů bylo vytvořit kliku – vzkazovník. Myslím si, že i klika může nést určité poselství a i takhle prostá věc může mít duši,“ říká Štěpán.

V druhém semestru přišla na řadu spíše abstraktní povaha architektury. Štěpán se přihlásil do nově vzniklého ateliéru docenta Jana Stolína „Prostor S“, který dává studentům možnost přijít s vlastním tématem, na kterém chtějí pracovat. „Je zaměřen na probourávání hranic mezi architekturou a volným uměním. Experimentujeme s novými médii a hledáme nové formy vyjádření,“ vysvětluje. A není to jediné bourání hranic, které ho zajímá.

„Jako téma jsem si zvolil labyrint. Je to symbol světa, duše a hledání sebe sama. Labyrint sám o sobě je rafinovaná architektura – manipuluje s procházejícím a nějakým způsobem definuje jeho cestu. I proto bývá někdy vnímám jako symbol osudu. Vytvořil jsem pohyblivé labyrinty, které reagovaly na návštěvníka a chodby labyrintu se měnily podle toho, kam chtěl poutník jít. Vznikla tak série animací, kterou jsem nazval Destrukce labyrintu – zničení. To proto, že tam dochází k nabourání základní myšlenky, na které je labyrint založený – možnosti v něm zabloudit. Vidím v tom metaforu – je to vlastně obraz moci lidské vůle a popření osudu. A to je i moje osobní přesvědčení – nevěřím v osud, zastávám názor, že každý si nese zodpovědnost za svůj život sám.“

 

Pro Štěpána je také důležité, že ten, kdo labyrintem prochází, se stává spolutvůrcem jeho práce. Ta se podle toho mění – nic není striktně dáno. Pro inspiraci se rozhlíží po tvorbě architektů, kteří ho zaujmou. K nim patří autoři, kteří překračují hranice architektury do oblasti volného umění nebo se pohybují na hranici, jako třeba autor Tančícího domu v Praze Frank Owen Gehry nebo architektka iráckého původu působící v Londýně Zaha Hadid, která využívá organický design inspirovaný přírodou. Začínám tušit, jaký měl asi postoj ke knihovně Jana Kaplického, slavné Chobotnici. „Velice se mi líbila a je mi líto, že její realizace nevyšla. Ještě máme naději na Rejnoka v Budějovicích,“ usmívá se.

Přestože Štěpán uznává výhody moderních technologií, obdivuje generace architektů, kteří tvořili bez nich. „Dnes už počítače nejsou pouze nástroje v rukách architekta jako třeba tužka, ale už i samy určují, jak může architektura vypadat. Umožňují generovat takové tvary, na které by člověk sám nepřišel. Záleží ale hodně na tom, jakým způsobem se software použije. Někdy může naopak zjednodušovat a vést ke stereotypům, nevymanit se z předdefinovaných tvarů.“

Co pro něj znamená role umění, krásy a estetiky v architektuře?

„Jak řekl Vitruvius, antický stavitel ze starého Říma, architektura by měla být trvanlivá, užitečná a krásná. Nejtěžší je dosáhnout toho, aby byla budova krásná, protože ta trvanlivost nebo funkčnost stavby se dá vyjádřit matematicky, jednoduše spočítat. Krása se spočítat nedá. Záleží ale i na době a místě, kam se stavba usazuje.“

Do budoucna by se Štěpán rád zúčastnil vzdělávacího programu Erasmus. Láká ho Skandinávie, Pyrenejský poloostrov, ale třeba i Anglie. V tvorbě se zatím nechce konkrétně profilovat, zajímá se o více různých směrů a hledání nových forem. Rád by pokračoval v tvorbě v rámci ateliéru Prostor S, který byl letos oceněn v tradiční soutěži „Ještěd F kleci“. Komise vyzdvihla zejména to, že se týmu podařilo vystihnout „nehmotný aspekt architektury.“

Nedá mi to a zabrousím na citlivější téma. Štěpán je Rom. Jak vnímá současnou atmosféru ve společnosti, plnou napětí a předsudků vůči romské menšině?

„Já si myslím, že problémy s naší menšinou slouží ve společnosti jako takový zástupný problém, že nadáváním na nás si lidi řeší svoje mindráky, a je tím také odváděna pozornost od mnohem složitějších problémů, třeba v politice. Mám takovou zkušenost, že lidé, se kterými se setkávám, a kteří žijí v pohraničí, kde je i vyhrocenější atmosféra, vlastně ani nemají s Romy nějakou osobní zkušenost. Když se jich ptám, jestli jim nějaký konkrétní Rom něco udělal, tak většinou odpovídají, že ne, ale že v jejich okolí Rom provedl to či ono. Je to často opravdu spíše takové vybíjení zlosti na nějakém zástupném problému.“

 

Podle Štěpána hrají také velkou roli média a naději vidí v mladé generaci – právě i v té novinářské. Líbila se mu třeba kampaň My pracujeme. „Někomu může přijít necitlivá, ale mě osobně to přijde jako dobrá věc. Média také pracují kontroverzně, tak proč to nezkoušet z druhé strany stejně.“

Sám se s diskriminací přímo nesetkal, ale pohledy, které na něj přitahuje jeho původ, zná moc dobře. Když se přiznal k romské národnosti, část spolužáků se k němu začala chovat jinak, někteří se mu i posmívali. „Už si tu situaci přesně nevybavuji, ale bylo to, myslím, na střední škole. V jedné z protiromských diskusí jsem někomu řekl, že mám na tu věc trochu jiný názor vzhledem k mým kořenům.“

Co s tím? Jak se dá proti takovým předsudkům bojovat?

„Určitě je důležité důsledně trestat rasově motivovanou trestnou činnost. Někde jsem četl, že na Slovensku došlo k několika případům, které nebyly ani řádným způsobem prošetřeny. Když se do hry zapojí i laxnost úřadů, je to dost složitý problém. Úřady a politici neustále tvrdí, že se to řeší, ale kdyby byla vůle to řešit, tak už tady dávno řešení je,“ dodává Štěpán.