Som Cigán, vyzerám dobre a robím, čo ma baví!

„Tak Tomáše chytila záda, musíš jít udělat rozhovor s Rytmusem z Kontrafaktu
ty,“ zní do telefonu hlas mé kolegyně. Je pátek odpoledne a já právě stojím na
Staroměstském náměstí, kde se účastním vzpomínkového setkání na podporu nalezení
vrahů ruského právníka a lidskoprávního aktivisty Stanislava Markelova a mladé
ruské novinářky Anastasii Baburovové, pracující externě pro nezávislý list
Novaja gazeta. O hip hopu toho vím asi tak málo, co by se za nehet vešlo.

Ne že bych nebyla zvědavá na úspěšné a provokativní hudební trio, ale o čem
si s nimi asi tak budu povídat, přemýšlím? Pak si na youtube pouštím některé
jejich písničky. Nejsem zrovna z těch, kteří nepřežijí sprosté slovo, ale tohle
mě fakt dostalo! „Ježiši, to už je zbytečně moc, ne?“ říkám si a probírám se
kvanty informací, z čehož je jich celá řada nepřesných. Na rozhovor s těmihle
svéráznými, ale bezpochyby talentovanými hudebníky se fakt zrovna dvakrát
netěším. Bolí mě pekelně záda, do Karlových lázní chodí lidi v průměru minimálně
o deset let mladší než já a navíc si připadám trapně, že na rozdíl od jiných
rozhovorů a reportáží, které dělám, se v tomto tématu necítím zrovna jako ryba
ve vodě. Jo a kamarádky se střídavě smějí, že nechápou, jak prý tak seriózní
novinářka jako já může jít dělat rozhovor s drsným hiphoperem, který třískl o
zem slavným „aurelom“, a střídavě mi závidí, protože by šly raději místo mě.

Skupina Kontrafakt je pojem – v podstatě sklízí úspěchy již od svého vzniku,
tedy od roku 2001. Trojice mladíků však v hudbě vynikala – každý po svém – již
mnohem dříve. Lídr Kontrafaktu Patrik Vrbovský, dnes známější pod uměleckým
pseudonymem Rytmus, začínal jako tanečník breakdance, rapu se začal věnovat dle
dostupných zdrojů v roce 1992. Vynikal v rapu a beatboxu, dokonce natolik, že v
roce 1994 vyhrává slovenskou rapovou soutěž Bitka Slov, později získává druhé
místo na kvalitně obsazeném Austrian Beatbox Championship. Projde několika
skupinami, ale až setkání s Egem a Anešem či Aneškou, jak se mu také říká, je
naprosto převratné. Druhý raper v Kontrafaktu, Michal Straka, známější jako Ego,
objevuje rap přes graffi ti, mnohem dříve než s Rytmusem se potkává s DJ Anešem,
dokonce natočí společně několik tracků, ale ty časem upadnou v zapomnění. Mezi
Egovy nejzásadnější zkušenosti patří pobyt v Kanadě, který ho posunuje dál v
rapu i v psaní textů. Třetí člen Ondrej Beňačka alias DJ Aneš zase vítězí na
mnoha DJ soutěžích, jmenujme alespoň slovenské finále DJ battle DMC Championship.
Jeho skreče a Djing ve spojení s Egovým a Rytmusovým rapem a beatboxem činí
hudbu a styl Kontrafaktu tak osobitým.

Rytmus říká, že když potkal kluky a poslechl si je, okamžitě cítil, že to
bude bomba. Možná intuice, možná skvělý hudební odhad, možná jen přání, které
ale opravdu vyšlo. Kontrakt je nejprodávanější slovenskou kapelou,v hiphopu
nikdo nemá na triku tak zásadní zvrat jako oni, jako jediné slovenské skupině se
jí podařilo vyhrát například hitparádu české hudební stanice Óčko. Odnášejí si
také cenu Musicbox Awards 2004 za nejúspěšnější slovenskou skupinu. Následují
další ocenění. Pověstná jsou některá odmítavá gesta takových ocenění, zejména
Rytmuse – viz rok 2006, kdy hodil sošku v přímém přenosu na zem a postaral se
tak o dokonalé pozdvižení, do značné části záměrně, jak dnes sám přiznává.
Rytmus i celá skupina vůbec rádi provokují, koneckonců k hip hopu provokace
patří, k určitému věku a hledání sama sebe i odpovědí na určité otázky
související s životem a společností taky. Proč ne. To, co je tomuhle uskupení
spíše vyčítáno, a proč jej zejména starší ročníky, ale nejen ty, odmítají, je
drsnost a vulgarita textů. Musím se přiznat, že i mě dost zarazily. Faktem ale
zůstává, že kluci jsou úspěšní, na Slovensku platí za celebrity, Rytmus účinkuje
například v reklamě na jeden energetický nápoj, má si zahrát v televizním
seriálu z kriminalistického prostředí, také v jednom filmovém hororu. Otevřel
svůj vlastní obchod, pobočku francouzské značky Kaporal.

Kontrafakt koncertuje a natáčí s esy, jako jsou například špičkoví američtí
muzikanti Mark Kelly a Jared Jacobs, ale také RnB zpěvačka TINA nebo ve stejném
oboru se prosazující talent Nikolas,dále Dara Rolins, Gipsy.cz atd. Potkáváme se
ve výtahu. Mačkáme se a já slyším první sprostý slovo, už nevím, jestli je
pronese Ego nebo Rytmus, tedy směrem k sobě navzájem, nikoliv ke mně a kolegyni
Renatě. Začínám si říkat: „Hezký, takže v okamžiku, kdy položíš první dotaz,
seřvou tě asi tak, že tyto trápné otázky si môžeš vopchať, vieš kam?!“ A pak
vcházíme do kanceláře. Kluci mají čtyřicet pět minut. Ego bere do ruky časopis
Romano voďi, Rytmus nám podává ruku a představuje se jako Patrik. Tak mu tak
říkám a tykáme si. Je v pohodě a ostatní taky. Mnohem víc, než bych si dovedla
představit. Z očí vyzařuje totální klid, pětačtyřicet minut před živým
vystoupením. Na druhou stranu, takových už odrapoval!

Když člověk čte o tom, jak jste se z neznámých kluků vypracovali až tam,
kde jste dnes, a přitom se nevzdali hudby a splnili si sen, v tom,co máte
nejraději, napadne ho, že asi musíte hodně věřit v sami sebe. Jak to je s tebou?

Asi, jo. Já sám v sebe věřím, ale vlastně se nad tím moc nezamýšlím. Dělám
to, co mi říká srdce. Uvědomuji si,kdo jsem, jsem s tím vyrovnanej, všechny
komplexy, které jsem měl, jsem si snažil vyléčit. A drží mě to, abych byl hrdý a
dělal věci tak, abych se za ně v budoucnu nemusel stydět. No jo, dřív, když jsem
byl mladší, jsem se někdy styděl za to,že jsem Cigán. Rozhodně jsem s tím nebyl
vždycky vyrovnaný. Doba byla úplně jiná. Pak mě to ale věkem přešlo. Říkal jsem
si: A proč bych se měl stydět? Jsem pán, prostě Romáci jsou páni. Není třeba se
za to stydět, naopak proč neukázat třeba tu naši muzikálnost?

A co konkrétně ti pomohlo překonat tyhle chvíle komplexů?

Překonáš to fakt i věkem. Čím jsi starší, tím máš víc zkušeností, máš víc
zažito, máš za sebou i víc negativních zážitků. A pak, pokud jsi trochu
inteligentní a vnímavý, zamýšlíš se nad sebou, nad životem. A sesumíruješ si to,
vyhodnotíš, protože chceš přijít na to, jak máš žít, aby se ti žilo spokojeně a
dobře. Komplexy jsem měl jako mladý, protože jsem se navíc nestýkal s mnoha
Cigány a když jsem to pak mezi bílými schytával za to, že jsem Cigán, tak jsem z
toho měl haluze. Pak mi to ale došlo a řekl jsem si: „A co? Jsem Cigán. Jsem
zdravej, dobře vypadám, cítím muziku a nechci být gádžo, chci být Cigán. Prostě
jsem na to hrdý. Vytetoval jsem si to, kdo jsem, na ruku, tady,“ – ukazuje mi
nápis Gitano. „A teď to zase zachází za hranice, nejraději bych to někdy zase
doslova vykřičel do světa. Ono se vlastně dá říct, že jsem jen poloviční, ale já
jsem stejně cítím víc jako Cigán. Po tomhle uvědomění si a vybrání toho, kým
chci být, jsem se naopak o všechno,co souvisí s Cigánama, kulturou, jazykem,
historií, začal zajímat. Začal jsem se o tom bavit i s olašskýma, protože jejich
jazyky a některý zvyky mi připadají nejpůvodnější. A oni mě vzali mezi sebe a
spoustu věcí mi vysvětlovali. A pořád mě to zajímá. Kolikrát se třeba bavím s
americkýma hudebníkama, černochama o podobnosti mezi jejich osudem,
temperamentem, a tím cigánským.

Prý věříš hodně v Boha?

Tak hodně… Věřím normálně v Boha. Každý musí mít nějakou víru. Věřím v mého
Boha. To mi dává naději, když je mi zle a vím, že se to prostě nedá jinak
vyřešit. Modlím se a doufám, že mi to pomůže. Někdy přemýšlím nad tím, jak
dobrej život mám a jak jsem za to fakt vděčnej. Nemůžu děkovat sám sobě, ale
někdy poděkuji vyšší síle, že to takto zařídila, že mi dala do vínku talent,
protože někdo se s tímhle darem prostě nenarodí. A kdo mi ho dal? Od koho ho
mám? Od Boha! A já se snažím to nezkazit, makám opravdu tvrdě několik let, abych
ten dar nepromarnil.

Ty, Ego i Dj Aneš si potrpíte na rodné Piešťany. Nebylo by pro vás z
hlediska práce a příležitostí lepší usadit se v Bratislavě?

Já mám Piešťany moc rád. Byl jsem rád, když jsem našel kluky, i proto, že
jsou odsud, že budu mít konečně domácí kapelu. Narodil jsem se v Kroměříži, pak
jsem bydlel v Přerově. Otec je Cigán, za komunismu utekl, žije v Innsbrucku.
Dědko je Slovák, voják z povolání, převeleli ho na Moravu do Přerova a tam jsem
žil do pěti let. Pak se máma odstěhovala za mým nevlastním tátou do Piešťan. Od
té doby tady jsem. Nemyslím,že je důležitý žít v Bratislavě nebo jiným větším
městě. Hip hop se dá dobře dělat kdekoliv, protože potřebuješ jen pódium a
mikrofon. A to máš všude.

Zajímá tě politika, i ta ve vztahu k Romům? Třeba skupina Gipsy.cz složila
posměšnou píseň na adresu jednoho politika, který proslul stereotypními výroky
na adresu Romů.

Víš co, já moc politiku nesleduju. Jsem zaměřený na sebe, na svůj vývoj. Taky
na to, abych si na sebe vydělal, protože politika mi na chleba nedá, ani za mě
nezaplatí daně atd. Je mi jedno, co si tam říkají. Pokud bych viděl a slyšel, že
někdo něco říká na Cigány, je rasista, tak to řeknu. Samozřejmě. Ostatní mě ale
nezajímá. Já nechci ani bojovat za Cigány. To máš jako by bílí bojovali za bílý.
Každý si sleduje svoje. Já o sobě hrdě říkám, že jsem Cigán. Možná jim tím chci
ukázat, že se to dá, aby i Cigán, který neměl nikdy nic, mohl bydlet v dražší
čtvrti a zařadit se mezi normálně fungující lidi. Já moc nerozděluji lidi na
bílé a také. Vím, že na východě žijí Cigáni, kteří žijí hrozně. Někdy se na
chvíli zastydím, jenže je to přece nesmysl! Je to, jako by bílý viděl bezdomovce
a řek: „Ježiši, já se stydím za bílé!“ Prostě beru to, že jsou to lidi. Ať si
každý dělá, co chce, je hrdý a udělá všechno pro to, aby si dobře žil, cítil se
dobře a nepatřil ke spodině. Hip hop je i o tom, že člověk sám na sobě pracuje.
Myslím, že za posledních devět let jsem udělal hodně práce, hodně jsem
procestoval, zažil věci, které mě posunuly jinam. Podařilo se mi zařídit si
život tak, abych mohl dělat to, co mě baví. Nemusím na nikoho dělat, jsem sám
sobě pánem. Mám svoji cestu, která má svůj význam, někam jde, směřuje. To, co
dělám, není velká mimóza, kdy třeba za deset let zjistíš: „Ježiši, já jsem
prijebaný, dejme tomu.“

Ušklíbnu se: „Už jsem se lekla, že se ti něco stalo, když jsi takhle extrémně
slušný. Víš, když člověk poslouchá ty texty, kouká na tebe, jak třískáš ceny o
zem, je připraven asi téměř na všechno, a ty pak sedíš naproti mně, v úplným
klidu, jsi velkorysý k mým neznalostem, jde z tebe totální pohoda.“ A Patrik
kouká a říká, co jsem čekala, že když se ho slušně ptám, nemůžu přece čekat, že
mi teď bude rapovat a bude na mě sprostý? A pak se směje. Dál ještě mluvíme o
důvodech, proč hraje v televizi a ve filmu, taky proč třískl tou soškou. Proč
začal režírovat některé klipy, vydal sólové výběrové cd. Celé je to o tom, že
tenhle chlap prostě zkouší, co ho baví, a jak sám říká, nechce se spokojit na
dlouho s tím, co už jednou udělal. Snaží se posouvat a zkoušet nové věci a každá
z nich ho prý někam posunula: „Doufám, že díky tomu netrčím na stejným místě a
můžu třeba ukazovat trend, svoji fantazii a snad i talent,“ říká. A pak už ho
volají, že musí jít. Scházíme o dvě patra níž a tam lidí šílí. Holky lezou na
stoly a ruce nahoře má i většina přítomných kluků. Prostě je ten drsnej styl
bere. Koncert byl nakonec moc dobrej, jen škoda těch mizerných mikrofonů. A
mimochodem, budete-li zvědaví, přečtěte si třeba

on-line rozhovor, který Patrik poskytl slovenskému Zoznamu.sk. Pobavíte se a
zjistíte, že má smysl pro humor. No, není to paradoxní? Nejenže padl další můj
předsudek, ale mně se nakonec ti „vulgární“ Kontrafakti líbí!