Spisovatelka Eva Danišová: Na romský román si musíme počkat
Psanou romštinu poprvé spatřila v 90. letech ve výloze stánku – na titulce měsíčníku Amaro lav, do kterého záhy začala přispívat vlastní tvorbou. Na popud Mileny Hübschmannové, šéfredaktorky časopisu, uveřejnila první povídku – příběh své prababičky, kovářky v Markušovcích. Dnes Eva Danišová patří mezi přední romské autory a překladatele do romštiny.
Kdy jste začala pomýšlet na to, že zapíšete první příběhy, které jste nosila v hlavě?
Už jako náctiletá jsem si zkoušela nějaké texty i poezii napsat. Byla jsem takový samotářský snílek a žila jsem si ve své bublině, ale nenapadlo mě, že bych psala něco, co budou jiní číst. Poslední dobou o psaní spíš hodně přemýšlím a chci, aby můj text oslovil, aby se to prostě dalo číst.
Šíříte povědomí o romské literatuře také tím, že se účastníte autorských čtení, která pořádá organizace Kher nebo Nová škola. Jak na ně reagují Romové?
Úžasně. Nemusím jim nic dovysvětlovat, podrobněji rozebírat, protože s romským posluchačem či čtenářem máme stejnou zkušenost. Když čtu příběhy své rodiny, příběhy z romské osady, ztotožňují se, protože to tak měli všichni. Nebo když napíšu, že přijela rodina na návštěvu, je jim jasné, co to znamená – že je jedno, jestli to je teta nebo bratranec ze sedmého kolene.
Vstoupila jste do nedávno založeného Klubu romských spisovatelů Paramisara a podílíte se na jeho směřování a aktivitách. Jakou máte od romských autorů odezvu?
Jelena Silajdzić ze Slova 21 přišla s nápadem, že by se romští autoři mohli potkávat, a připravila projekt klubu. Na první březnové setkání přijelo čtrnáct autorů, ti zkušení i začínající, mladí i starší, a tak si říkám, že když je mezi samotnými Romy zájem o romskou literaturu, tak to někam může dojít. Dozvěděli jsme se od nich, co by jim pomohlo v jejich tvorbě, a budeme se jim snažit pomoct.
S čím bude klub romským autorům pomáhat?
Budeme jim radit jim s praktickou stránkou psaní, třeba s formátováním textů, s pravidly psané romštiny, pokud mají zájem psát v romštině. Důležitá je ale i zpětná vazba na jejich díla. Přivítali by kurz tvůrčího psaní, aby se naučili literární postupy, pravidla stavby románu apod. Ve druhém plánu je pak potřeba zkontaktovat je s editory, redaktory či překladateli, kteří jim pomohou jejich dílo připravit k vydání. Pokusíme se také navázat vztah s nakladatelstvími, kteří by mohli mít zájem o vydání jejich díla. Autoři by do toho měli jít hlavně kvůli tomu, aby pomohli romské kultuře. Právě literatura, majoritní společností oceňovaná a respektovaná, může napomoct k tomu, aby se vnímání Romů ve společnosti zlepšilo.
Mají tedy díky klubu vznikat i nová literární díla?
Ano, na první schůzce jsme autory požádali o příspěvky na téma postavení Romů v 21. století. Čekali jsme kritické příspěvky, v nichž se bude odrážet frustrace ze špatné politické a sociální situace Romů, ale přesto jsem byla překvapena, jak byly skeptické a jak téměř všichni autoři psali, že je to bezvýchodná situace. Bylo to hodně pesimistické čtení. Říkala jsem si, to snad není možné, že to mají všichni stejně, ale je to jejich zkušeností, kterou opravdu dennodenně vidí a kterou popisují pravdivě tak, jak ji zažívají.
Proč tedy, když je to téma, které romské autory zajímá a tíží, dosud nevznikl román, jehož námětem by byla současná sociální situace Romů?
Jistě jsme dobří vypravěči, protože tahle tradice je nám vlastní, ale pořád máme respekt před psaným slovem, před češtinou. Já sama zpracovávám sociální témata v povídkách, tedy v kratším formátu, na román si netroufám. Myslím, si že tu dosud není tak zkušený autor, který by stavbu románu zvládl. Řada z nás píše spontánně, nepřipravuje si časovou osu, schémata, jak po stranu deset představit osm postav, tyto teoretické znalosti nám chybí.
Koordinátorkou literárního klubu Paramisara je editorka Karolína Ryvolová a právě ona by autory na psaní literárního textu měla připravit. Já a Stáňa Miková, taktéž autorka, můžeme autorům poradit s výběrem témat, s romštinou, doporučit jim literaturu ke čtení apod. Ale třeba to někdo vyšvihne a my budeme zírat. Velkou radost mám z knih Nikoly Cinové, která skvěle zpracovává současná témata, jako je šikana ve škole, mezilidské vztahy mezi majoritou a Romy. Má velký potenciál oslovit mladé lidi.
O čem by měli romští autoři psát, aby zaujali třeba i za hranicemi?
Mně by se líbilo, kdyby to byl román, který nebude postavený na příběhu „vyrostl jsem v romské rodině“ a jakémsi exotismu romské identity, ale takový, který bude odrážet pocity a zážitky z mezilidských vztahů, se kterými se ztotožní většina lidí. Tedy obecně o životě, o lidství, ale někde na pozadí se romská zkušenost může promítat, ne však jako hlavní téma.
Myslím si, že Romům je vlastní hluboká intuice, určité smíření s životním osudem a že dokážou vidět svět, takový, jaký je. V patnácti letech jsou v podstatě dospělí, díky vztahům v rodině připraveni nést odpovědnost za svůj život. Mají tedy šanci se svou životní zkušeností zaujmout, je ale těžké se otevřít a psát. Vím, jak je to náročné. V novele o stárnoucí vychovatelce v dětském domově Mít někoho svého jsem chtěla vykročit z romského psaní, jako by to napsala většinová spisovatelka. Hlavní postava proto není romské národnosti.
Od vzpomínkové tvorby jste přešla k intimním ženským tématům. Jak překonáváte autocenzuru?
Já mám inspiraci z práce v sociální oblasti a můžu srovnávat sociální práci před čtyřiceti lety s tou, která je poskytovaná dnes. Začínajícím autorům bych poradila, ať se nebojí zpracovávat i bolestivá témata. Osobní prožitek je samozřejmě zajímavější a víc vypovídá. Někdy to může být trochu i terapie.
Píšete vždy v romštině?
Pokud se v textu jedná o čistě romské prostředí, což jsou třeba mé vzpomínky na dětství, tak píšu romsky. Když píšu text ze současnosti, tak většinou česky, a poté překládám, když je to potřeba, do romštiny. Něco napíšu, pak se na to podívám a vymazávám. Já češtinu miluju a mám před ní stále velký respekt. V mládí jsem hodně četla ruské klasiky, kde se vše popisuje dopodrobna, každý odstín, každá krajka, zdlouhavě, ale já jsem to milovala, pro mě to byl zdroj informací, zkušeností, které jsem ještě neměla. Ale tím, jak člověk dospěje, jak už má všechno v životě osahané, už ho detaily tolik nezajímají, jde po smyslu, ne po slovíčkách. Bere realitu takovou, jaká je.
Někdo může namítnout, že by bylo pro romskou literaturu efektivnější tvořit jen v češtině nebo v angličtině…
To si rozhodně nemyslím. Je to naše mateřština, naše identita. Těžko byste přesvědčili třeba Ilonu Ferkovou, které je vlastní vyjadřovat se v romštině, nebo Martina Olaha, syna Vlada Olaha, aby psal pouze česky, když to tak necítí. Podmínky v české společnosti jsou takové, že romská emancipace probíhá jen těžko, když je regulérní hanobit a nazývat nás havětí v podstatě beztrestně. Je to běh na dlouhou trať, nejdříve musí vyrůst politici, novináři, redaktoři a další, kteří budou zdatnými soupeři lidem z majority. Nesmíme se dát a musíme na sobě makat. Věřím, že se blýská na lepší časy, vyrůstá tu spoustu aktivních mladých lidí, ale chce to čas.
Překládáte více jak dvacet let. Jak se mění svět a společnost, je nutné překládat i vznikající pojmy…
To ano, i romština musí obsáhnout změny společenského dění, vznik různých institucí, spolků, úředních pojmů, jevy ze světa internetu a sociálních sítí, technické novinky… Já se snažím, aby to ještě byla romština, a ne jen věty plné přejímek a cizích slov.
Jdu na to různě, ale v zásadě se dá říct, že se snažím najít slovo, které by bylo srozumitelné většině Romů. V česko-romském kapesním slovníku hledám staré až zapomenuté výrazy, používám je jako synonyma, skvělý je také elektronický slovník, který průběžně doplňuje katedra romistiky FF UK. Inspiruju se u jiných překladatelů, hledám třeba i v polštině, protože předpokládám, že Romové budou rozumět směsicí rusínsko-slovensko-polského nářečí, kterou se mluví na východě Slovenska. Využívám opisů, přičemž výraz v češtině ponechávám za lomítkem. Snažím se vyhýbat českým předponám a bohemismům i za cenu toho, že větu zjednoduším, smysl, význam ale musí zůstat stejný.
Podaří se romštinu uchovat jako živý jazyk?
Myslím si, že se romština ztrácí, že mladá generace mluví romsky méně, než mluvila generace rodičů a prarodičů. Je to i můj případ, u nás doma i v širší rodině, která do Čech přišla v 50. letech, se mluvilo jen romsky, protože česky moc neuměli. V mé domácnosti se už ale romsky nemluvilo a moje děti romsky neumí. Ale nemyslím si, že je to ztracený jazyk, vychází literatura a hlavně díky hudbě, v níž je romština stále zcela běžná, můžeme slyšet i nové krásné texty v romštině od populárních romských interpretů. Pokud ta znalost romštiny nevychází z rodiny, tak je samozřejmě těžší se ji učit, ale díky učebnicím, které před pár lety vůbec neexistovaly, se to dá zvládnout.
Když jste doma mluvili pouze romsky, kdo vás naučil tak dobře česky?
Starala se o mě negramotná babička, která se musela hodně ohánět, aby nás uživila. Chodila jsem proto do mateřské školky a později do školní družiny, kde jsem měla štěstí na vychovatelku, která si všimla, že dobře čtu, a začala mi půjčovat knížky. Učila jsem se dobře, ale na střední školu mě tenkrát ani nenapadlo jít. Po základní škole jsem šla do práce, až později jsem si dodělala vzdělání, protože mi došlo, že nemusím do konce života pracovat jako dělnice. Bylo mi 39, děti už byly větší a já slyšela o dálkovém studiu sociální práce na Evangelické akademii v Praze. Jako bonus se jednalo o romskou třídu, tak jsem si řekla, že to zkusím. Byla to krásná zkušenost a mnoho mých spolužáků se opravdu v sociální oblasti pohybuje dodnes. Později jsem chtěla studovat romistiku na UK Praha, ale protože nemá dálkovou formu studia, nebylo to při zaměstnání reálné.
Byla jste sociální a terénní pracovníce, od roku 1997 překládáte aktuální témata do romštiny. Jak se z vašeho pohledu změnila společenská situace Romů?
Často o tom přemýšlím a jsem opravdu zklamaná. Víc než dvacet let překládám o romské inkluzi, o romské dekádě, články o různých programech na podporu Romů, ale přitom se sociální situace Romů, zejména v posledních letech, zhoršuje. Dílčí úspěchy se sice dějí, ale ne v takové míře, jak bych si představovala.
Čím to podle vás je?
Podle mého názoru není ve společnosti opravdová vůle začlenit Romy do společenského, politického života. Lidé ve vyloučených lokalitách se z nich podle mých zkušeností nemají šanci dostat. I když byli zvyklí pracovat a pracovali spoustu let, sehnat odpovídající bydlení v situaci, kdy jsou na dávkách a pronajímatelé požadují kauci 25 tisíc, je pro ně nereálné. Narážejí na diskriminační inzeráty, předsudečný přístup pronajímatelů a zaměstnavatelů. Když není vůle, když neplatí zákony pro všechny lidi bez rozdílu a každý si přizpůsobuje demokracii ve svůj prospěch, nemůže se toho mnoho změnit k lepšímu.
Doučovala jste dětí v nízkoprahovém klubu ve vyloučené lokalitě. Jaký vliv má segregace na jejich vzdělání?
V některých velkých komunitách v podstatě nepřijdou do styku s českým etnikem, najednou se ocitnou ve smíšeném kolektivu a nemají komunikační dovednosti, nemají zkušenost s majoritním prostředím. Tam, kde spolu mluví jen romsky, děti ve škole mají problém s češtinou, špatně pochytí třeba délku a měkkost hlásek a samozřejmě jim chybí slovní zásoba, nerozumí významu českých slov. Často žijí ve vícečlenné domácnosti, rodiče se jim tolik nemohou věnovat.
Ale to je ještě ten lepší případ. Hlavním kritériem při zápisu do školy je spádová oblast, a tak se děti z vyloučené lokality sejdou v jedné škole. Ale i na základních školách, kam spádově nepatří jen romské děti, stále dochází k segregaci. Děti jsou oficiálně rozděleny do tříd podle preference cizího jazyka či vznikne matematická třída apod., ale ve výsledku se takto vyselektují romské třídy. A tak se vzdělání romských dětí i po zavedení inkluze stále moc k lepšímu neposouvá.
I když mají romské děti na vysvědčení dobré známky, znalosti jim chybějí. Často vyjdou základní školu, ale umějí sotva číst. Jak je to možné?
Myslím si, že v tomto není naše školství šťastně nastavené. Dětí rodičů, kteří sami chodili na speciální školu a nedokážou dětem poradit už třeba s učivem třetí třídy, začnou záhy ve škole zaostávat, učitelé na to reagují tak, že po dětech přestanou téměř cokoliv vyžadovat. Dostávají dobré známky za to, že si to tam odsedí, že tam aspoň chodí. Ve čtvrté třídě neumí ani napsat slovo být. Školy nemají peníze na asistenty, na celou školu mají dva, ale dětí, které by asistenta potřebovalo, je třeba čtyřicet.
A ty už ani neplánují, že půjdou dál na střední školu. Předchozí generace chtěla aspoň jít na učňák, tyhle děti vám řeknou, že jejich mamka je na všechno sama, a že musí jít pracovat, aby jí pomohly. A jdou v patnácti do továrny. Bez vzdělání je to pořád začarovaný kruh. Samozřejmě, že nemluvím o všech Romech. Každý rok máme mnoho nových romských středoškoláků i vysokoškoláků a to mě moc těší.
Jak z toho začarovaného kruhu vystoupit?
Celkem kladně hodnotím přípravné třídy, protože tam mohou děti dohnat to, co jim rodiče nemohou zajistit. Důležité je, aby bylo ve škole dost schopných asistentů, kteří jim pomohou pochopit učivo, aby fungovalo doučování ve volnočasových klubech. A nejdůležitější je vysvětlit rodičům, že jejich dítě může v životě dělat cokoliv, ne jen čekat na to, která práce na něj zbude. Přesvědčit je, že může dostat šanci jít ve vzdělání dál, protože když Romové zažívají vyloučení ze společnosti po generace a generace, tak se tomu přizpůsobují a neberou to jako hendikep. Prostě to tak mají nastavené a naučili se takto žít. To se musí změnit.
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
